Piráti pořád jsou nejlepší českou stranou. Zachránit se mohou prací a pokorou
Jakub PatočkaPiráti jsou nejlepší českou stranou, která tu po roce 1992 vznikla. Fakt, že nyní procházejí svou zatím nejhlubší krizí, na tom nic nemění. Vrátí-li se ke svým původním hodnotám, stále ještě mohou promluvit i do výsledku nejbližších voleb.
Odchod Pirátů z vlády nakonec vypadá úplně jinak, než si kdokoli z nich přál. Část z nich v ní chtěla zůstat stůj co stůj, protože věřila, že nakonec přesvědčí voliče svou kompetencí, druhá — realističtější — část chtěla z vlády odejít, ale ve vlastní režii. Nakonec je vypoklonkovala ODS, ale způsobem natolik nešikovným, že ponížení Pirátů, jež mohlo být bezbřehé, se nakonec rozřeďuje příběhem o premiérově zbabělosti a zradě.
Petr Fiala situaci opravdu vůbec nezvládl. Když Piráti publikovali v reakci na volby seznam sedmi požadavků, s nimiž hodlali jít jednat o svém pokračování ve vládě, mohl snadno říct, že pokud si strana, která právě svými krajskými mandáty spadla z devětadevadesáti na tři, chce klást nějaké požadavky pro své setrvání ve vládě, mohou mu rovnou její ministři přinést demisi. Bartošovi mohl na schůzce rovnou říct, že končí — a byl by za silného premiéra, který má otěže moci pevně v rukou. Jenomže i Fiala už prostě ztrácí svůj původní glanc.
Nešikovný způsob, jakým Bartošovo odvolání provedl, dal Pirátům možnost situačně si zachovat tvář vyprávěním vlastní verze událostí, kterou jim věří i podstatná část jejich nevoličů. Záměrně se zde vůbec nepouštíme do úvah, „jak to bylo“, protože to není pro celkový obraz tolik podstatné, zásadní je, jak se věci jeví. Jisté je jen to, že u vlády, v níž skoro vůbec nikdo nezvládá skoro vůbec nic, působí tolik povyku pro nezvládnutou digitalizaci stavebního řízení jen jako průhledná záminka.
Na druhou stranu Piráti evidentně v rozjitřených emocích chybují tím, když téma „zrady“ zbytečně šponují a vyjadřují dvě těžko slučitelné myšlenky: jednak prý ve vládě chtěli zůstat a dál v ní pracovat tak skvěle jako doteď, jednak prý je ODS věrolomná strana ovládaná kmotry a oligarchy, které se nedá věřit nos mezi očima. V tomto bludném kruhu dvou zcela neslučitelných tezí se dlouho točit nelze, a pokud se vedení Pirátů neuklidní, nezačne situaci analyzovat věcně a hledat v ní strategické příležitosti směrem k příštím parlamentním volbám, přijde nakonec příležitost, kterou jim Fiala svou neobratností dal, vniveč.
Skutečnou odplatou za to, co vnímají jako podraz, by totiž bylo, kdyby do příští sněmovny vstoupili silnější než ODS. A jakkoli se to teď nejeví pravděpodobně, možné to stále je. A provést to lze takto.
Sedm kroků k možnému pirátskému volebnímu úspěchu 2025
Za prvé, Piráti musí přestat kňourat nad tím, že by ve vládě za normálních okolností chtěli zůstat a co všechno by tam ještě dobrého vykonali. Nejde ani tak o to, že to není věrohodné, protože právě účinkování ve vládě pirátskou značku poškodilo a srazilo ji k opakovaným volebním nezdarům. Především je to úplně zbytečné, protože ve vládě už nebudou, a je tedy třeba o účinkování v ní začít vyprávět jiný příběh — takový, který nebude Pirátům přinášet lítost a soucitné sympatie, nýbrž voliče.
Za druhé, je tedy třeba vyjít z faktu, že takových potenciálních voličů je tady ohromné množství: jsou to ti, kteří vládní strany v minulých volbách volili proti Andreji Babišovi, ale působením vlády pak už byli převážně, soustavně a čím dál hlouběji zklamáváni. K těmto voličům lze vcelku snadno najít cestu s jednoduchým vzkazem: vláda nás zrazuje doslova v desítkách různých ohledů, my Piráti jsme asi udělali chybu, že jsme z ní neodešli dříve, ale teď chceme být alternativou pro všechny, kteří jsou podobně zklamaní. Dejte nám druhou šanci a my se vynasnažíme všechno, co jste od vlády čekali, co se jí ale nepodařilo, dávat do pořádku.
Za třetí, kritiku lze věrohodně vyhrotit jak proti ANO tak proti ODS, protože obě strany spojuje, že neslouží zájmům veřejným, nýbrž zájmům české oligarchie. K tomu lze snášet řadu příkladů, ale tím nejkřiklavějším je úplný kolaps projektu deagrofertizace, na němž ovšem Piráti sami bohužel nesou spoluvinu, což však lze komunikačně zvládnout v rámci omluvy za pozdní odchod z vlády. ODS navíc sama dnes Pirátům argumenty dává bezpáteřním vyjednáváním na krajích a řadou dalších příkladů úslužnosti Křetínskému, Tykačovi a dalším podobným figurám. A zejména úplnou bezzubostí vůči konglomerátu ANO-Agrofert.
