↗

Předsudky o lidech se zdravotním postižením jsou dnes spíše normou než odchylkou. Postižení pojímáme jako vadu, kterou je třeba napravit, nikoli jako součást lidské diverzity, kam patří různě funkční těla. Foto Facebook Down Syndrom CZ

Cizí slova „disablismus“ a „ableismus“ se ještě nestihla zapsat do všeobecného přehledu české veřejnosti, avšak jednání jimi označované jí není zdaleka neznámé. Média v posledním půlroce přinesla informace o desítce případů, kdy se lidé stali obětí násilí pro své skutečné nebo domnělé zdravotní postižení.

Déle trvající šikana vyústila ve fyzické napadení Ondřeje žijícího s Downovým syndromem v Novém Městě nad Metují. Na matku se synem s postižením řval na pardubickém nádraží muž, že takové, jako je on, „by měli rovnou házet do pytle“. Věře vyhrožovali sousedé a obviňovali jí, že svou nevidomost jen předstírá, aby mohla pobírat sociální dávky. Podobným obviněním z čerpání nezasloužených výhod čelila také Nicole Fryčová.

Michala Frank Barnová a Katka popsaly násilí, jemuž byly vystaveny pro své tělesné znevýhodnění ze strany matky a dalších příbuzných. Lukáš, Marek a anonymní žena zažili různé formy traumatizujícího jednání ze strany personálu psychiatrických nemocnic v Lounech, Dobřanech a Opavě.

Ten vůbec nejzávažnější případ se stal přesně před rokem. V noci z 6. na 7. ledna udusil klientku krajského zařízení pro lidi s mentálním postižením v Jindřichově Hradci zde zaměstnaný pečovatel. Případ popsal v článku „Kdo zabil Dorotu Š.?“ Petr Třešňák, bývalý novinář a zakladatel spolku Děti úplňku.

Právě tento spolek svolal na den výročí zabití Doroty Šandorové veřejné shromáždění před budovu Ministerstva práce a sociálních věcí k uctění její památky a upozornění na alarmující stav českého sociálního systému, který nedokáže zajistit všem lidem s hlubším mentálním postižením důstojný život.

Na shromáždění konaném v rámci akce Noc důstojnosti opakovaně zaznělo, že úmrtí Doroty Šandorové nelze chápat pouze jako individuální selhání. Na vině je nevhodně nastavený, hluboce podfinancovaný systém, který nedostatečně podporuje lidi s postižením při životě v jejich domácím a komunitním prostředí.

V důsledku toho je tak stále příliš mnoho lidí nuceno žít v ústavních zařízeních, která napomáhají ke vzniku špatného zacházení, včetně zanedbávání potřeb klientů, neúměrné medikace, nadužívání omezovacích prostředků a tělesného trestání.

Jedna důležitá věc však na pražském shromáždění nezazněla. Systém útlaku lidí s postižením je tvořen nejen těmito lidmi, jejich příbuznými a pečovatelskými institucemi, ale také společenskými postoji vůči postižení.

Skutečně systémová kritika vzniku násilí na lidech se zdravotním postižením a jeho omezování se tudíž neobejde bez uvědomění si, že výše uvedené případy násilí podmiňují sdílené předsudky o lidech, jejichž tělo/mysl se liší oproti tomu, co je v dané společnosti považováno za normu. A právě k těmto dvěma pojmům klíčovým pro pochopení násilí na lidech s postižením — předsudky a norma — odkazují termíny „disablismus“ a „ableismus“.

Normální předsudky, nenormální normy

„Disablismus“ a „ableismus“ se poprvé objevily v anglojazyčném prostředí v 80. letech 20. století pro označení diskriminace lidí se zdravotním postižením, ospravedlňované přesvědčením, že jejich životy nejsou tolik hodnotné jako životy lidí bez postižení. Představa méněcennosti dodnes tvoří jádro předsudků o lidech s postižením, které mohou motivovat nebo přinejmenším usnadňovat násilí na nich páchané.

V české společnosti, stejně jako v jiných euroamerických společnostech, jsou předsudky o lidech se zdravotním postižením spíše normou než odchylkou — zdaleka nejsou vlastní pouze nemorálním jedincům či extremistům.

Předsudkům o lidech s postižením jsme vystaveni my všichni, nevědomky si je osvojujeme v rámci naší socializace. A proto máme sklon vnímat lidi s postižením jako zásadně odlišné oproti lidem bez postižení, přičemž tuto odlišnost chápeme coby určitý deficit. Postižení pojímáme především jako vadu, kterou je třeba napravit, nikoli jako součást lidské diverzity, kam patří různě funkční těla.

Představa o normálnosti zcela funkčního, tedy nepostiženého těla postupem času přiměla některé badatele a badatelky k tomu, aby mezi pojmy disablismu a ableismu začali významově rozlišovat. Zatímco disablismus je definován jako souboru předsudků, diskriminace a útlaku lidí se zdravotním postižením, ableismem je chápán proces ustavování norem, které lidi s funkčním tělem zvýhodňují oproti těm méně schopným.

