Odchod Pirátů z vlády nakonec vypadá úplně jinak, než si kdokoli z nich přál. Část z nich v ní chtěla zůstat stůj co stůj, protože věřila, že nakonec přesvědčí voliče svou kompetencí, druhá — realističtější — část chtěla z vlády odejít, ale ve vlastní režii. Nakonec je vypoklonkovala ODS, ale způsobem natolik nešikovným, že ponížení Pirátů, jež mohlo být bezbřehé, se nakonec rozřeďuje příběhem o premiérově zbabělosti a zradě.

Petr Fiala situaci opravdu vůbec nezvládl. Když Piráti publikovali v reakci na volby seznam sedmi požadavků, s nimiž hodlali jít jednat o svém pokračování ve vládě, mohl snadno říct, že pokud si strana, která právě svými krajskými mandáty spadla z devětadevadesáti na tři, chce klást nějaké požadavky pro své setrvání ve vládě, mohou mu rovnou její ministři přinést demisi. Bartošovi mohl na schůzce rovnou říct, že končí — a byl by za silného premiéra, který má otěže moci pevně v rukou. Jenomže i Fiala už prostě ztrácí svůj původní glanc.

Nešikovný způsob, jakým Bartošovo odvolání provedl, dal Pirátům možnost situačně si zachovat tvář vyprávěním vlastní verze událostí, kterou jim věří i podstatná část jejich nevoličů. Záměrně se zde vůbec nepouštíme do úvah, „jak to bylo“, protože to není pro celkový obraz tolik podstatné, zásadní je, jak se věci jeví. Jisté je jen to, že u vlády, v níž skoro vůbec nikdo nezvládá skoro vůbec nic, působí tolik povyku pro nezvládnutou digitalizaci stavebního řízení jen jako průhledná záminka.

Na druhou stranu Piráti evidentně v rozjitřených emocích chybují tím, když téma „zrady“ zbytečně šponují a vyjadřují dvě těžko slučitelné myšlenky: jednak prý ve vládě chtěli zůstat a dál v ní pracovat tak skvěle jako doteď, jednak prý je ODS věrolomná strana ovládaná kmotry a oligarchy, které se nedá věřit nos mezi očima. V tomto bludném kruhu dvou zcela neslučitelných tezí se dlouho točit nelze, a pokud se vedení Pirátů neuklidní, nezačne situaci analyzovat věcně a hledat v ní strategické příležitosti směrem k příštím parlamentním volbám, přijde nakonec příležitost, kterou jim Fiala svou neobratností dal, vniveč.

Skutečnou odplatou za to, co vnímají jako podraz, by totiž bylo, kdyby do příští sněmovny vstoupili silnější než ODS. A jakkoli se to teď nejeví pravděpodobně, možné to stále je. A provést to lze takto.

Sedm kroků k možnému pirátskému volebnímu úspěchu 2025

Za prvé, Piráti musí přestat kňourat nad tím, že by ve vládě za normálních okolností chtěli zůstat a co všechno by tam ještě dobrého vykonali. Nejde ani tak o to, že to není věrohodné, protože právě účinkování ve vládě pirátskou značku poškodilo a srazilo ji k opakovaným volebním nezdarům. Především je to úplně zbytečné, protože ve vládě už nebudou, a je tedy třeba o účinkování v ní začít vyprávět jiný příběh — takový, který nebude Pirátům přinášet lítost a soucitné sympatie, nýbrž voliče.

Za druhé, je tedy třeba vyjít z faktu, že takových potenciálních voličů je tady ohromné množství: jsou to ti, kteří vládní strany v minulých volbách volili proti Andreji Babišovi, ale působením vlády pak už byli převážně, soustavně a čím dál hlouběji zklamáváni. K těmto voličům lze vcelku snadno najít cestu s jednoduchým vzkazem: vláda nás zrazuje doslova v desítkách různých ohledů, my Piráti jsme asi udělali chybu, že jsme z ní neodešli dříve, ale teď chceme být alternativou pro všechny, kteří jsou podobně zklamaní. Dejte nám druhou šanci a my se vynasnažíme všechno, co jste od vlády čekali, co se jí ale nepodařilo, dávat do pořádku.

Za třetí, kritiku lze věrohodně vyhrotit jak proti ANO tak proti ODS, protože obě strany spojuje, že neslouží zájmům veřejným, nýbrž zájmům české oligarchie. K tomu lze snášet řadu příkladů, ale tím nejkřiklavějším je úplný kolaps projektu deagrofertizace, na němž ovšem Piráti sami bohužel nesou spoluvinu, což však lze komunikačně zvládnout v rámci omluvy za pozdní odchod z vlády. ODS navíc sama dnes Pirátům argumenty dává bezpáteřním vyjednáváním na krajích a řadou dalších příkladů úslužnosti Křetínskému, Tykačovi a dalším podobným figurám. A zejména úplnou bezzubostí vůči konglomerátu ANO-Agrofert.