Za čtvrté, Piráti tak mohou nastínit ambiciózní projekt pro všechny voliče, kteří se děsí návratu Babiše k moci, ale současně vidí, jak právě Babišovi Fialova vláda svou nekompetentní a asociální politikou, jež disproporčně dopadá nejen na nižší, ale i na střední vrstvy, pomáhá. Rozumnější by bylo, kdyby se pokusili vytvořit širší občanskou frontu, protože jejich vlastní značka je nyní poškozená, ale i pod svou vlastní značkou při správném postupu se ještě mohou nad deset procent dostat. Bude to ale mnohem obtížnější.
Za páté, reprezentovat stranu musí především lidé, kteří se účastí ve Fialově vládě neušpinili. Ivan Bartoš zůstává jedním z největších talentů české politiky ve své generaci. Skutečnost, že své angažmá ve Fialově vládě nezvládl dobře, na tom nic nemění, chyby k politice patří, a je jisté, že ocitne-li se ve vládní roli znovu, obstojí mnohem lépe — zásadovým člověkem zůstal a příště už bude mnohem lépe vědět, co a jak.
Nicméně nyní rozhoduje o své budoucnosti právě tím, jestli v sobě dokáže najít pokoru uznat, že svou první účast ve vládě prostě strana jako celek nezvládla dobře, přijme-li za to odpovědnost a dokáže-li se stáhnout do pozadí, načerpat nové síly, získat odstup a nadhled. Odměnou by mu mělo být, že o něm jeho nástupci ve vedení strany budou mluvit s respektem a pochopením.
Stranu by měla vést skupina lidí reprezentujících všechny možné odstíny, a především základní stranické přednosti, které na ní všichni, včetně jejích kritiků, hluboce obdivovali v minulém sněmovním období: zásadovost, kompetenci a pracovitost. Piráti 2017-2021 působili v české politice jako zjevení: byl to suverénně nejlepší úkaz ve sněmovně od roku 1992. Do velké míry to bylo dílo Ivana Bartoše a nikdo mu zásluhy o to nevezme.
Nyní by stranu měli vést lidé jako Olga Richterová, Adéla Šípová, Markéta Gregorová, Zuzana Klusová, Vojtěch Pikal či Mikuláš Peksa — lidé s dosti odlišnými názory na řadu věcí, ale podobní si v tom, že o jejich kompetenci, pracovitosti a zásadovosti není pochyb; kterým bude možné věřit zde formulované poselství. Nemusí se přitom samozřejmě jednat přesně o tato jména: jde o typy.
Naopak rozloučit — a s úlevou — by se strana měla s Janem Lipavským, který se projevil jako osobní oportunista a kádrovák, jenž s obdivuhodným étosem, vyzařovaným v minulosti pirátskou stranou, už nemá vůbec nic společného. Nadto všechny řeči o tom, že Lipavský je jedním z nejpopulárnějších ministrů, nejsou příliš přesvědčivé — nejpopulárnější je možná mezi voliči koalice, ale u pirátského segmentu to může být jinak.
Lidé samozřejmě oceňují jeho principiální postoj k Ukrajině, ale to není nic, co by jakýkoli z případných kandidátů kterékoli ze zbývajících čtyř vládních stran dělal jinak. Naopak opovržení zasluhuje Lipavského vystupování k Blízkému východu.
Velká většina liberální veřejnosti celého světa vnímá dnešní Izrael jako režim apartheidu, který soustavně porušuje mezinárodní právo, páchá válečné zločiny, brutálně a ilegálně okupuje palestinská území, páchá genocidu v Gaze a dopouští se státního terorismu. Voliči Pirátů, kteří nepochybně ve větší míře sledují i zahraniční zpravodajské zdroje a nejsou tak odkázání na zdejší takřka všudypřítomnou propagandu, jíž se bohužel propůjčila i veřejnoprávní média, mohli právě Lipavského pokládat za korunní důvod, proč Piráty nevolit; v našem okolí je jich takových mnoho.
Za šesté, Piráti si musí uvědomit, že skutečně nejsou součástí širšího evropského pirátského hnutí, protože nic takového neexistuje — témata, na nichž vzniklo, odpor k ACTA, ochrana soukromí na internetu, svoboda volně sdílet patentově chráněný obsah, byla pochopitelně příliš partikulární, než aby z nich mohla vzniknout koherentní silná evropská politická ideologie trvanlivějšího rázu.
Čeští Piráti jsou unikátní český fenomén: jsou generační, liberální, v evropském slova smyslu centristickou stranou lidí, kteří většinu informací o světě už sbírali z monitorů počítačů, a nikoli z potištěných stránek a kteří ve svém zájmu o veřejné dění vyrůstali ve zcela oprávněném odporu vůči polistopadovému establishmentu. Právě tímto sentimentem, svým konzistentně občansky liberálním postojem, pracovitostí, zásadovostí, neúplatností vždy imponovali. Z evropských stran jsou jim nejpodobnější nizozemští Demokraté 66 — rovněž generační liberální strana.
Mezi Piráty musí skončit nesmyslné řeči o tom, že by se „na něčem shodli se Šlachtou“ či koketerie s koalicemi s ANO či kýmkoli z krajní pravice, kam Šlachta samozřejmě patří — a to na jakékoli úrovni. Správné by bylo nastínit strategickou vizi, že Piráti chtějí jednou v budoucí demokratické vládě nahradit ODS — nemusí to být za rok, ale takový má být dlouhodobý plán.
