Bylo mi asi šest let, když jsem poprvé viděla íránský film Bílý balónek. Blížil se perský Nový rok a stejně jako v České republice na Vánoce, tak i íránská televize, kterou jsme v Herátu chytali, vysílala sváteční pořady většinou určené dětem. Bílý balonek pro mě tehdy byl pohádkovým filmem. Dívala jsem se na tento mimořádný film očima šestileté dívky.

Snímek se odehrává v předvečer perského Nového roku, Nowroozu. Děj začíná v teheránském bazaru, kde sedmiletá Razieh, hlavní postava filmu, pobíhá s maminkou a nakupují poslední suroviny potřebné na oslavy příchodu nového roku. Ve filmu je vidět íránské město s jeho trhy, ulicemi a krámky, s jeho obyčejnými obyvateli s jejich běžnými starostmi nekončícími ani během závěru roku.

Film má na první pohled velmi jednoduchý děj. Vypráví, jak si malá Raziah přeje koupit zlatou rybku, která je v perské tradici znakem života a nesmí u novoročního stolu chybět. Cestou však ztratí peníze, které se posléze snaží najít.

Režisérem tohoto pohádkového příběhu z mého dětství je Jafar Panahi a scénář k filmu napsal jedinečný Abbas Kiarostami, jeden z největších íránských režisérů a scenáristů.

Když jsem minulý týden zjistila, že Kiarostami zemřel, musela jsem se na Bílý balónek podívat znovu. Tentokrát s odstupem bezmála dvaceti let. Pořád měl stejné kouzlo, ale podnětných myšlenek, kterých šestileté dítě není schopno vstřebat, se objevilo poněkud víc. Bílý balonek není jednoduchým filmem. Obsahuje silné dialogy, ukazuje na pestrost íránské společnosti.

Dokumentární poezie

Kiarostami byl íránský filmový režisér, scenárista, fotograf a filmový producent. Pracoval především jako scenárista a střihač. Byl však také básníkem, fotografem, malířem, ilustrátorem a grafikem. Jeho filmy člověka uklidňují, zpomalují tep a zároveň donutí přemýšlet, jakoby se člověk dostal do jiného stavu bytí.

Byl součástí generace filmařů tak zvané „íránské nové vlny“, které začala v pozdních šedesátých letech 20. století. Tuto skupinu charakterizuje několik společných postupů, včetně použití poetického dialogu a alegorických vyprávění zabývajících se politickými a filozofickými otázkami.

Kiarostami velmi často používal dokumentární styl, vyprávěl příběhy, které se odehrávaly ve vesnicích a dokázal tak lidem přiblížit celkový a realistický obraz vesnického života v Íránu. Zároveň se dialogy v jeho filmech často skládaly ze současné íránské poezie.

Kiarostami byl idolem, který zůstal v rodném Teheránu po islámské revoluci v roce 1979, přestože zasahování státu a státní cenzury do jeho děl bylo velmi častým jevem. Kiarostami se zaměřil na sociálně-politická témata.

Jeho díla nebyla vždy namířena proti režimu a společenským tabu, jak můžeme vidět například u Jafara Panahiho. Ale to neznamená, že se politice vyhýbal. Jeho radikálně minimalistický film „Deset“ z roku 2002 je natočen dvěma kamerami připevněnými v autě. Zachycují ženu, která jezdí po městě a promlouvá s lidmi. Její cesta se skládá z deseti rozhovorů s různými cestujícími, mezi něž patří i její sestra. Rozhovor však také vedla s prostitutkou a nevěstou. Často jí v autě doprovázejí ženy, které byly týrány muži.

Tento snímek ovlivnil Jafara Panahiho, který na podobném principu založil svůj poslední a tolik obdivovaný film „Taxi Teherán“. Panahiův film se snaží i ve světě cenzury komentovat společenské dění.

Kiarostamiův „Deset“ je však mnohem odvážnější. Na první pohled jednoduchý příběh a nekomplikované obrazové ztvárnění je ve skutečnosti politickým a feministickým prohlášením mnoha žen, které by bez filmové produkce nebylo možné dostat do veřejného prostoru.

O íránské kinematografii se mluví jako o jedné z nejlepších na světě. A minulý týden svět filmu ztratil mimořádného režiséra. Abbas Kiarostami však bude žít dál, a to nejenom v mém pohádkovém filmu z dětství.