Příkladem takové normy může být schopnost samostatně překonávat fyzické bariéry v prostoru. S tou bylo dlouhodobě počítáno jako se samozřejmým východiskem plánování měst, přestože znevýhodňovala některé skupiny obyvatel, jako jsou rodiče s kočárky, někteří starší lidé nebo lidé s tělesným znevýhodněním. Jiným příkladem je dnešní ideál krásy nebo ideál extrémně výkonného pracovníka. Ten není s to naplnit velká část lidí. Pro část lidí s postižením je jeho naplnění dokonce vyloučeno, což může na jejich sebeocenění o to hůř doléhat.

Hledisko takto definovaného ableismu nás upozorňuje, že kategorie dysfunkčního těla nemůže existovat bez kategorie těla plně funkčního. Z toho plyne, že také různé předsudečné představy o lidech s těmito těly se navzájem podepírají. Chceme-li omezit předsudky o lidech s postižením, musíme přehodnotit naše představy o tom, jak lze žít plnohodnotný a šťastný život.

Ableistické ideály či normy nejsou nezměnitelné. Městský prostor se přece jen v posledních desítkách let proměnil k lepšímu vzhledem k potřebám různých skupin jeho uživatelů. Ideál krásy se historicky zásadně vyvíjel a nepochybně tento proces ještě není u konce. Máme-li tedy něco udělat také s násilím na lidech se zdravotním postižením, je třeba pochopit, jak jej disablismus a ableismus podmiňují.

Disablistické a ableistické násilí

Násilí, jehož obětí se stávají lidé se zdravotním postižením pro svou jinakost, označujeme jako disablistické a ableistické. Na jedné straně mohou být napadáni pro předsudky, které o nich převládají: nejsou jako my, nemohou žít plnohodnotné životy, jsou často závislí na asistenci druhých, jsou společenskou přítěží a zneužívají sociální dávky, jsou nebezpeční nebo neestetičtí. Zkrátka nejsou tak úplně lidmi, a proto na ně není třeba brát stejné morální ohledy, jaké bereme na jiné lidi.

Na straně druhé mohou být napadáni proto, že jsou projevy jejich odlišnosti od „normálnosti“ mylně interpretovány jako drzost, nevychovanost či neslušnost. Jinými slovy, možná nejsou na první dobrou postižení, ale něco je s nimi v nepořádku. Toto násilí se týká zejména neurodivergentních osob, pro které lidská komunikace mnohdy znamená těžko rozluštitelný rébus a kteří bývají nezřídka za své „přešlapy“ trestáni.

Disablismus a ableismu se podepisuje na častější zkušenosti s napadením na straně lidí se zdravotním postižením. Z provedených mezinárodních výzkumů vyplývá, že lidé s postižením jsou až několikrát častěji obětí násilí ve srovnání s lidmi bez postižení. Například šetření Agentury Evropské unie pro základní práva z roku 2019 zjistilo, že v posledních pěti letech zažilo fyzické násilí 17 procent lidí se zdravotním postižením, zatímco u lidí bez postižení to bylo pouze 9 procent. Podobné výsledky byly získány pro obtěžování, vloupání a podvody.

Poměrně časté zkušenosti s napadením v českém prostředí doložily výzkumy realizované organizací In IUSTITIA mezi organizacemi sdružujícími lidi se zdravotním postižením nebo jim poskytujícími sociální služby a přímo mezi lidmi s postižením. Alespoň jeden útok na člověka se zdravotním postižením v posledních třech letech zaznamenalo 52 procent dotázaných organizací. Více než třetina měla zkušenost s útokem motivovaným předsudky o lidech s postižením. Z dotázaných lidí se zdravotním postižením jich v posledních pěti letech zažilo nějakou formu násilí 61 procent a předsudečné násilí 51 procent.

O společenské důležitosti násilí na lidech s postižením v neposlední řadě svědčí nedávno pod záštitou vládní zmocněnkyně pro lidská práva přijaté Memorandum o ochraně lidí s postižením před násilím. Memorandum, jež vypracovalo osmnáct organizací lidí s postižením a organizací s nimi pracujícími, obsahuje osm požadavků k řešení tohoto společenského problému. Především musí dojít ke zmapování disablistických a ableistických vlivů nejen na výskyt násilí, ale také na činnost orgánů činných v trestním řízení a dalších organizací.

Tragická smrt Doroty Šandorové je špičkou ledovce, jehož velká část se před zraky veřejnosti skrývá pod mořskou hladinou. Jedním z předpokladů, že si tento problém získá náležitou pozornost, je, že jej budeme umět pojmenovat. Disablismus a ableismus, jakkoli cize nyní tato slova zní, jsou k tomu nanejvýš vhodná.