Piráti se tak musí vrátit k radikální rétorice odmítající celý polistopadový politický establišment, který konec konců právě svou nekompetencí, asociálností, zkorumpovaností a klientelismem vydláždil Babišovi cestu k moci. A nyní mu ji dláždí, naštěstí pro ně brzy snad už bez Pirátů, podruhé.
Konečně za sedmé, Piráti musí do české politiky vnést metodu strategické tolerance menšinových vlád. Je zkrátka potřeba nahlédnout, že není třeba obsazovat ministerské či jiné mocenské funkce, ale mnohdy lze více dosáhnout promyšlenou tolerancí menšinové koalice, která se vymění za strategická opatření s trvalým účinkem zlepšujícím zásadně veřejné poměry. Když si Piráti s odstupem své nepodařené vládní angažmá vyhodnotí, jsem si jist, že sami nahlédnou, o kolik více mohli dosáhnout, kdyby svou podporu Fialově kabinetu hned v roce 2021 namísto tří křesel vyměnili za soubor takovýchto reforem a záruky jejich uskutečnění, na nichž by trvali společně se STAN.
Kompetence stranického odborného zázemí vždy byla taková, že nepochybně dokážou takové projekty zformulovat — od programů sociálně-ekologického bydlení, přes nutné daňové reformy až po zakládání různých institucí, které mohou upevnit politický systém demokracie. Bylo by toho hodně, ale bohužel tentokrát tu nic takového trvalého kloudného po prvním vládním angažmá Pirátů nezůstane.
Vnitrostranické fórum je jedním z nejlepších vynálezů Pirátské strany
Poslední poznámka tu musí patřit unikátní metodě pirátského rozhodování — pirátskému fóru, které je ostatním stranám trnem v oku a někdy je i terčem posměchu. Stalo se také předmět trapného ataku výstavního oportunisty Jana Lipavského.
Ve skutečnosti je pirátské fórum vpravdě geniální vynález, který udržuje ve straně živou, svobodnou a demokratickou komunikaci. Ta může být někdy nepříjemná, ale v úhrnu je to věc, která znemožňuje zákulisní špinavé, zkorumpované obchody.
Právě ty jsou totiž metodou rozhodování v ostatních českých stranách — je to zákonitý důsledek početní slabosti jejich členské základny i vedlejší efekt zcela nesmyslného českého krajského uspořádání, které se mimo jiné promítá do stranických struktur: krajské organizace vždy nakonec zdegenerují v rejdiště provinčního klientelismu bez jakéhokoli idealistického étosu i bez jakékoli reálné veřejné kontroly. Právě krajské organizace však nakonec každou českou stranu ovládnou.
To je důvod, proč se Petr Fiala nikdy nemohl zbavit Pavla Blažka, který se v těchto strukturách pohybuje jako ryba ve vodě. To je důvod, proč koroze korupce postupně rozežrala útroby ČSSD. Piráti jsou díky svému fóru vůči tomu mnohem imunnější.
I díky svému fóru Piráti tak stále jsou tím nejlepším, co v české politice od roku 1992 vzniklo a etablovalo se. Nic na tom nemění, že dnes jsou v nejhlubší krizi za celou svou existenci — protože vrátí-li se ke svým původním hodnotám: smělosti, radikální kritice polistopadového politického establishmentu, věcnosti, pracovitosti, poctivosti, svobodomyslnosti a pokoře, už do výsledku nejbližších voleb pořád ještě mohou zásadně promluvit.
Jako volič Pirátů (dříve sociální demokracie a také Zelených) sdílím tento pohled na to, jaké šance se Pirátům v současné situaci otvírají. Nesouhlasím však s kritikou Lipavského, kterého považuji za jednoho z našich nejlepších ministrů zahraničí v poslední době s výhradou vůči jeho nekritické politice vůči Izraeli. V tom souhlasím s Patočkou. A protože současná vláda je pořád výrazně lepší možností než vláda Babiše, Šlachty, motoristů a Stačilo-komunistů, tak si myslím, že pokud by Piráti dokázali překonat emoce vyplývající z hloupého a ponižujícího Fialova jednání, tak by mohli v koalici zůstat, ale nenechávat si svou kritiku zejména nereformované kmotrovské ODS pro sebe, ale permanentně s ní seznamovat veřejnost. A to protože svým odchodem udělají radost zvláště Kubovi, Skopečkovi a těm, kteří se třesou na vládu s ANO.
No myslím, že by se DR o to "jak to bylo" zajímat měl. Ta digitalizace vůbec nebyla tak bezvýznamná, naopak, tohle mohl být průlom v zatím tak žalostných výsledcích.
Ze začátku jsem to viděl na čistě Bartošovo manažerské selhání. Ale jak tak pořád poslouchám říkačky o Pirátech jako malých nezodpovědných dětech od politiků ODS i jejich tlampačů třeba na Forum24 (tohle jim opravdu někdo žere?), tak si začínám myslet, že šlo fakt o prachy.
Bude zajímavé sledovat, jak (a za kolik) to nakonec dopadne...
