Zdravotní postižení naši společnost děsí. Proto kvůli němu i zabíjí
Václav WalachZabití Doroty Šandorové a další známé případy násilí na lidech se zdravotním postižením do značné míry vyplývají z přesvědčení o jejich méněcennosti. Naše společnost je prostoupená předsudky o lidech s odlišnými těly.
Cizí slova „disablismus“ a „ableismus“ se ještě nestihla zapsat do všeobecného přehledu české veřejnosti, avšak jednání jimi označované jí není zdaleka neznámé. Média v posledním půlroce přinesla informace o desítce případů, kdy se lidé stali obětí násilí pro své skutečné nebo domnělé zdravotní postižení.
Déle trvající šikana vyústila ve fyzické napadení Ondřeje žijícího s Downovým syndromem v Novém Městě nad Metují. Na matku se synem s postižením řval na pardubickém nádraží muž, že takové, jako je on, „by měli rovnou házet do pytle“. Věře vyhrožovali sousedé a obviňovali jí, že svou nevidomost jen předstírá, aby mohla pobírat sociální dávky. Podobným obviněním z čerpání nezasloužených výhod čelila také Nicole Fryčová.
Michala Frank Barnová a Katka popsaly násilí, jemuž byly vystaveny pro své tělesné znevýhodnění ze strany matky a dalších příbuzných. Lukáš, Marek a anonymní žena zažili různé formy traumatizujícího jednání ze strany personálu psychiatrických nemocnic v Lounech, Dobřanech a Opavě.
Ten vůbec nejzávažnější případ se stal přesně před rokem. V noci z 6. na 7. ledna udusil klientku krajského zařízení pro lidi s mentálním postižením v Jindřichově Hradci zde zaměstnaný pečovatel. Případ popsal v článku „Kdo zabil Dorotu Š.?“ Petr Třešňák, bývalý novinář a zakladatel spolku Děti úplňku.
Právě tento spolek svolal na den výročí zabití Doroty Šandorové veřejné shromáždění před budovu Ministerstva práce a sociálních věcí k uctění její památky a upozornění na alarmující stav českého sociálního systému, který nedokáže zajistit všem lidem s hlubším mentálním postižením důstojný život.
Na shromáždění konaném v rámci akce Noc důstojnosti opakovaně zaznělo, že úmrtí Doroty Šandorové nelze chápat pouze jako individuální selhání. Na vině je nevhodně nastavený, hluboce podfinancovaný systém, který nedostatečně podporuje lidi s postižením při životě v jejich domácím a komunitním prostředí.
V důsledku toho je tak stále příliš mnoho lidí nuceno žít v ústavních zařízeních, která napomáhají ke vzniku špatného zacházení, včetně zanedbávání potřeb klientů, neúměrné medikace, nadužívání omezovacích prostředků a tělesného trestání.