Pošta a železnice jsou typickými produkty 19. století. Jeho hodnoty v těchto službách zčásti přežívají dodnes: uniformy naznačují státem zaručenou solidnost; jednotná architektura poštovních a nádražních budov vyjevuje posedlost unifikací; složitá soustava všemožných formulářů a zaumných pojmů je zas projevem dobového byrokratického ducha. Dobově příznačná byla také aura úctyhodnosti, která poštu i železnici kdysi obklopovala.

Přenést tyto instituce do 21. století není snadné. Jednotný recept neexistuje, jelikož technologický vývoj se nedá přesně předvídat.

Větší šanci má železnice. V zemích, kde se vládne prozíravě, už modernizací prošla, úspěšně v nich fungují vysokorychlostní tratě a železnice se plně zapojila do systémů městské dopravy. V Česku se ovšem na cestování vlakem ledaskdy hledí s opovržením anebo se jeho potenciál podceňuje.

↗

Není jasné, jak by Česká pošta měla v digitálním prostředí fungovat. Foto Iva Ondráčková, Mediafax

Pošta je ve větším ohrožení: kvůli mizivému zájmu přestala Česká pošta před čtyřmi lety doručovat telegramy a dopisů se posílá stále méně. Poštovnictví se ocitlo v podobné situaci jako hudební průmysl nebo tištěná média: příčiny propadu vidí každý, ale nikdo neví, jak by měl vypadat nový obchodní model.

Institucionálním výrazem snahy o modernizační skok byla dočasná existence samostatného Ministerstva informatiky (2003—2007). To mělo vedle poštovnictví na starosti například rozvoj elektronické veřejné správy anebo podporu počítačové gramotnosti.

Není ale zřejmé, jak by Česká pošta měla v digitálním prostředí fungovat. Je mnoho důvodů, proč lidé mohou do práce nebo do školy jezdit vlakem; ale většinou není žádný důvod, proč by člověk místo emailu měl poslat dopis. A posílání emailů se sotva může stát hlavní poštovní službou.

Proto se Česká pošta poslední dobou zaměřuje na doplňkový prodej všech možných produktů — od periodik přes cigarety až po hračky. Tyto aktivity leckdy vyvolávají pochybnosti. Připadalo mi například těžko přijatelné, když se za vrcholící podzimní volební kampaně nabízely na přepážkách stranické Haló noviny.

Širokou veřejnou kritiku však vyvolal až medializovaný prodej cigaret. Česká pošta s ním proto před měsícem raději skončila. Brzy poté odstoupil její generální ředitel Petr Zatloukal; a ministr vnitra Milan Chovanec jeho rezignaci okomentoval slovy, že nechce, „aby si lidé na poště připadali jako ve vietnamském supermarketu a dívali se na plyšové hračky, které tam nepatří“.

Je to v krátké době už druhé pozoruhodné uřeknutí sociálnědemokratického ministra — poté, co Jan Mládek přednedávnem odůvodnil odvolání ředitele státního podniku Diamo tím, že „se už blíží důchodovému věku“.

Je zvláště nešťastné, že taková vyjádření přicházejí od čelných představitelů strany, která se snaží tvářit jako moderně levicová. A ironií je, že tvrdě pracujících imigrantů se proti sociálnímu demokratovi musel zastat konzervativec, lidovecký ministr Marian Jurečka:

„Přirovnání ministra Chovance k vietnamským večerkám je nešťastné. Rozumím, jak to asi myslel, ale osobně bych rád, aby pobočky České pošty byly tak dlouho otevřené a tak dostupné jako vietnamské večerky.“

Ani když už se člověk na poštu dostane, „jako ve vietnamském supermarketu“ si skutečně nepřipadá — bohužel. Ledaskdo se posmívá češtinářským chybám v popiskách vietnamských zelinářů. Co si ale pomyslet o instituci, v níž si vystojíte frontu před přepážkou s nápisem Peněžní služby, načež se dozvíte, že zrovna ta peněžní služba, kterou potřebujete, se u dané přepážky neposkytuje?

Až Česká pošta začne vycházet svým zákazníkům vstříc aspoň v takové míře jako vietnamští obchodníci, člověk jí snadno odpustí i ty plyšáky, byť do tradiční představy o poště nezapadají. Ostatně i zástupce poštovních odborů ke zprávě o odstoupení generálního ředitele poznamenal, že bez doplňkového prodeje by pošta ekonomicky nepřežila.

Česká pošta je se svými třicet dva tisíci pracovníky největším zaměstnavatelem v Česku; a disponuje hustou sítí poboček, jejichž rušení se malé obce z praktických i symbolických důvodů zuby nehty brání. Je tedy ve veřejném zájmu, aby hledala nové a třeba i neobvyklé způsoby, jak životaschopně fungovat.