Obávám se, že to nejde. Nemůže tak trochu podporovat vládu, která ničí školství, sociální smír a odmítá řešit státní finance (protože škrty na dluh nejsou řešení, to ví kromě brněnského učitele dějepisu přeškoleného na předního politika každý), byť proto, že Vám to umožňuje udělat v daných mantinelech spoustu užitečné práce. Prostě buď jste v koalici s ODS, jaká je, nebo ne.
Kritika minoritního vládního partnera na vzestupu Kubů, Skopečků a spol. nic nezmění. Po volbách v roce 2025 tady prostě bude silná skupina zvolenců, kteří budou považovat variantu ANOD[É]S za to nejlepší pro své zájmy a bude se počítat každé procento pirátského výsledku -- ne k tomu, aby se nástup těchto zvolenců zastavil, v tak dobrý výsledek nedoufám, ale jako jedno z důležitých politických center občanské rezistence pro další čtyři roky.
Jen si oproti Jakubu Patočkovi -- a jeho ostatně poněkolikáté ohřívané myšlence -- nemyslím, že by tu širokou občanskou frontu měli Piráti vytvářet před volbami.
Nelíbí se mi česká politika vůči Blízkému východu, ale v tom, proč není Lipavského žádná škoda souhlasím s Patočkou. To co předvedl se svým výrokem o vypnutí fóra a vykopnutí komoušů ze strany je ve slušné politické společnosti nepřijatelné.
Je skutečně podivuhodné, s jakou tvrdošíjností i v (českých) levicových kruzích přežívá a přetrvává iluze, že naprosto postačí jenom "zvolit si tu správnou partaj", a že už jenom tím budou vyřešeny všechny systémové problémy, deformace a vady stávajícího společenského uspořádání.
Příčina této víry vkládané v holé partajnictví je celkem vzato jednoduchá, a svým způsobem i pochopitelná: pro průměrného občánka je to totiž velice pohodlný stav. Tím že on svůj vlastní občanský postoj, svou vlastní občanskou odpovědnost deleguje na nějakou politickou partaj, na ten či onen profesionální politický subjekt, tím sám se velice lacině zbavuje povinnosti sám vyvíjet nějakou skutečnou aktivitu. Tedy sám měnit jsoucí svět, a spolu s ním změnit i sám sebe, své základní životní preference. Nedávno jsem použil termín "konzumní demokracie", který vzbudil určitou rezonanci. Je ale nutno si uvědomit: tato "konzumní demokracie" se naprosto nevztahuje jenom na holý fakt, že reálné dění v této "demokracii" se v naprosté většině točí kolem ryze materiálního konzumu, a je jím také do vysoké míry určováno a profilováno. Ne, onen pojem "konzumní demokracie" má ještě mnohem širší dosah. Jedná se totiž o to, že i v samotném občansko-politickém dění se průměrný občánek chová jako naprosto klasický konzument. Když si chce například užít nějaké zábavy, nemusí se už namáhat s tím aby sám byl vtipný a duchaplný; může se kdykoli obrátit na příslušného profesionála, který mu žádaný požitek zábavy za úplatu ochotně dodá, s profesionálním servisem. A tak stejně tak i náš průměrný občánek se nemusí zatěžovat tím že by hluboce přemýšlel o charakteru současného světa, o jeho systémových deformacích a omezeních; ani tím že by stejně tak do hloubky přezkoumal, revidoval svá vlastní životní a politická přesvědčení.
On může pohodlně setrvat ve svém - v naprosté většině zcela nahodile vzniklém a nijak nereflektovaném - světonázoru, a pro jeho realizaci si může objednat respektive angažovat příslušného profesionála, tu či onu politickou partaj.
J. Patočka vyzdvihuje stranu Pirátů pro její "radikální kritiku polistopadového politického establishmentu". To zní napohled velmi radikálně, velmi progresivně. Jenže - právě tady se skrývá čertův dráp. Právě tady leží rozhodující křižovatka pro to, zda levicovou kritiku společenských poměrů chceme přetavit ve skutečnou systémovou změnu - anebo zda se spokojíme s pouhou víceméně verbální kritikou takové či onaké politiky. To je totiž naprosto zásadní rozdíl.
Připomeňme si, jak v polistopadové době, kdy se v části občanské společnosti zrodil pocit zklamání, až vysloveného hnusu z nových pořádků, ze zkorumpované, vlastnímu občanu zcela odcizené partajní politiky, a na základě tohoto pocitu hnusu se konstituovala hnutí požadující nejen výměnu těch či oněch politiků, nýbrž zcela zásadní změnu způsobu vládnutí, způsobu správy veřejných záležitostí vůbec - tak tehdy na tato hnutí a jejich požadavky dominantní český politický lídr Václav Klaus reagoval vždy jedním jediným způsobem: "Žádáte změnu politiky? - Tak si vytvořte vlastní standardní politickou stranu, a s její pomocí pak prosazujte tyto změny!"
Konzervativec Klaus samozřejmě velice dobře věděl, proč žádá přeměnu těchto hnutí v politickou partaj: protože mu bylo naprosto jasné, že tímto krokem tato hnutí spolehlivě ztratí svůj systémově kritický, ideový impuls, a samy se stanou pouze jednou partají z mnoha dalších, s už pouze partikularistickým zaměřením.
Je tedy naprosto postavené na hlavu kritizovat "polistopadový politický establishment" - a přitom zcela mimo pozornost nechat celý ten společensko-politický systém, jehož je tento establishment naprosto logickým a zákonitým produktem.
