Pirátská strana získala v evropských volbách jen jedno poslanecké křeslo, což je pro ni velký neúspěch. Vzhledem k poměrně jasné proevropské politice, která — možná jako jediná mezi hlavními českými politickými stranami — se jasně stavěla za evropskou zelenou dohodu, hájila migrační pakt jako dobrý výchozí bod pro případné postupné reformy a nepřipojila se k populistickému běsnění okolo oddálení konce spalovacích motorů, se jevila jako dobrá volba pro proevropské voliče.

Piráti navíc odvedli v končícím Evropském parlamentu kus práce. Lídr jejich kandidátky Marcel Kolaja byl zvolen místopředsedou Evropského parlamentu a viditelní byli i jejich další europoslanci Mikuláš Peksa a Markéta Gregorová. To, že se nakonec do europarlamentu probojovala za Piráty jen ona, se tak může jevit jako určitá záhada.

Důvody pirátského fiaska lze rozdělit na ty domácí a ty, které souvisí s postoji veřejnosti k Evropské unii obecně. Začněme těmi druhými. Piráti se, jak se zdá, stali oběťmi toho, jak předvolební debatu o evropských tématech pojaly ostatní strany, včetně těch, které jsou spolu s Piráty členy vládní pětikoalice.

Ty přistoupily na tón debaty nastolený opozicí, která vykreslovala všechny zásadní kroky Evropské unie z poslední doby jako problematické. Tvrdily, že je třeba přepsat evropskou zelenou dohodu a migrační pakt a že je třeba oddálit konec spalovacích motorů, plánovaný Evropskou unií na rok 2035. Debata o případném přijetí eura u nás zcela absentovala, stejně jako poctivá debata o reformách v hlasování Evropské unie.

Piráti se k tomuto poněkud demagogickému diskurzu nepřipojili, ale zároveň — možná ve snaze nerozkymácet loď vládní koalice — proti scestnému ujišťování ostatních stran, včetně svých partnerů ve vládě, aktivně nevystupovali. Ve společnosti tak do jisté míry převládl pocit, že pokud se ostatní strany vládní koalice, opozice i některé mimoparlamentní subjekty liší pouze intenzitou svého odporu vůči politikám Evropské unie a slibů na změnu, pak tyto politiky opravdu představují problém.

V prostředí předvolební hysterie pak Pirátská strana, která se k těmto politikám naopak hlásila, začala vypadat poněkud „podezřele“. I ostatní vládní strany sice dobře věděly, že jejich velkohubé sliby zásadně změnit Green Deal a migrační pakt, popřípadě oddálit konec spalovacích motorů jsou nereálné, ale rozhodly se přizpůsobit populismu opozice, a Piráty tak nechaly takříkajíc na holičkách.

Ti mohli na konformismus ostatních vládních stran s převažujícím populismem reagovat rázněji. Mohli kupříkladu jasněji upozorňovat na to, jak nereálné jsou sliby opozice, ale i jejich vládních partnerů, že již schválené reformy zásadně změní — každopádně s pomocí několika poslanců v Evropském parlamentu.