Už několik let pozoruji kulturní pohyb, který bych označil jako „novobiedermeier“: obnovený důraz na partnerství, rodičovství a soukromý pospolitý život vůbec.

Výrazem „biedermeier“ se označuje umírněný životní a umělecký styl předbřeznové epochy (1815—1848) v německých zemích a habsburské monarchii. Zejména v některých středoevropských zemích — Bavorsko, Rakousko, Čechy — ale biedermeierské postoje ovlivňují kulturu až dodnes.

Příkladem „novobiedermeieru“ je třeba fejeton Saši Uhlové v prosincovém čísle časopisu Romano voďi. Autorka nejprve vzpomíná, jak se v její rodině kdysi odhlasovalo zrušení Vánoc.

V závěru článku však přiznává, že dnes by volila přesně opačně: „Odhlasovala bych si, že nebudeme celý rok žít tak, jak vlastně mnohdy žít nechceme. To nejde, já vím. Ale mohli bychom trávit více času spolu, víc si povídat s dětmi i se svými partnery, víc sedávat společně u stolu a víc přemýšlet nad tím, jak bychom ty druhé potěšili.“ („Zrušili jsme Vánoce“, Romano voďi 12/2013, s. 22)

Kdyby podobný článek napsala levicová intelektuálka v Praze dvacátých nebo v Paříži šedesátých let, asi by ji obvinili z měšťáctví, šosáctví a jiných ošklivých věcí. Dnes ale podobné postoje pozoruji kolem sebe všude — a koneckonců je zastávám i sám.

Společenský okruh, ve kterém člověk žije, je samozřejmě vždy omezený. Podstatné ale je, že lidé kolem mě — umělci, intelektuálové, aktivisté, příznivci „nové levice“ — by ve většině poválečných dekád patřili k největším experimentátorům se životním stylem. Nebo by přinejmenším takové experimentování slovně propagovali. Teď si spíš přes Facebook vyměňují fotografie dětí a líčení všedních domácích příhod.

Jistě: stárnu a lidé kolem mě také. Přesto si myslím, že životní styl v dnešním Česku je nápadně soukromý a krotký. Stačí se projít po ulici v Praze (o jiných českých městech ani nemluvě) — a potom pro srovnání ve víceméně libovolné západní metropoli. Divoké večírky a různé experimenty jistě ledaskde probíhají; ale na veřejnosti to moc vidět není.

Na tom není nic nového. Pomalu se ale mění vnímání celé věci. Čím dál méně slýchám, že „Praha bohužel není jako Berlín“ (tedy rozmáchnutá, avantgardní, odvázaná); a čím dál častěji, že „Praha bohužel není jako Vídeň“ (tedy vlastně usedlá, ale přitom zajímavá, příjemná a přátelská).

Není, myslím, náhoda, že nejúspěšnější pražskou intervencí do veřejného prostoru byla v poslední době Kobzova přívětivá Piána na ulici. Naopak politicky motivovanou facku, kterou dostal při svém čtení Jaromír Typlt, odmítli i mnozí zastánci levicových hodnot. Přitom ve srovnání s tím, jak probíhaly třeba studentské protesty v roce 1968, šlo o dost mírné násilí.

Jeden z tehdejších studentských vůdců, Daniel Cohn-Bendit, nedávno odkaz roku 1968 zhodnotil následovně: „Vyhráli jsme kulturně a sociálně, zatímco politicky jsme naštěstí prohráli.“ Onou šťastnou politickou prohrou měl na mysli, že se osmašedesátníkům nepodařilo přetvořit západní společnost podle trockistické či maoistické ideologie.

Záleží ovšem na tom, co přesně označíme za „kulturu“ a co za „politiku“. Z jiného hlediska se totiž dá říct, že osmašedesátníci naopak zvítězili politicky, ale změnit kulturu se jim příliš nepodařilo.

Například emancipace gayů a leseb (politický cíl) postupuje ve většině evropských zemí úspěšně. Ale její kulturní atributy jsou výsostně konzervativní: výlučný svazek dvou osob (označovaný přímo za „manželství“: „same-sex marriage“) a možnost vychovávat děti. Nemýlím-li se, registrovaná partnerství se v Česku dokonce rozpadají méně často než heterosexuální manželské svazky.