Jak naprosto jsou takto původně radikální strany pohlceny panujícím systémem (a tedy nakonec i samotným politickým establishmentem), o tom může nad jiné názorně svědčit osud německých Zelených. Kteří ve svých počátcích byli skutečně ideově radikálním hnutím, které mělo za cíl zásadním způsobem změnit nejen politiku jako takovou, ale celý způsob života společnosti, směrem nejen k ekologii, ale obecně k novým progresivně humánním hodnotám.
Nelze jim upřít: je celá řada věcí kterými za dlouhé roky svého úsilí skutečně dokázali pohnout, dokázali do společenského vědomí prosadit nutnost ochrany životního prostředí, a stejně tak dokázali do společnosti samotné v mnoha ohledech přivést svěží vítr.
Potud tedy dobře; ale na straně druhé se německá strana Zelených - aniž by si to dokázala jasně uvědomit - stávala sama čím dál tím více integrální součástí systému. Tedy - politického establishmentu. Její původní svěží společensko-transformační ideový impuls se vytrácel čím dál tím více, zatlačován konvenční (či jak by řekl V. Klaus: "standardní") politickou agendou.
Ale i v centrální oblasti jejich ideového obsahu, totiž v ekologii, jako by se vítr společenských trendů začal obracet proti nim. Podle posledních výzkumů je německá společnost ekologickými tématy už jaksi "unavena", neřkuli přímo znuděna. Zkrátka, většinový příslušník německé "konzumní demokracie" si už zase chce především užívat, a nebýt přitom omezován a kárán jakýmisi ekologickými mrzouty. A navíc - poté co se ukázalo že opatření na ochranu životního prostředí by finančně citelně postihla i tohoto konzumního maloměšťáčka, pak byl náhle s oblibou německých Zelených konec; v posledních volbách utrpěli stejně tak těžké porážky jako čeští Piráti. Takže při pohledu na drtivost těchto porážek muselo rezignovat i jejich (německých Zelených) vedení.
Takto neradostný je tedy současný trend německé strany Zelených; a přitom ona celou tu dobu měla a má své základní nosné téma, totiž evidentní potřebu a nutnost ekologické transformace. Oproti tomu čeští Piráti nemají ani to; ne že by ekologická agenda nebyla součástí jejich programů, ale jenom jednou z mnoha. Celkově čeští Piráti nemají k dispozici žádnou centrální nosnou ideu, jejich - nepochybné - progresivní zaměření konec konců nijakým způsobem nepřekračuje hodnotový rámec liberálně-buržoazní společnosti.
Jinak řečeno: čeští Piráti jsou hodnotově nečitelní, amorfní, kromě zmíněného obecného progresivnismu u nich nelze nalézt nijakou centrální vůdčí ideu. Stejně jako němečtí Zelení i oni tančí svůj tanec na provaze: na jednu stranu chtějí kritizovat stávající systém, respektive jeho politickou podobu, ale zároveň neusilují o nic jiného nežli stát se jeho (vedoucí) součástí. Sotva lze tedy očekávat - jak doufá J. Patočka - že by pouze svou "smělostí, pracovitostí a kompetencí" čeští Piráti dokázali získat širší vrstvy voličů. A to bez ohledu na to, zda pro tuto chvíli zůstanou ve vládě, nebo ji opustí. Dokud si nevyjasní svůj zásadní postoj k celém společensko-politickému uspořádání, potud zůstanou pouze vnějškově radikálním modernizátorem, který nakonec ale vždy utone ve vírech "standardní" politiky, uchopen a polapen nesčetnými chapadly vládnoucího establishmentu.
Jakub Patočka napsal ve svém komentáři:
"Lidé samozřejmě oceňují jeho /Lipavského/ principiální postoj k Ukrajině, ale to není nic, co by jakýkoli z případných kandidátů kterékoli ze zbývajících čtyř vládních stran dělal jinak. Naopak opovržení zasluhuje Lipavského vystupování k Blízkému východu."
Domnívám se, že ve veřejnosti je Lipavského výrazná podpora bránící se Ukrajině častějším a silnějším zdrojem nesouhlasu a nepřátelství než jeho stejně principiální podpora Izraeli, jenž podobně jako nám (zeměpisně) bližší větší napadený stát čelí v sousedství dominujícímu záměru zbavit ho jakékoli další (mírně řečeno) perspektivy.
Zahraničně-politická orientace je pro mě jediným podstatným argumentem pro názor, že vláda si přes všechno zaslouží podporu. Útok na Piráty ze strany ODS, k němuž se odhodlal premiér, je podle mne v této souvislosti vážnou chybou. Méně rozkročená vládní koalice padne ve volbách snáze než kdyby zůstala na širší bázi.
Souhlasím v podstatě s panem Poláčkem.
A pokud by někdo měl zájem, mohl bych na Piráty nakydat velké množství patřičně smrdutého hnoje.
K mému předchozímu příspěvku je zapotřebí připojit ještě jeden aspekt. Zrekapitulujme si: centrálním bodem mé úvahy bylo konstatování, že hodnotové deformace pramenící ze samotného politického systému nikdy není možno odstranit, napravit pomocí politické partaje, která je tohoto systému sama integrální součástí.
