Nemístné útoky Miloše Zemana ve stylu „novináři se musí likvidovat“ nezůstávají v české politické krajině osamoceny. Andrej Babiš sice zatím nešermuje nafukovacím samopalem jako náš prezident, ale dlouhodobě dává najevo nespokojenost s médii, jež nemá pod kontrolou Agrofert. Jeho oblíbeným terčem je výspa české investigativní žurnalistiky, pořad Reportéři ČT. Nejde jen o to, že se o autorech vyjadřuje jako o zkorumpované pakáži, která píše na objednávku. Ale systematicky se v minulosti snažil skrze stížnosti na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání obsah Reportérů ovlivnit.

Skutečnými přeborníky v šikaně médií jsou členové SPD Tomia Okamury. Výběrové přidělování akreditací pro přístup do volebního štábu by mohlo vypadat humorně, kdyby nakonec nedošlo k vyhazování novinářů a dokonce přivolání policie. V den voleb. Jako by žurnalistům v čase vyhlašování výsledků voleb chtělo SPD vzkázat, co je po volbách čeká. Vždyť právě SPD slibovalo, že prosadí zvýšení dozoru nad médii veřejné služby. Dnes k tomu má sílu dvaadvaceti mandátů.

Ale i v jiných stranách se najdou dlaně připravené fackovat novináře. Jako třeba Václav Klaus ml., jenž hned ve svém prvním povolebním komentáři tepal „mazané novináře“, kteří podle něj vodí voliče k urnám jako posluhy zájmů politických agitátorů.

Už dávno nejde jen o slova a proklamace. V uplynulých letech se redaktoři a redaktorky České televize i Českého rozhlasu museli potýkat s verbálními a fyzickými útoky. Strach objímá ty novináře, kteří jsou ještě stále věrni ideálům pravdy a svobody názoru. Média snad nejsou ohrožena přímou cenzurou. I v české politice se ale začíná prošlapávat polská cesta, jež chce podřizovat média zájmům mocných. Skupováním novin to začalo, šikanou a omezujícími zákony to může končit.

Málo se u nás mluvilo o tom, co znamená nezávislost novináře. Nezávislý novinář jako jednotlivec má povinnost odmítnout zásahy do své práce, pokud se neslučují s jeho svědomím. Odtud je odvozena jakási permanentní neposlušnost, jež by v novinářově duši měla doutnat. Musí mít silný smysl pro osobní integritu a odvahu.

Být hlídacím psem demokracie neznamená sloužit státu. Novináři a novinářky nesmí být zavázáni konkrétnímu zřízení. Mají za úkol střežit základní hodnoty demokracie nezávisle na její formě. Tedy bránit rovnost, svobodu, lidskou důstojnost bez výjimek, respekt k různosti.

Naplňovat myšlenku Všeobecné deklarace lidských práv, že lidé k sobě mají jednat v duchu bratrství a sesterství a všichni mají mít přístup ke správě obecních věcí. Bojovat za myšlenku, že se svými rozdílnými životními příběhy všichni společně podílíme na prosvětlování houštiny života, v níž může zazářit pravda. Tu nemá v držení žádný jedinec. V demokracii se pravda netvrdí, ale získává, společnými silami.

A pokud někdo hodlá média uvazovat ke státním nebo soukromým zájmům, je ohrožením ústřední hodnoty, z níž úloha novinářů v demokracii vyrůstá. Všichni jsou povinni se takovým snahám postavit. Ať už budou ohrožovat jejich vlastní médium, nebo cizí. K tomu je potřeba velké statečnosti. Podobně jako lékaři, hasiči, vojáci nebo umělci nemohou být novináři ve své veřejné službě orientováni na zisk či následky. Jejich heslem musí být: každý den odvahu!