Za čtvrté, Piráti tak mohou nastínit ambiciózní projekt pro všechny voliče, kteří se děsí návratu Babiše k moci, ale současně vidí, jak právě Babišovi Fialova vláda svou nekompetentní a asociální politikou, jež disproporčně dopadá nejen na nižší, ale i na střední vrstvy, pomáhá. Rozumnější by bylo, kdyby se pokusili vytvořit širší občanskou frontu, protože jejich vlastní značka je nyní poškozená, ale i pod svou vlastní značkou při správném postupu se ještě mohou nad deset procent dostat. Bude to ale mnohem obtížnější.

Za páté, reprezentovat stranu musí především lidé, kteří se účastí ve Fialově vládě neušpinili. Ivan Bartoš zůstává jedním z největších talentů české politiky ve své generaci. Skutečnost, že své angažmá ve Fialově vládě nezvládl dobře, na tom nic nemění, chyby k politice patří, a je jisté, že ocitne-li se ve vládní roli znovu, obstojí mnohem lépe — zásadovým člověkem zůstal a příště už bude mnohem lépe vědět, co a jak.

Nicméně nyní rozhoduje o své budoucnosti právě tím, jestli v sobě dokáže najít pokoru uznat, že svou první účast ve vládě prostě strana jako celek nezvládla dobře, přijme-li za to odpovědnost a dokáže-li se stáhnout do pozadí, načerpat nové síly, získat odstup a nadhled. Odměnou by mu mělo být, že o něm jeho nástupci ve vedení strany budou mluvit s respektem a pochopením.

Stranu by měla vést skupina lidí reprezentujících všechny možné odstíny, a především základní stranické přednosti, které na ní všichni, včetně jejích kritiků, hluboce obdivovali v minulém sněmovním období: zásadovost, kompetenci a pracovitost. Piráti 2017-2021 působili v české politice jako zjevení: byl to suverénně nejlepší úkaz ve sněmovně od roku 1992. Do velké míry to bylo dílo Ivana Bartoše a nikdo mu zásluhy o to nevezme.

Nyní by stranu měli vést lidé jako Olga Richterová, Adéla Šípová, Markéta Gregorová, Zuzana Klusová, Vojtěch Pikal či Mikuláš Peksa — lidé s dosti odlišnými názory na řadu věcí, ale podobní si v tom, že o jejich kompetenci, pracovitosti a zásadovosti není pochyb; kterým bude možné věřit zde formulované poselství. Nemusí se přitom samozřejmě jednat přesně o tato jména: jde o typy.

Naopak rozloučit — a s úlevou — by se strana měla s Janem Lipavským, který se projevil jako osobní oportunista a kádrovák, jenž s obdivuhodným étosem, vyzařovaným v minulosti pirátskou stranou, už nemá vůbec nic společného. Nadto všechny řeči o tom, že Lipavský je jedním z nejpopulárnějších ministrů, nejsou příliš přesvědčivé — nejpopulárnější je možná mezi voliči koalice, ale u pirátského segmentu to může být jinak.

Lidé samozřejmě oceňují jeho principiální postoj k Ukrajině, ale to není nic, co by jakýkoli z případných kandidátů kterékoli ze zbývajících čtyř vládních stran dělal jinak. Naopak opovržení zasluhuje Lipavského vystupování k Blízkému východu.

Velká většina liberální veřejnosti celého světa vnímá dnešní Izrael jako režim apartheidu, který soustavně porušuje mezinárodní právo, páchá válečné zločiny, brutálně a ilegálně okupuje palestinská území, páchá genocidu v Gaze a dopouští se státního terorismu. Voliči Pirátů, kteří nepochybně ve větší míře sledují i zahraniční zpravodajské zdroje a nejsou tak odkázání na zdejší takřka všudypřítomnou propagandu, jíž se bohužel propůjčila i veřejnoprávní média, mohli právě Lipavského pokládat za korunní důvod, proč Piráty nevolit; v našem okolí je jich takových mnoho.

Za šesté, Piráti si musí uvědomit, že skutečně nejsou součástí širšího evropského pirátského hnutí, protože nic takového neexistuje — témata, na nichž vzniklo, odpor k ACTA, ochrana soukromí na internetu, svoboda volně sdílet patentově chráněný obsah, byla pochopitelně příliš partikulární, než aby z nich mohla vzniknout koherentní silná evropská politická ideologie trvanlivějšího rázu.

