Minulý týden proběhla médii další, vyloženě pirátská (sic!) „kauza“, která v každém slušném občanovi, vzhledem ke způsobu prezentace, jistě musela vyvolat vlnu pohoršení. To se přece nedělá, taková věc. O co šlo? Tři velká nakladatelství Grada, Leges a Wolters Kluwer se rozhodla zatočit s pirátstvím svých publikací a podala trestní oznámení na neznámého pachatele. Za co? Jejich odborné publikace se objevily naskenované na portále uložto.cz.

O jaké knihy se jedná, že si někdo dal tu práci, aby je bez rozebrání (otáčel list po listě) naskenoval a nekomerčně sdílel? Jsou to odborné publikace, které pravděpodobně sdílel student. Stopy totiž, konkrétně například razítko knihovny na kopírované stránce, vedou do akademického prostředí. Děkanka jedné z potenciálně vinných univerzit reagovala, že pokud bude zjištěn konkrétní pachatel, možná budou i vylučovat.

Jak mohl někdo takovou nehoráznou a zlotřilou věc vůbec udělat? Konzumentovi médií nad tím zůstává rozum stát.

Vzpomínáte na dobu svého studia či stále studujete? Uveďme si modelový, leč téměř standardní případ, který ilustruje situaci, ve které se studenti nachází. Ve zkouškovém období je vyhlášena mezioborová zkouška. Jako vzor nechť nám poslouží Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Zkoušku může ve stejném semestru dělat i stovka studentů. Podklady ke zkoušce jsou dány jasně — seznam povinné či doporučené literatury. Zatím to zni docela rozumně. Kde je tedy jádro pudla?

Náklad poloviny požadovaných knih ke studiu je kompletně vyprodán a dotisk se žádnému nakladatelství nevyplatí. Budeme tedy shánět alespoň jeden kousek a kde jinde než v knihovně, že? Městská knihovna v Praze vlastní dva výtisky. Momentálně jsou oba zapůjčené, ale lze je rezervovat. Bohužel, nejbližší termín volné výpůjčky je za půl roku za předpokladu, že si nikdo výpůjčku neprodlouží.

Národní knihovna je majitelkou dvou dalších výtisků. Jeden je zapůjčený už půl roku (šťastný čtenář byl sice urgován o vrácení, ale nereaguje) a do druhého lze nahlédnout pouze prezenčně, to znamená jeden šťastlivec ve studovně po dobu otevíracích hodin. Oborové knihovny či knihovny domácí katedry tuto literatuře prostě nevedou a antikvariáty takový „brak“ jaksi nevykupují, a kdyby, kolik mohou mít exemplářů, je-li poptávka v každém roce konstantní, tedy našich vzorových cca 100 studentů.

Toto nemusí být ten samý případ, který zvedl velká nakladatelství ze židle. Vzhledem k titulům, kterých se žaloba týká, může být důvod i jiný, třeba čistě ekonomický. Jaké má student finanční možnosti? Kolik může stát pro jeden předmět povinná učebnice z oblasti ekonomie či psychologie, samozřejmě požadovaná v patřičné poslední edici, aby reflektovala nejnovější poznatky oboru či aktuální změny legislativy? Ano, v tomto případě je navíc zcela eliminována možnost odkoupení původního vydání od starších spolužáků, kterým se dost možná válí zaprášená na poličce.

Vychytralá to obrana proti těm, kteří odmítají investovat do nákupu věci nové. Zde je nutné uznat, že některé věci se prostě rychle mění, ale nešlo by aktualizace vydat třeba elektronicky, zaslat je těm, kteří doloží vlastnictví knihy, nebo je vydat jako nějaký paperback? Vtipným a dosti častým důvodem nové edice pak bývá přidání další kapitoly na závěr, která ovšem obsahuje to nejdůležitější, bez čeho se student neobejde, zvláště pak v případě, je-li autorem publikace sám zkoušející.

Oněch scénářů a důvodů může být celá řada. Řešení je pak několik. Vzhledem k současné situaci se však většina z nich pohybuje na hraně zákona, a nebo, jako je tomu v našem případě, tento zákon překračuje. Podle současné legislativy mají totiž nakladatelé na tuto žalobu právo, a pokud v ní uspějí, mohou se domáhat nemalé finanční kompenzace, jejíž sporný výpočet, tzv. potenciální ušlý zisk, zde raději nebudu rozebírat.

Otázkou zůstává, je-li tento stav správný? Co je cílem studia na vysoké škole? Co je vůbec cílem společnosti, která skloňuje důležitost vzdělání jako jedinou možnou a dle mého názoru jedinou skutečnou cestu z krize, dosažení ne možná šťastné mantry konkurenceschopnosti, či snižování nezaměstnanosti?

Je naším cílem ve všech možných aspektech ochránit původní investici nakladatele (autoři těchto publikací, pokud je mi známo, šíření svých myšlenek nebrání), nebo je naším cílem poskytovat, a nyní hovoříme o studentech potažmo občanech, nikoliv komerčních subjektech ve volné soutěži, co nejvíce kvalitních informací co největšímu počtu lidí?

Někdo to chápe. Já doufám, že to pochopí i čtenář tohoto článku. Chápe to i řada pedagogů, kteří jako náhodou nechají na stole po přednášce flash disk se slovy: „A kdyby si někdo chtěl pár věcí zkopírovat, ode mě to nemáte.“ V jednu dobu to chápala například i celá Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy.

Tváří v tvář tvrdé legislativě a ve stínu kauz ne nepodobných výše zmiňované stáhla svoji elektronickou knihovnu, kterou na intranetu poskytovala svým studentům. Je i toto důkaz „pirátství“, podlosti, neúcty k autorům či lidské práci, nebo se jedná o dobrou vůli sdělit a zpřístupnit poznatky jiným?

Je to velké množství otázek a možná velmi málo odpovědí. Cílem tohoto textu však není někoho přesvědčit, že co je černé, je vlastně bíle a naopak. Jeho cílem je nastavit zrcadlo a donutit čtenáře k zamyšlení, zda se nám z původně dobře myšleného autorského zákona a jeho výkladů a aplikací nestala v jeho nynější podobě spíše brzda, nástroj šikany a v úvodu naznačeném postupu při zjištění „pachatele“ zločinu dokonce život ničící.

Zda by sdílení, na kterém by ekonomicky nedeformovaná společnost měla stavět především, a zde si přihřeji svoji pirátskou polívčičku, proto zdůrazním, že hovoříme o nekomerčním sdílení, nemělo být zcela legální.

Říká se: „Kde není žalobce, není ani soudce.“ Žalobce v této a nejen v této kauze již máme. Pokud se Policii České republiky podaří vypátrat sdíleče, soudce budeme mít také. Na Vás pak záleží, jakou roli v tomto „dramatu“ jako čtenáři zaujmete Vy.

Nebojte se. Elektronická knihovna FHS nezemřela. Zachránili ji Piráti a hostují ji na svém serveru. Adresu zde nebudu uvádět. Nechci Deník Referendum stavět do situace, kdy by mohl být napadán třeba ve smyslu neoprávněného sdělování díla, i když odkaz přece není zločin. Stačí trochu zagooglit. Pokud se, jak jsem v textu naznačil, musí řada lidí v dobré vůli pohybovat na či za hranou zákona, není na místě se zamyslet a tuto hranici společně posunout?