Většina obyvatel Evropské unie považuje hned po televizi a rádiu internet za třetí nejdůležitější zdroj informací, mladší generace jej dokonce upřednostňuje. Když jsem loni v rámci projektu o mediální výchově navštěvovala střední školy po celé republice, drtivá většina středoškoláků mi tvrdila, že jako zdroj informací jim slouží právě internet, převážně sociální sítě Facebook a Youtube.

Na podzim roku 2015 používala sociální sítě zhruba polovina Evropanů alespoň jednou týdně, což je o celých 15 procent více než v roce 2011. Rostoucí význam internetu a zejména sociálních médií jako prostředku šíření svobody projevu s sebou ale nese také šíření nenávistných projevů, hate speech a  falešných zpráv. To vše si žádá zvláštní odpovědnost veřejných a soukromých subjektů.

Hate speech a dangerous speech

Americká výzkumnice Rachel Brownová na konferenci pořádané Konsorciem nevládních organizací pracujících s migranty a nadací Friedrich-Ebert Stiftung se zastoupením v České republice definovala hate speech jako výroky, míněné vždy nenávistně.

Podle Brownové však existuje obecnější pojem „dangerous speech“. Dangerous speech je podle ní jakýkoliv projev, kterým se zvyšuje riziko násilí vůči určitým skupinám či jednotlivcům. Ne každý dangerous speech je také hate speech, příkladem může být pomluva nebo falešná zpáva. Falešná zpráva se může rozšířit bez konkrétního nenávistného záměru. Dangerous speech je však stejně nebezpečný. Může totiž ovlivnit názory mnoha lidí.

Pomluvy se šíří velmi rychle, jejich vyvracení však tak jednoduché není. Tento typ veřejných projevů se množí hlavně ve společnosti, která má obavy a bojí se. Posilující roli hrají v těchto případech média, která ukazují situaci barvitěji a dramatičtěji, než jaká ve skutečnosti je, a politici, kteří zneužívají strach a neinformovanost lidí.

Lidé jsou unaveni ze současné byrokracie a nemají téměř žádnou důvěru k politickým stranám, hledají alternativy. Lidé jako Trump jejich strach a nejistotu zneužívají. Podle Rachel Brownové je proto k bojí proti nenávisti a hate speech třeba hledat hlubší motivaci, zkusit porozumět publikům, zjístit, proč tak jednají, a hned každého neobvinit. „Abychom mohli tyto nenávistné projevy řešit a omezit, je zapotřebí pochopit lidi, znát jejich motivace a důvody, příčiny jejich hněvu. Co je vedlo k tomu, že urážejí jiné lidi? Proč obhajují nenávist?“ Když se lidé bojí, budou přirozeně volit ty, kteří jim nabízejí ochranu před původcem jejich strachu.

Lidé, kteří píší nenávistné zprávy, cítí jakousi lásku k členům určité skupiny, ať se jedná například o členy rodiny, nebo obyvatele stejného státu. Myslí si, že nenávistnými vzkazy je chrání. Jsou to lidé, kteří se cítí být na okraji, neviditelní a velmi často přehlížení. Zdá se jim, že jejich hlas neexistuje, nebo ho alespoň nikdo nechce poslouchat. „Je důležité o problémech mluvit, používat fakta a věcné argumenty, aby se cítili bezpečně,“ dodává Brownová.

Podle Jiřího Dienstbiera, senátora a bývalého ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, i v České společnosti panuje strach a nejistota. Lidé nedůvěřují politikům a volí nové politické uskupení, strany, které jim předkládají zdánlivě jednoduché řešení a tváří se, že jim rozumí a poslouchají je.

Boj s hate speech je však v tuzemsku velmi složitý. Právní předpisy tu jsou, prosadit je však představuje větší problém. Při snaze aplikovat předpisy i na virtuální svět se lidé často bouří a obviňují orgány z cenzury internetu a omezování svobody slova. Je proto velmi složité najít spojence. Regulace je u lidí vnímána jako cenzura. Čí právo je větší? Právo napsat, co chci, nebo právo druhého člověka, u nějž moje výroky mohou vyvolat strach o život?

Důležitým krokem je proto investice do občanského vzdělávání. Příkladem může být německá společnost, kde se sedmdesát let trvající úsilí již projevuje. Společnost je liberárnější a informační gramotnost mnohem vyšší.

Řešení může přijít i zdola

Hannes Ley je německý aktivista a zakladatel iniciativy „Ich bin hier“, který se snaží reagovat na hate speech v Německu. Jeho iniciativa funguje převážně na Facebooku. Skupina během pouhých tří měsíců získala dvacet sedm tisíc dobrovolníků. Ley a jeho dobrovolníci se snaží vnášet do diskusí fakta a argumenty. Pomocí hashtagů přivolávají pomocníky, kteří do debat vkládají ověřené informace, usilují o věcnost a omezení nenávistných komentářů.

Cílem skupiny je zlepšit virtuální ovzduší, kultivovat diskusi na Facebooku a faktickými argumenty a vstřícností se bránit proti rasismu a sexismu. Komunikace je velmi důležitým krokem. Mezi další cíle této skupiny patří oslovit tiché čtenáře a zapojit je do diskuse.

Sociální sítě jsou mocnou zbraní. Politické strany je bedlivě sledují. Jejich cílem je získat lidi na svou stranu, přesvědčit je, že oni představují tu nejlepší možnost. Reagují proto na to, co je na internetu trendem, a určitým způsobem s lidmi manipujují. Ti, kteří nemají dodastatek informací, jsou tedy velmi snadným terčem. Iniciativa Ich bin hier se proto snaží do diskuse přinést fakta.

Na českém internetu se snaží debatu kultivovat organizace Hate Free. Na jejich facebookové stránce najdeme pestré diskuse, lidé se vracejí a často dlouze debatují. „Sto lidí může za deset procent nenávisti na internetu,“ dodává Lukáš Houdek, koordinátor projektu.

V jednom ze svých programů se Hate Free rozhodla oslovit lidi, kteří psali nenávistné komentáře v diskusi na Facebooku, a vyzvat je, aby uvedli své důvody. Společným jmenovatelem u nich byl podle Lukáše Houdka strach. Strach a nejistota o budoucnost, strach o budoucnost Evropy, strach z nepovedené integrace.

Internet může být nepříjemným místem, místem, kde se šíří strach a s ním spojená nenávist. Hate speech však není novým fenoménem. Následkem rozmachu sociálních médií se pouze přesunul na tyto nové platformy. Je mnohem jednodušší psát online a schovávat se za anonymitu než říkat svůj názor nahlas. Vedle investice do občanské společnosti se mohou právě iniciativy jako německá Ich bin hier stát nápomocnými při omezování hate speech a bránit tomu, aby se sociální média stávala čím dál víc antisociálními.

Text vychází ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung.