Sešli jsme se tu dnes, abychom si ve výroční den násilného potlačení tibetského národního povstání symbolicky připomněli porušování lidských práv ve světě. Tehdy v roce 1959 připravil čínský režim o život desítky tisíc většinou neozbrojených Tibeťanů, kteří se marně pokusili obnovit nezávislost své země ztracenou o deset let dříve.

Také v roce 2013 a počátkem roku 2014 pokračovalo zatýkání tibetských duchovních a represe okupační moci zasáhla i tibetské umělce, podnikatele, politické aktivisty, studenty a téměř všechny, kteří se pokusili vyjádřit svůj nesouhlas veřejně.

Jakkoliv je neslušné mlčet k porušování lidskosti a práva na sebeurčení kdekoliv ve světě a máme všichni sklon vidět u sousedů a čím vzdálenějších, tím více, útlak a nesvobodu slabých a bezmocných ostřeji, navrhuji vnímat tento den i jako příležitost upozornit na naše vlastní selhávání.

↗

Vyvěšování tibetské vlajky je příležitost upozornit na pošlapávání či relativizaci práv i u nás. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

I my tady, ve stejně blahobytném jako bohapustém Česku, žijeme společně se stovkami tisíc lidí, jejichž práva jsou pošlapávána nebo alespoň relativizována. I tady na Žižkově žijí s námi.

Všichni občas nakupujeme ve večerkách. Jsou to vietnamské, čínské, i jiné asijské provozovny, ani většinou sami nevíme jaké přesně a je nám to lhostejné. Důležité pro nás je, že mají otevřeno, kdykoliv se nám zlíbí. Přemýšleli jste někdy o pracovní době jejich majitelů?

Opravdu jste v nich nikdy neviděli pracovat žádné dítě? Potkali jste někdy nějakého vietnamského prodejce na výletě, u vody nebo v kině? Mají ti lidé vůbec dovolenou? A je to opravdu tak docela jen jejich problém? Žijí tu jakoby s námi, ale ve skutečnosti pouze vedle nás. Pracují, mnohdy víc než my, tak je alespoň tolerujeme. Běda však, obávám se, kdyby náhodou jednou něco chtěli.

Všichni jsme už asi potřebovali něco opravit, někdo i dům, někdo jen byt, nebo třeba pouze přestěhovat. Z každého i žižkovského lešení je slyšet ukrajinština, ruština, polština nebo jiný východoslovanský jazyk. Všichni v domě jednou týdně vidíme paní s vlasy sčesanými pod šátek, s hrubýma rukama, nenalíčené, jak drhnou schody.

Občas se jim omluvíme, že jim to hned pošlapeme. Odpoví s unaveným úsměvem a přízvuk mají jen nepatrný. Ani mezi nimi už mnohdy nerozlišujeme, důležité je, že ti lidé makají. Uvažovali jste ale někdy nad životními podmínkami těch mužů a žen? Víte, že mnozí mají, muži i ženy, vysokoškolské diplomy? Že vám topení spravuje inženýr, který umí stavět mosty, a schody, že u vás myje lékařka, která umí zachránit život?

Vydělávají na živobytí svým rodinám, co zůstaly kdesi na východě, na vesnici, a věří, že přivezou-li domů jednou za několik měsíců poté, co si sami všechno odřeknou, o pár tisíc navíc, že třeba jejich děti už vystudují a budou moct pracovat ve svém oboru. Tolerujeme je, ale běda, kdyby snad něco chtěli.

V každém druhém domě na Žižkově žije také nějaká romská rodina. Žije tu tak, jak žili na Žižkově před sto lety ještě všichni: v malých, temných místnostech s okny do dvora nebo na pavlač, se záchodem na chodbě, s kamny na uhlí, s teplou vodou jen, když si ji ohřejí. Já ty byty viděl. Bydlí v nich i čtyři generace a další je navštěvují, děti má každá rodina aspoň tři, častěji ale pět i víc.

Jelikož jsou to čeští občané, stát jim poskytuje sociální péči a dohlíží nad dodržováním jejich práv, jako to dělá u všech nás ostatních. Zrovna dnes ráno jsem ale navštívil ubytovnu, kam se nastěhovala před měsícem romská rodina tady ze Žižkova, protože jí úřad odmítl pronajmout byt. Neplatila dřív řádně nájem, děti byly přednější. A hlučeli, že jich bylo tolik.

Žijí tam na patnácti metrech čtverečních v sedmi lidech, platí za to jedenáct tisíc. Jinde je ubytovat nechtějí, říkají jim „nepřizpůsobiví“. Kvůli nedostatečné lékařské péči jedno dítě na ubytovně minulý týden zemřelo. Sháněl jsem jim byt osobně, protože není snadné najít dům, kde bychom je my ostatní snesli. Až ho dostanou, jak se zachovají ostatní nájemníci?

Nepokojný duch zavedl mne tuto sobotu do Humpolce, města na vrchovině. Stojí tam na náměstí pomník věhlasného meziválečného českého antropologa Aleše Hrdličky a na něm nápis: „Všichni lidé jednoho původu.“ Ano, jsou jiní. Jsou ale i stejní. A jsou mnohem víc stejní, než jiní.

Všichni ti Vietnamci, Číňané a další Asiaté z večerek, ti ukrajinští inženýři na našich stavbách a lešeních, ty bulharské doktorky s hadry na schodech, a i ty romské rodiny, které mají tolik dětí a příbuzných, hlučí, když vy chcete spát, nepracují, protože je nikdo nezaměstná, a nebydlí, protože je nikdo neubytuje — tedy všichni tito lidé, stejného původu žijí s námi, ale často jen přežívají vedle nás, to jsou Tibeťané v naší vlastní zemi.

Jim chci věnovat vzpomínku dnešního výročí, výročí statečného boje za rovnoprávnost, který se však odehrává dnes a denně nejen v Tibetu, ale po celém světě, a také u nás.