Pirátská strana získala v evropských volbách jen jedno poslanecké křeslo, což je pro ni velký neúspěch. Vzhledem k poměrně jasné proevropské politice, která — možná jako jediná mezi hlavními českými politickými stranami — se jasně stavěla za evropskou zelenou dohodu, hájila migrační pakt jako dobrý výchozí bod pro případné postupné reformy a nepřipojila se k populistickému běsnění okolo oddálení konce spalovacích motorů, se jevila jako dobrá volba pro proevropské voliče.

Piráti navíc odvedli v končícím Evropském parlamentu kus práce. Lídr jejich kandidátky Marcel Kolaja byl zvolen místopředsedou Evropského parlamentu a viditelní byli i jejich další europoslanci Mikuláš Peksa a Markéta Gregorová. To, že se nakonec do europarlamentu probojovala za Piráty jen ona, se tak může jevit jako určitá záhada.

Důvody pirátského fiaska lze rozdělit na ty domácí a ty, které souvisí s postoji veřejnosti k Evropské unii obecně. Začněme těmi druhými. Piráti se, jak se zdá, stali oběťmi toho, jak předvolební debatu o evropských tématech pojaly ostatní strany, včetně těch, které jsou spolu s Piráty členy vládní pětikoalice.

Ty přistoupily na tón debaty nastolený opozicí, která vykreslovala všechny zásadní kroky Evropské unie z poslední doby jako problematické. Tvrdily, že je třeba přepsat evropskou zelenou dohodu a migrační pakt a že je třeba oddálit konec spalovacích motorů, plánovaný Evropskou unií na rok 2035. Debata o případném přijetí eura u nás zcela absentovala, stejně jako poctivá debata o reformách v hlasování Evropské unie.

Piráti se k tomuto poněkud demagogickému diskurzu nepřipojili, ale zároveň — možná ve snaze nerozkymácet loď vládní koalice — proti scestnému ujišťování ostatních stran, včetně svých partnerů ve vládě, aktivně nevystupovali. Ve společnosti tak do jisté míry převládl pocit, že pokud se ostatní strany vládní koalice, opozice i některé mimoparlamentní subjekty liší pouze intenzitou svého odporu vůči politikám Evropské unie a slibů na změnu, pak tyto politiky opravdu představují problém.

V prostředí předvolební hysterie pak Pirátská strana, která se k těmto politikám naopak hlásila, začala vypadat poněkud „podezřele“. I ostatní vládní strany sice dobře věděly, že jejich velkohubé sliby zásadně změnit Green Deal a migrační pakt, popřípadě oddálit konec spalovacích motorů jsou nereálné, ale rozhodly se přizpůsobit populismu opozice, a Piráty tak nechaly takříkajíc na holičkách.

Ti mohli na konformismus ostatních vládních stran s převažujícím populismem reagovat rázněji. Mohli kupříkladu jasněji upozorňovat na to, jak nereálné jsou sliby opozice, ale i jejich vládních partnerů, že již schválené reformy zásadně změní — každopádně s pomocí několika poslanců v Evropském parlamentu.

Mohli se také jasněji vymezit vůči manipulativním prohlášením ostatních stran, že chtějí chránit český automobilový průmysl. Stačilo by už jen poukázat na to, že žádný český automobilový průmysl neexistuje, protože všechny velké automobilky jsou v rukou zahraničních firem. A ty už konec spalovacích motorů v roce 2035 přijaly a připravují se na něj.

Jinými slovy, Piráti, zdá se, propásli šanci ukázat v předvolebních debatách jasněji, co je od ostatních stran u nás v postojích vůči Evropské unii odlišuje. Nezvedali příliš ani témata jako manželství pro všechny a práva žen, která zmínili ve svém volebním programu. Nevyužili odpor největší vládní strany, ODS, vůči přijetí eura.

Domácí jeviště

To, že Piráti nešli do otevřeného střetu s koalicí SPOLU v zásadních evropských tématech, bylo možná zapříčiněno jejich ohledy vůči partnerům ve Fialově vládní koalici. Jenže hlavním tématem evropských voleb u nás bylo „referendum“ o této nepopulární koalici, a tak na to Piráti doplatili nadvakrát.

Za prvé kvůli tomu, že útočná rétorika opozice v podstatě proti všemu, co vládní koalice dělá, se samozřejmě týkala i Pirátů. Za druhé proto, že se samotní Piráti nedokázali od postojů zbytku vládní koalice jasně odstínit. Nepodpořili je proto nakonec ani mnozí voliči stran vládní koalice.

Jinými slovy, argumenty Pirátů nebyly dostatečně silné, aby nakonec voliči „demokratického tábora“ neusoudili, že v souboji s hnutím ANO je třeba podpořit především koalici SPOLU s tím, že na její kritice evropských reforem na poli boje s klimatickými změnami a migrací možná přeci jen něco je.

Ve světle nadcházejících voleb do Sněmovny Piráti každopádně znovu stojí před otázkou, co jim vlastně přináší účast ve vládní koalici. Vstup do této koalice bylo pragmatické rozhodnutí, jehož cílem bylo posílit antibabišovskou frontu „demokratických“ stran. A samozřejmě též snaha dostat příležitost ukázat, co Piráti umí, ve vládě.