Na tuto záležitost je možno pohlédnout ještě i z poněkud jiného úhlu. Dejme tomu, že je naším cílem kompletní humanizace celé společnosti. Takováto kompletní a komplexní humanizace - to je ovšem ve své podstatě u n i v e r z a l i s t i c k ý projekt, který jako takový vyžaduje aktivní účast všech občanů, všech členů dané společnosti.
Jenže politické partaje, ty mají ze samotné své definice nikoli univerzalistický, nýbrž naopak p a r t i k u l a r i s t i c k ý charakter. Smyslem jejich existence je (politické) prosazování těch či oněch - principiálně skupinových - zájmů. A to platí plně i v tom případě, když by nějaká takováto politická partaj ve svém programu měla skutečně progresivní hodnoty, a třeba i onen zmíněný humanismus. Protože jakmile se konstituuje a definuje jako politická strana, pak už tím samým aktem a faktem se zcela samozřejmě předpokládá, že zde bude také přítomna strana jiná, a to sice strana s programem a zaměřením zcela opačným.
Krátce řečeno: ŽÁDNÉ SKUTEČNĚ UNIVERZÁLNÍ HODNOTY NIKDY NENÍ MOŽNO REALIZOVAT PROSTŘEDNICTVÍM NĚJAKÉ POLITICKÉ PARTAJE.
Ještě jednou: politická strana je ze své samotné podstaty partikulárně zaměřená, a nemůže proto nikdy mít potenciál uskutečnit univerzální cíle, univerzálně humánní hodnoty.
To pak ale zároveň znamená: samotný model a systém liberální demokracie nikdy nemůže uskutečnit ideál humanity; neboť tento model je založen právě na systému politického partajnictví. Liberální demokracie tedy k uskutečnění pravé humanity nemá vůbec potenciál, protože k tomuto účelu nemá k dispozici žádné odpovídající nástroje; a ve skutečnosti tento univerzalistický humanismus ani nikdy nebyl jejím pravým cílem.
Liberální demokracie je pouze kolbištěm pro - relativně regulovaný - boj a zápas privátních zájmů, privátních partikularismů, privátních egoismů; nic více od ní nelze reálně očekávat.
Trochu problém je, že žijeme v zemi s liberálně demokratickým režimem. Takže politická strana, která nechce dělat revoluci (emancipační nebo konzervativní) musí hrát na plácku, který je k dispozici.
Tedy vlastně nemusí. Může parazitovat a pořizovat si voliče tím, že bude žvanit o tom, jak navzdory zkorumpovaným (odcizeným, židobolševickým, globálně-kapitalistickým ... ad libitum) politickým elitám a stranám obhájí zájmy národa, lidu, pracujících (opět ad libitum) a marginální volební zisk zúročovat podporou těch nejkorupčnejších (a proto pekuniárně nevýnosnějších) zájmů.
Trapné je, když se takové parazitní straně přihodí nehoda a voliči ji donutí převzít moc -- jako se to kdysi stalo Mussolinimu a po něm řadě dalších.
Jen představte Šlachtu, Maláčovou, Konečnou nebo Okamuru v roli duceho -- vlastně ani nemusíte, podívejte na Fica a Orbána, ty dvě trapně komické figury, které urážejí víc esteticky než politicky.
Ano, je to přízemní pohled, který nedbá těch vzdálených horizontu, ke kterým hledíte Vy. Přízemní politika, která se ptá, co bude za rok, za dva. Co naděláte, člověk žije krátce a nerad si nechá zmarnit kus toho krátkého života.
"Trochu problém je, že žijeme v zemi s liberálně demokratickým režimem" - no ano, pane Profante, právě tohle je zcela ústřední problém, alespoň na tom se shodneme.
Shodneme se i v tom, že "život je krátký" - ovšem zatímco Vy ho nechcete (podle Vašeho názoru) promarnit pohledem ke "vzdáleným horizontům), pak někteří jiní ho zase nechtějí bezezbytku promarnit nekonečnou přízemností profánního každodenního politikaření.
Ale - zásadní problém je ještě někde jinde. Zdá se, že je potřeba vyložit to skutečně polopatě. Takže: v první řadě se jedná o to, aby se konečně přestalo lidem lhát, že tento systém liberální demokracie je svět "neomezených možností". Že jenom proto že zde není žádný bezprostřední politický útlak, že prý je zde možno uplatňovat jakékoli obsahy, jakékoli myšlenky.
Ještě jednou: tato demokracie nikdy nepřizná, že ve skutečnosti spolu s touto "naprostou svobodou" zcela eliminuje, destruuje všechny obsahy, všechny hodnoty univerzálního dosahu. Tím že je okamžitě rozbíjí, roztrhává, rozmělňuje na obsahy a zájmy čistě partikulární. Veřejný zájem (ve vlastním slova smyslu) je zde tedy zcela podřízen zájmu soukromému. Jako "veřejný zájem" zde tedy reálně může platit pouze to, co je nahodilou sumou společných zájmů všech těchto privátních individuí, s jejich stejně tak privátně omezenou životní perspektivou.
Víte, pane Profante, ono by pro začátek stačilo jedno jediné: právě to že by se konečně přestalo lhát. Že by se přestalo lhát o tom, že tento systém liberální demokracie je doširoka otevřenou bránou pro realizaci všech lidských možností. Není tomu tak. Tento systém partajní demokracie má své zcela jednoznačné systémové nastavení, které jak řečeno reálně neumožňuje uplatnění, ale i vůbec formulování celého jednoho sektoru společenských a humánních hodnot a cílů.