Všude slyšíme, že tradiční model rodiny zaniká; a míra rozvodovosti by tomu napovídala. Jenže pokud by rodina skutečně mizela, muselo by na její místo nastoupit něco jiného. Ve skutečnosti se ale většina viditelných životních stylů (s výjimkou fenoménu singles) až tolik neliší od tradičního modelu „dva dospělí a obvykle i nějaké děti“.

Nejpodstatnější posun oproti minulosti je, že se čím dál víc lidí o tento tradiční model pokusí několikrát za život. Jinými slovy: slib, „že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti“, dnes už dává málokdo. Mnozí partneři se ale i nyní snaží — aspoň po nějakou dobu — zachovat vzájemnou „lásku, úctu a věrnost“.

Ve snaze udržet manželství „až do smrti“ se v dřívějších generacích tolerovala i dlouhodobá nevěra. Dnešní statistiky partnerských nevěr neznám; ale připadá mi, že mnoho lidí dnes za čestnější řešení než dlouhodobou nevěru pokládá rozchod či rozvod.

Formy partnerského soužití se tedy pochopitelně mění — natolik, že třeba podle záštiplného adventního listu slovenských biskupů dnešní „sodomská ideologie“ prý ohrožuje budoucnost rodiny, národa a kdovíčeho ještě.

Jenže stejně tak málo, jako se současný životní styl zamlouvá slovenským arcikonzervativcům, by se líbil radikálním myslitelům, kteří manželství prohlašovali za „maloměšťácký přežitek“.

A takto bychom mohli pokračovat. Co podstatného vlastně zbylo třeba ze snů meziválečných avantgardistů o kolektivním bydlení? Nebo z drogové kultury a sexuální revoluce 60. let? Anebo z komunitního ducha českého undergroundu 70. let?

Netvrdím, že nezůstalo vůbec nic; promarihuanová Pirátská strana o sobě ve volbách dala vědět a Padesát odstínů šedi se prodává velmi dobře. Přesto si myslím, že máme ke svým biedermeierským předkům mnohem blíže, než bychom i sami sobě přiznali.

Biedermeier i jeho novodobé odvozeniny (například takzvaný „laskavý český humor“) má totiž špatnou pověst. Prý je kompromisnický, povrchní, soukromnický, únikový. A především fádní.

Odmítnutí biedermeieru tak představuje zásadové gesto — jako dávné rozhodnutí neslavit Vánoce, na něž v citovaném článku vzpomíná Saša Uhlová: „Vždyť Vánoce jsou oslavou narození Ježíše Krista, v kterého přeci nevěříme.“

A kromě toho má odmítnutí biedermeieru i punc dobrodružství: „Osvobození od Vánoc,“ píše Uhlová, „mi vyhovovalo i proto, že jsem je mohla trávit na exotičtějších místech než v bytě své rodiny.“

A přece právě nedůslednost a všednost biedermeieru jsou jeho nejcennější rysy. Poskytují totiž bezpečné zázemí, soukromé „štěstí v ohraničenosti“, které vyvažuje nekompromisnost střetů ve veřejném životě. Genderové role se díky Bohu mění, slovenským biskupům navzdory. Ale vždycky bude potřeba — jak se praví ve filmu Láska nebeská — nejen aby někdo „bojoval za svou zemi“, ale také aby někdo „vyrobil papírovou masku humra“ na školní vánoční besídku.

Biedermeier není radno fetišizovat; samotný biedermeier nestačí. Ale přece jen je natolik vitální, že totalitním vládám stojí za snahu ho zlikvidovat. Například československý komunistický režim se v 50. letech pokoušel soukromou sféru co nejvíce omezit. V 70. a 80. letech na to ale už neměl dostatek sil. Normalizační chalupaření — tolikrát vysmívané — tak bylo projevem ne snad odporu (to by byla přehnaná formulace), ale přinejmenším nenápadné nezávislosti.

Antiideologičnost biedermeieru není samospasná, ale může člověka uchránit před různými přepjatostmi. Častokrát si vzpomenu, jak babička, celoživotní žena v domácnosti, s laskavou ironií vypráví o ideologických vzplanutích — tu pro katolictví, tu pro komunismus —, jimž v průběhu 20. století propadali mužští členové její rodiny.

Vyrobit papírovou masku humra tak ledaskdy může přinést víc užitku (a napáchat mnohem méně škod) než úporně bojovat za to či za ono.