Historie vývoje speciálního školství v USA, zvláště integrace postižených dětí do normálních škol, souvisí se společenským vývojem a soudními rozhodnutími v 50. a 60. letech minulého století. Jako návod k desegregaci postižených dětí sloužily historické zkušenosti s integrací rasových menšin do běžných škol.

Postižené děti existovaly vždy, ale jejich specifickým potřebám nebyla věnována pozornost. V minulosti byly zcela vyřazovány ze vzdělávání a v mnoha amerických státech byly zákony, které školám nedovolovaly vzdělávání postižených, nebo jim povolovaly odmítnout žáky s postižením.

Na začátku 20. století bylo běžné nedovolit fyzicky postiženým dětem (s normální inteligencí) navštěvovat státní školy jen proto, že takové děti na ostatní působily odpudivě nebo vyžadovaly větší pozornost učitele a jejich přítomnost ve škole byla rušivá.

Když začaly školy přijímat zodpovědnost za vzdělávání určitých skupin postižených (v 60. letech), uplatňovaly filozofii segregace a děti byly izolovány ve speciálních třídách. Integrace je relativně nový koncept, neustále se zdokonalující a vyvíjející. Vztah společnosti k odlišným dětem se začal měnit v souvislosti s rozšiřováním konceptu rovnoprávnosti, svobody a spravedlnosti, ale proces od izolace k integraci byl bolestivě pomalý.

V dnešní americké společnosti je nepřípustné, aby dítě, které se jakkoliv liší od normy, nemělo nárok na vzdělání ve státní škole v místě bydliště jen proto, že někdo rozhodne, že škola mu nebude prospěšná. Současná legislativa (často vytvořena na základě precedentních soudních rozhodnutí) nařizuje, že všechny děti (bez ohledu na druh či stupeň postižení) mají právo na bezplatné a náležité vzdělání v NEJMÉNĚ OMEZUJÍCÍM PROSTŘEDÍ a tato filozofie je jedním ze základních principů vzdělávání handicapovaných.

Přestože definice nejméně omezujícího prostředí je příliš obecná a nabízí různé interpretace, nejméně omezující prostředí je chápáno jako prostředí běžné třídy ve státní škole v místě bydliště. Více omezující už je speciální třída v běžné škole a nejvíce omezující prostředí je speciální škola.

Definice nejméně omezujícího prostředí je předmětem k diskusi, protože v reálné situaci může být běžná škola v místě bydliště více omezující — pro dítě, které má komplexní postižení a vyžaduje speciální péči a zdravotnické či terapeutické služby, které nabízejí spíše školy speciální. Někdy je speciální škola optimálnějším prostředím, protože dítěti nabízí neomezené služby a je adekvátním prostředím pro jeho rozvoj a uspokojení všech jeho specifických potřeb a dá se říci, že je tedy méně omezujícím prostředím než běžná státní škola v místě jeho bydliště.

Školy musí ze zákona každému dítěti poskytnout nejen vzdělání, ale také související služby, pokud je dítě potřebuje (nejrůznější terapie, rehabilitace, logopedickou péči i případnou zdravotní péči, která souvisí s jeho postižením nebo vzdělávání dítěte v jeho primární řeči, pokud tou není angličtina).

O tom, kde by mělo být dítě se specifickými potřebami vzděláváno, rozhoduje tým odborníků a poslední slovo mají rodiče; pokud s rozhodnutím či návrhem nesouhlasí, často se radí s právníky a interpretace nejméně omezujícího prostředí se stává předmětem jednání. Soudní rozhodnutí jsou zpravidla ve prospěch rodičů a stále posouvají zákony směrem k integraci a inkluzi.

Ačkoliv koncept nejméně omezujícího prostředí zní dobře, jeho nejasná definice dává prostor k různým interpretacím a tým odborníků je často ovlivňován nikoliv tím, co je pro dítě nejlepší, ale třeba ekonomickými faktory. Je-li zajištění výuky a souvisejících služeb poskytovaných postiženému dítěti pro školu finančně náročné, škola má tendence nabídnout rodičům umístění dítěte ve vzdělávacím zařízení omezujícím, tedy ve speciální škole.

Každý případ je individuální a někdy rodiče nekriticky trvají na plné integraci velmi těžce postiženého dítěte, ačkoliv speciální škola by byla lepší volbou. Nebo naopak rodiče dítěte s lehkým postižením, dítěte, které by se mohlo vzdělávat ve škole v místě bydliště a s trochou speciální asistence by se mohlo rozvíjet a bylo by stimulováno vrstevníky, touží po speciální škole, protože ta nabízí komplexní služby: ačkoliv je omezující, dítě je v pohodlí a obklopeno spolužáky s nejrůznějšími handicapy a je mu tam dobře.

Celkově jsem přesvědčena o tom, že myšlenka vzdělávat děti v nejméně omezujícím prostředí je chvályhodná, minimálně umožňuje jakkoliv znevýhodněným dětem dostat příležitost žít stejně jako ostatní „normální“ vrstevníci a plně se začlenit do společnosti bez ohledu na handicap.