Jejich ministři sice nijak nezklamali, a zejména ministr zahraničí Jan Lipavský si vysloužil uznání, ale zároveň je už od vzniku vládní koalice za účasti Pirátů jasné, že jsou ve vládě takříkajíc pátým kolem u vozu. Relativní úspěchy jejich ministrů přitom nedokáží v očích té části veřejnosti, která má silně kritický postoj k Fialově vládě, zakrýt skutečnost, že levicově-liberální Piráti fakticky dělají křoví neoliberální ekonomické politice ODS.

Dostali se tak v tomto směru do stejné pozice jako kdysi Zelení pod vedením Martina Bursíka, kteří, ač byl jejich elektorát převážně levicový, chtě nechtě kryli záda neoliberální ekonomické a sociálně necitlivé politice ODS. Výsledkem byl jejich pád pod hranici volitelnosti, z něhož se nevzpamatovali dodnes. I tehdy přitom zaznívala tvrzení, že Zelení mají díky účasti ve vládě příležitost být „viditelní“ a dělat vlastní politiku a že Martin Bursík či Ondřej Liška jsou dobří ministři.

Když Piráti, podobně jako kdysi Zelení — poté, co získali jen několik poslaneckých mandátů — dostali účastí ve vládě šanci umístit řadu svých významných členů na ministerstvech v pozicích náměstků a vysokých úředníků, bylo pochopitelně těžké odolat. Šlo koneckonců i o stabilitu strany.

Jenže Piráti vstupem do vlády ztratili leccos ze své identity. Nejde přitom o to, co se jim snaží přišít jejich odpůrci — tedy, že byli údajně především protestní strana a tento obraz vstupem do „establishmentu“ ztratili. Ve skutečnosti se už před vstupem do vlády vyprofilovali jako levicově-liberální strana s propracovaným programem.

Problémem je to, že neustálé vládní kompromisy s konzervativními stranami SPOLU dosti rozmazaly i tento profil Pirátů. Jejich odlišné pohledy na kulturně-politická témata SPOLU opakovaně válcovala, jejich „zelenou“ politiku nebrala vážně. A Piráti nedokázali — dokonce ani s pomocí lidovců, TOP 09 a hnutí STAN — změnit odmítavé postoje ODS k přijetí eura.

Uškodili si také neochotou naplnit hrozby odchodu z vládní koalice, pokud premiér Fiala nezasáhne proti excesům ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Dvě stranická referenda tak vyzněla jen jako plané strašení, které se utopilo v příliš zřejmé snaze zůstat ve vládě.

Co dál

Pokud je výsledek Pirátů v evropských volbách indikací toho, kam směřuje česká politika před těmi sněmovními, má strana nemalý problém. Šanci vystoupit z vlády, která je velmi nepopulární, s pomocí „dobrých“ důvodů, jako byly Blažkovy aféry, už zřejmě promeškala.

Kdyby byla přešla do opozice dříve, nebo by do vlády vůbec nevstoupila, mohla Pirátská strana hrát roli konstruktivní opozice. V prostředí, v němž u nás opozici tvoří dvě nesystémové, v podstatě destruktivní strany, založené na vůdcovském principu, mohla i s pouhými čtyřmi poslanci zaujmout veřejnost jako subjekt, který vládu kritizuje především za to, za co si kritiku zaslouží, zatímco ji v jiných oblastech podporuje.

Alternativu mohla nabídnout dokonce i vůči jinak úspěšné zahraniční politice vlády, protože Piráti jako jediná z českých politických stran před vstupem do vlády „drželi basu“ s politikou Evropské unie vůči Izraeli. Z těchto pozic by byli mohli coby opoziční strana poukazovat na problematické počínání Izraele ve válce v Gaze a ještě před začátkem války v Gaze i na problematickou politiku Izraele na Západním břehu. Tuto linii však museli v čele ministerstva zahraničí opustit, čímž zřejmě ztratili nemálo mladých voličů, kteří na rozdíl od politického establishmentu u nás jsou k nepřiměřenosti reakce Izraele na teroristický útok ze 7. října loňského roku kritičtí.

Otázkou též je, zda není současné vedení Pirátů tak trochu „obehrané“. Okolo Ivana Bartoše, z jehož bývalého rebelantského obrazu zbyly snad už jen dredy, vyrostlo několik zajímavých politiků, kteří ovšem kvůli účasti Pirátů ve vládě, nejsou dostatečně viditelní. Patří k nim pravděpodobně nejtalentovanější česká politička posledních let, Olga Richterová, do Evropského parlamentu nezvolený Mikuláš Peksa nebo již zmíněný Marcel Kolaja. A samozřejmě též Jan Lipavský.

Přejít do opozice, a v souvislosti s tím vyměnit i své vedení, by mohli Piráti sice i nyní, i když by se takový krok jevil jako vynucený špatnými výsledky v evropských volbách. Jisté je, že sekundování konzervativní politice koalice SPOLU, která dominuje vládě, nepomáhá ani Pirátům, ani hnutí STAN. Voliči nevidí mezi SPOLU a stranami bývalé koalice PirStan dostatečný kontrast, ba vidí obě strany jako komplice SPOLU v prosazování sociální a ekonomických opatření, z nichž mnohá se jeví jako opsaná z ideologických příruček ODS z 90. let.