Namísto ale aby liberální demokracie tento svůj systémový limit otevřeně a poctivě přiznala, místo toho se stále ohání svou demagogií údajné "naprosté svobody". Kdy znovu a znovu - opět zcela demagogicky - pouhou svobodu politickou vydává za pravou, autentickou svobodu lidskou. To že si ani vedoucí představitelé této demokracie tento zcela zásadní rozdíl nedokáží uvědomit (a lžou o její podstatě tedy v zásadě nevědomky) je pouze dokladem - a výrazem - naprostého intelektuálního úpadku spojeného s touto formou společensko-politického uspořádání.
Víte, nějak si nevzpomínám, že by to, co označujete jako lež, někdo o liberální demokracii tvrdil. téměř bych řekl, že si to vymýšlíte.
Mnohem častěji slyším vtipnou polopravdu o tom, že demokracie je nejlepší ze špatných režimů.
Což platí potud, že moderní demokracie programově uzavírá mnohem méně možností rozvoje než jiné existující režimy.
Jenomže ta formální rovina je sice sine qua non, ale on Orbanův režím je také formálně liberální demokracie -- a byl bych nerad, kdyby Fialova asociální politika otevřela cestu obdobnému ["maďarskému"] propadu kvality emancipačních možností, které demokratická emancipace umožňuje. A v tom mi určitě dávají větší šanci Piráti než nějaká strana prosazující opravdové univerzální hodnoty (která tu ostatně ani není).
Tak to je zajímavá diskuze. Mezitím si pan Lipavský zřejmě uvědomil, že Piráti jsou jen takovým béčkem ODS a vyvodil z toho moudré závěry.
Nicméně by mě také stále zajímalo jak je to s tím účtem pana Kolaříka, byl snad vaporizován?
„Piráti jsou nejlepší českou stranou a mohou se zachránit pokorou.“
Ten se vám povedl, pane Patočko.
Takže, pane Profante, liberální demokracie podle Vás o sobě opravdu netvrdí, že člověka oblažila naprostou a nejvyšší myslitelnou mírou osobní svobody, která otevírá neomezený prostor pro realizaci všech jeho životních možností a potenciálů?...
Velmi by mě potěšilo, pane Profante, ale zároveň velmi překvapilo, kdyby tomu tak opravdu bylo.
Jistě, liberální demokracie tuto svou charakteristiku (respektive toto své vychloubání) jen zřídka pronese v tak zřetelné a komprimované formě, v jaké jsem to zde formuloval já. Liberální demokracie daleko raději stále znovu lavíruje sem a tam - jak jste to právě sám názorně demonstroval.
Na jedné straně liberální demokracie ne-li explicitně tvrdí, tak nicméně celým svým habitem naznačuje, že ona a jedině ona je tím nejlepším myslitelným ze všech světů - ale když ji někdo přece jenom dotlačí do kouta a poukáže na všechny její systémově imanentní nedostatky, deficity a deformace, pak najednou začne uhýbat, pak náhle zrelativizuje své nároky na absolutní platnost, a nejednou nechce být ničím více nežli jenom "nejlepší ze všech špatných" politických uspořádáních.
Tuto větu bylo ještě možno věřit Churchillovi; on totiž opravdu v ě d ě l, že demokracie je velmi špatné politické uspořádání. Tento jeho postoj k demokracii je totiž vždy nutno vidět s dalším jeho výrokem: "Nejsilnějším argumentem proti demokracii je desetiminutový rozhovor s mužem z ulice."
To znamená: Churchill opravdu v plné míře věděl, že tato demokracie je vydána na pospas všeobecné lidské nevědomosti, všem možným předpojatostem a pokřiveným názorům onoho proslulého "muže z ulice". (V našich poměrech by se jednalo spíše o muže z hospody čtvrté cenové kategorie.)
Ještě jednou tedy: Churchill věděl, že tato demokracie je principiálně špatným, deficitním, nepodařeným politickým uspořádáním; a že jediným relativně legitimním důvodem pro její existenci je onen nesporný fakt, že všechna politická uspořádání která d o p o s u d byla vyzkoušena byla bezpochyby ještě horší.
Tato r e l a t i v n í legitimita politického modelu liberální demokracie nás však ještě nijak neopravňuje tento model jakkoli glorifikovat (jak se - v příkrém rozporu s Vaším tvrzením - naprosto pravidelně děje); a především nás nezbavuje povinnosti vytrvale hledat modely lepší, založené nikoli na lidské omezenosti, na partikulárních zájmech a individuálních předpojatostech, nýbrž které by skutečně vycházely z lepších stránek lidské bytosti, které by tyto lepší stránky podporovaly a dále rozvíjely.
Pane Krupičko, když Vám tak na srdci leží osud účtu pana Kolaříka, pak zde můžete zanechat nějakou svou e-mailovou (ad hoc) adresu, on Vám pak dost možná sdělí kde je zakopaný pes.
Opravdu nevím, s kým si mne pletete, ale opravdu nemám ve zvyku "glorifikovat liberální demokracii".
Pane Profante, kdybyste permanentně neobhajoval, nevynášel a neglorifikoval model liberální demokracie, pak bychom si byli mohli ušetřit mnoho (zbytečných) střetů.
