Také jsem neměl rád, když rodiče vykládali v mé přítomnosti jiným, že jsem problémové dítě se sníženou schopností adaptability ve společnosti. Styděl jsem se za ně i za sebe a slovo adaptabilita se mi nepříjemně vtisklo do paměti, snad hůře než debilita.

Proto se do následujícího psaní člověk pouští s pocitem viny a říká si: jakým právem… a vůbec jakým právem si člověk takhle večer pěkně sedí u počítače… a píše zase o Romech. Jak k tomu přijdou. Jestli to naše zastání není pro ně jen dalším, trochu jiným trestem. Snad mě omlouvá skutečná příhoda, kterou přenesu do nejmenovaného města a jednající osoby zaměním.

Vykládala mi jedna starostka, jak se také musela začít zajímat o Romy v jejím městě, i když až „do Šluknova“ soužili všichni mírumilovně. — To znám, poznamenal jsem. - Náhle se ale někteří občané, samí slušní lidé, začali zajímat, zda a kteří Romové dluží nájemné nebo poplatky za služby a užívání společných prostor a tak dále. A kolikpak že to ti Romové dluží, vyzvídali dále a už se ani nesnažili mluvit o nich jako „nepřizpůsobivých občanech“. Už je zajímali toliko Romové. A pročpak se radnice chová tak bezmocně a nevyužívá možnosti exekuce? zajímali se. Není ona neschopná, ta radnice jedna lenivá! Jak ona to vlastně zachází s rozpočtem obce, starostka jedna nepilná! A jak to paní starostka říkala, napadlo mě, že tenhle jev dobře popisuje Ondřej Slačálek jako „fašizaci středního proudu“. Kdy největší hrozbou už nejsou extremisté, od nichž se lze distancovat a vodními děly je oddělit od normálních lidí, protože mají svá hesla, ošacení, způsoby a znaky. Ale jsou to slušní občané, jež se takto fašizují v obavách z extremismu: udělejme si pořádek raději sami, než na vás, starostko, pošleme kontrolní výbor. Nebo snad chcete, aby se nám tu houfovaly holé lebky? Což takhle založit domobranu! (Jiří Šlitr si zasadil jablůňku, a aby mu ji v zimě neohlodali zajíci, ohlodal si ji sám; vyprávěl Jiří Suchý.)

A ona vskutku, aby nikdo nezačal zakládat domobranu, začala se zajímat o Romy starousedlíky, kteří v ústraní svých holobytů velmi mírumilovně dluží městu na nájemném nějaké ty desetitisíce, a taky o Romy přistěhovalé, kteří poněkud dělají bugr na náměstí, bydlí na ubytovně a občas se snaží něco ukrást.

Proto pozvala na radnici majitele té ubytovny; dostavil se statný muž středních let, zlatý řetízek kolem krku i na zápěstí. Ptala se ho na ubytovací podmínky. Řekl, že studoval sociologii, o romském problému ví rozhodně více než paní starostka a poskytuje těm nešťastníkům, kteří už nemají kam jít, přístřeší — jeho ubytovna je nejlevnější na okrese. — A kolikpak to je? špitla starostka. - To se neříká, pokáral ji, ale že jste to vy, tak vám to řeknu: sto korun za lůžko a den. — Takže to čtyřčlenná rodina platí za jeden čtyřlůžkový pokoj dvanáct tisíc měsíčně? divila se starostka. - To v žádném případě, za dlouhodobé ubytování poskytuji slevu, platí jenom sedm tisíc osm set, slušnou cenu, žádná bytová lichva, mám sociální cítění — Tolik se v našem městečku platí za dvoupokojový byt, ale chápu, kdo by si je vzal do baráku, viďte. A kolik oni vydělávají, to vystačí s penězi? divila se dále starostka. — Tak pozor. Mám sociální cítění a Romům pomáhám, skoro se rozčilil muž, a co děláte pro ně vy? Jak vy jim pomáháte? Kolik jste jich dokázali zaměstnat, paní starostko, třeba na veřejně prospěšných pracích? Nikoho z nich u vás s koštětem někde na náměstí nevidím. — Jasně, vy si je nandáte do ubytovny v rámci vašeho byznysu a my se o ně budeme starat, chtělo se starostce ostře protestovat, ale neřekla nic. — No jasně — zisky se privatizují, a ztráty se přenášejí do veřejného prostoru, zajásal jsem, jak ten Bělohradského výrok zase úžasně pasuje.

Nechce on Romům dneska pomáhat i ten největší zloduch? svěřila se mi starostka. Jenom nám nebylo jasné, jak on ty peníze z nich dostane, když nám nejsou schopni zaplatit ani tu tisícovku měsíčně za sociální bydlení. A ve Šluknově dokonce vykalkulovali Romům úplně nejvyšší cenu za teplo: 785 Kč za gigajoule. Tomu už se říká sociální gigacena!

A dále mi starostka vykládala, jak byla na školní akademii jejich praktické školy, dříve zvláštní školy. Děti předváděly různé scénky, hudební a taneční čísla. A zatímco ty naše bílé děti byly vskutku velice zpomalené a takové tupé, jak odpovídá praktické škole, z cikáňat sálal intelekt, na scéně předvedla hotovou show, jak to mají odkoukané z televize. Holky zpívaly jak gaga nebo farna, kluci jak ten eminem. To jsme se opravdu bavili. Až jsem zapochybovala, jsou-li ty romské děti v praktické škole právem, proč nejsou na normální základce? Jestli je psychologické poradny nediskriminují. To se mi ale teď vysvětlilo. Přečetla jsem si v novinách rozhovor s Janem Šipošem, veteránem romského hnutí v severních Čechách, který je předsedou rady Romů města Chomutova. Ten říká, že si je Romové dávají do zvláštních škol sami, aby byly mezi svými, a to i proti posudku psychologů, na což mají výsostné právo. Tedy chválabohu, že nejde o žádnou diskriminaci.

Já dodal, že mě rmoutí postoj sociálních demokratů, například Stanislava Křečka, zdatného obhájce nájemného bydlení, ovšem patrně vyjma romského. Ten totiž říká, že romský problém není problémem sociálním a nebude odstraněn dříve, než „integraci nebo jakýkoliv jiný způsob vzájemného soužití začnou prosazovat sami Romové“.

Zajímalo by mě, pokračoval jsem, jak ho mají „prosazovat“, když nemají žádný veřejný vliv, a soudě z vyhrocujícího se našeho postoje vůči nim už nemohou mít jistotu, že by tím dosáhli něčeho jiného než dalšího ponížení. Obávám se, že to, že jsou takhle na dně, je výsledek jejich neutuchající dobré vůle.

V tu chvíli na mě paní starostka pohlédla dosti nevěřícně, a tak jsme se rychle rozloučili.