Už několik let pozoruji kulturní pohyb, který bych označil jako „novobiedermeier“: obnovený důraz na partnerství, rodičovství a soukromý pospolitý život vůbec.

Výrazem „biedermeier“ se označuje umírněný životní a umělecký styl předbřeznové epochy (1815—1848) v německých zemích a habsburské monarchii. Zejména v některých středoevropských zemích — Bavorsko, Rakousko, Čechy — ale biedermeierské postoje ovlivňují kulturu až dodnes.

Příkladem „novobiedermeieru“ je třeba fejeton Saši Uhlové v prosincovém čísle časopisu Romano voďi. Autorka nejprve vzpomíná, jak se v její rodině kdysi odhlasovalo zrušení Vánoc.

V závěru článku však přiznává, že dnes by volila přesně opačně: „Odhlasovala bych si, že nebudeme celý rok žít tak, jak vlastně mnohdy žít nechceme. To nejde, já vím. Ale mohli bychom trávit více času spolu, víc si povídat s dětmi i se svými partnery, víc sedávat společně u stolu a víc přemýšlet nad tím, jak bychom ty druhé potěšili.“ („Zrušili jsme Vánoce“, Romano voďi 12/2013, s. 22)

Kdyby podobný článek napsala levicová intelektuálka v Praze dvacátých nebo v Paříži šedesátých let, asi by ji obvinili z měšťáctví, šosáctví a jiných ošklivých věcí. Dnes ale podobné postoje pozoruji kolem sebe všude — a koneckonců je zastávám i sám.

Společenský okruh, ve kterém člověk žije, je samozřejmě vždy omezený. Podstatné ale je, že lidé kolem mě — umělci, intelektuálové, aktivisté, příznivci „nové levice“ — by ve většině poválečných dekád patřili k největším experimentátorům se životním stylem. Nebo by přinejmenším takové experimentování slovně propagovali. Teď si spíš přes Facebook vyměňují fotografie dětí a líčení všedních domácích příhod.

Jistě: stárnu a lidé kolem mě také. Přesto si myslím, že životní styl v dnešním Česku je nápadně soukromý a krotký. Stačí se projít po ulici v Praze (o jiných českých městech ani nemluvě) — a potom pro srovnání ve víceméně libovolné západní metropoli. Divoké večírky a různé experimenty jistě ledaskde probíhají; ale na veřejnosti to moc vidět není.

Na tom není nic nového. Pomalu se ale mění vnímání celé věci. Čím dál méně slýchám, že „Praha bohužel není jako Berlín“ (tedy rozmáchnutá, avantgardní, odvázaná); a čím dál častěji, že „Praha bohužel není jako Vídeň“ (tedy vlastně usedlá, ale přitom zajímavá, příjemná a přátelská).