Čeští Piráti jsou unikátní český fenomén: jsou generační, liberální, v evropském slova smyslu centristickou stranou lidí, kteří většinu informací o světě už sbírali z monitorů počítačů, a nikoli z potištěných stránek a kteří ve svém zájmu o veřejné dění vyrůstali ve zcela oprávněném odporu vůči polistopadovému establishmentu. Právě tímto sentimentem, svým konzistentně občansky liberálním postojem, pracovitostí, zásadovostí, neúplatností vždy imponovali. Z evropských stran jsou jim nejpodobnější nizozemští Demokraté 66 — rovněž generační liberální strana.

Mezi Piráty musí skončit nesmyslné řeči o tom, že by se „na něčem shodli se Šlachtou“ či koketerie s koalicemi s ANO či kýmkoli z krajní pravice, kam Šlachta samozřejmě patří — a to na jakékoli úrovni. Správné by bylo nastínit strategickou vizi, že Piráti chtějí jednou v budoucí demokratické vládě nahradit ODS — nemusí to být za rok, ale takový má být dlouhodobý plán.

Piráti se tak musí vrátit k radikální rétorice odmítající celý polistopadový politický establišment, který konec konců právě svou nekompetencí, asociálností, zkorumpovaností a klientelismem vydláždil Babišovi cestu k moci. A nyní mu ji dláždí, naštěstí pro ně brzy snad už bez Pirátů, podruhé.

Konečně za sedmé, Piráti musí do české politiky vnést metodu strategické tolerance menšinových vlád. Je zkrátka potřeba nahlédnout, že není třeba obsazovat ministerské či jiné mocenské funkce, ale mnohdy lze více dosáhnout promyšlenou tolerancí menšinové koalice, která se vymění za strategická opatření s trvalým účinkem zlepšujícím zásadně veřejné poměry. Když si Piráti s odstupem své nepodařené vládní angažmá vyhodnotí, jsem si jist, že sami nahlédnou, o kolik více mohli dosáhnout, kdyby svou podporu Fialově kabinetu hned v roce 2021 namísto tří křesel vyměnili za soubor takovýchto reforem a záruky jejich uskutečnění, na nichž by trvali společně se STAN.

Kompetence stranického odborného zázemí vždy byla taková, že nepochybně dokážou takové projekty zformulovat — od programů sociálně-ekologického bydlení, přes nutné daňové reformy až po zakládání různých institucí, které mohou upevnit politický systém demokracie. Bylo by toho hodně, ale bohužel tentokrát tu nic takového trvalého kloudného po prvním vládním angažmá Pirátů nezůstane.

Vnitrostranické fórum je jedním z nejlepších vynálezů Pirátské strany

Poslední poznámka tu musí patřit unikátní metodě pirátského rozhodování — pirátskému fóru, které je ostatním stranám trnem v oku a někdy je i terčem posměchu. Stalo se také předmět trapného ataku výstavního oportunisty Jana Lipavského.

Ve skutečnosti je pirátské fórum vpravdě geniální vynález, který udržuje ve straně živou, svobodnou a demokratickou komunikaci. Ta může být někdy nepříjemná, ale v úhrnu je to věc, která znemožňuje zákulisní špinavé, zkorumpované obchody.

Právě ty jsou totiž metodou rozhodování v ostatních českých stranách — je to zákonitý důsledek početní slabosti jejich členské základny i vedlejší efekt zcela nesmyslného českého krajského uspořádání, které se mimo jiné promítá do stranických struktur: krajské organizace vždy nakonec zdegenerují v rejdiště provinčního klientelismu bez jakéhokoli idealistického étosu i bez jakékoli reálné veřejné kontroly. Právě krajské organizace však nakonec každou českou stranu ovládnou.

To je důvod, proč se Petr Fiala nikdy nemohl zbavit Pavla Blažka, který se v těchto strukturách pohybuje jako ryba ve vodě. To je důvod, proč koroze korupce postupně rozežrala útroby ČSSD. Piráti jsou díky svému fóru vůči tomu mnohem imunnější.

I díky svému fóru Piráti tak stále jsou tím nejlepším, co v české politice od roku 1992 vzniklo a etablovalo se. Nic na tom nemění, že dnes jsou v nejhlubší krizi za celou svou existenci — protože vrátí-li se ke svým původním hodnotám: smělosti, radikální kritice polistopadového politického establishmentu, věcnosti, pracovitosti, poctivosti, svobodomyslnosti a pokoře, už do výsledku nejbližších voleb pořád ještě mohou zásadně promluvit.