Mimochodem, shodou okolností právě v dnešním vydání deníku Právo psycholog Hudec napsal nemálo zajímavou úvahu na téma vztahu hodnotové demokracie na straně jedné, a formalistické demokracie na straně druhé.
Hudec naprosto přesně vystihuje zásadní rozdíl mezi těmito dvěma pojetími; co ale ani Hudec nedokáže detekovat je ten fakt, že tato demokracie sama vůbec nemá žádnou možnost toto své fundamentální dilema vyřešit. Ano, tato (stávající) demokracie chce být demokracií hodnotovou; ale zároveň jí být nemůže a nesmí, neboť vnucovat komukoli nějaké hodnoty by přece bylo "nedemokratické".
A tak tato demokracie nadále tančí svůj tanec mezi vejci, napřed přichází s velkou slávou že ona přece přináší ty největší, nejušlechtilejší myslitelné hodnoty - aby pak vzápětí zase couvla a vyhlásila, že ona přece žádné hodnoty neprosazuje, že ona přece neznamená nic více nežli jenom ony ryze formalistické instituce volební a parlamentární demokracie.
A protože tato demokracie vůbec nemá a mít nemůže žádné nástroje k formulování, pěstování a udržování nějakých nadindividuálních, obecně platných hodnot, pak celá její sláva nevyhnutelně končí u postoje jak ho dokumentuje M. Hudec: "Demokracie je, když si můžeš dělat co chceš!"
Tedy: všechno co chceš ty sám, bez ohledu na všechny ostatní, bez ohledu na nějaké univerzálně platné hodnoty.
jako vždy. Víte lépe než já, co si myslím a co říkám -- proč se tedy zabývat takovou maličkostí, že neumíte uvést ani jeden případ, kdy jsem glorifikoval liberální demokracii?
Vraťme se k onomu - z programového či ideového hlediska klíčovému - momentu, kdy se pan Profant zásadně ohradil proti snaze "hledět ke vzdáleným horizontům". Podle jeho přesvědčení je tedy zřejmě jediným legitimním postojem soustředit se na "reálnou politiku" tady a teď. A neplýtvat energií upínáním se k jakýmsi vzdáleným, a dost možná riskantním vizím.
Budiž napřed konstatováno, že působí skutečně poněkud groteskním dojmem, když dnešní apologeti systému "standardní" demokracie se bouří proti jakýmkoli vizím budoucího, alternativního uspořádání lidské společnosti - když to svého času byli právě zastánci a propagátoři politické demokracie, kteří stejně tak platili za "nezodpovědné vizionáře", kteří nemají nic jiného na práci nežli rozvracet staré, zavedené, osvědčené pořádky. Působí tedy dosti úsměvně, když tehdejší vizionáři a revolucionáři dnes obuli boty zkostnatělých konzervativců, kteří zuby nehty žárlivě obhajují právě panující pořádky, a až přímo hystericky reagují na jakékoli snahy tyto zkostnatělé poměry kritizovat, respektive k nim hledat progresivnější, životnější alternativu.
Nicméně budiž; podívejme se blíže, pokud možno objektivně na tento - věčný - střed konzervativců s progresivisty.
Docela nedávno jsem zde zmínil dílo německého sociologa Maxe Webera, podle nějž jsou pro zdravě fungující společnost bezpodmínečně zapotřebí oba tyto elementy: jak progresivismus, tak i konzervatismus. Progresivismus je ten impuls respektive motor, který žene společnost dále, který jí nenechá ustrnout na už dosaženém stupni vývoje jejích potenciálů. Na straně druhé ale konzervatismus je tou silou, která vytváří protiváhu příliš smělému, příliš vizionářskému progresivismu, který se velice snadno utopí ve svém snění, a naprosto ztratí cit pro realitu.
V daném smyslu tedy nelze popřít, že i konzervativní síly které usilovně a úporně hájí status quo současného (liberálně demokratického, respektive buržoazně demokratického) politického uspořádání mají svou část pravdy. A je dokonce nutno i uznat, že toto obecné oprávnění jejich (konzervativců) existence dosahuje oprávnění ještě mnohem konkrétnějšího, aktuálnějšího, když se podíváme na projekty současných (levicových) kritiků tohoto systému buržoazní demokracie.
Tyto vize, které vesměs směřují k představě jakési "superdemokracie" se totiž skutečně prakticky všechny vyznačují jedním společným rysem: naprostou ztrátou smyslu pro realitu. Jejich představy o fungování především "samosprávné" ekonomiky jsou naprosto naivní, z ryze ekonomického hlediska vyloženě diletantské, a jejich zavedení do praxe by nevyhnutelně vedlo k naprostému rozvratu stávající (tržní) ekonomiky.
Ale stejnou mírou vizionářské naivity se vyznačují i jejich představy o "totálně demokratické" společnosti, naprosto egalitářské, to ovšem znamená nejen beze všech hierarchií, ale tím i bez jakýchkoli struktur, které jediné mohou vytvářet nosnou kostru společenského žití, společenského korpusu.
V tomto ohledu je tedy nutno uznat, že obranné postoje konzervativců bránících neústupně zachování statu quo mají své oprávnění. Na straně druhé je však ovšem vidět i druhý aspekt celé věci: že jsou to právě tito konzervativci, kteří svým úporným lpěním na stávajících pořádcích vyvolávají toto živelné, fantazírující vizionářství. Jsou to právě tito konzervativci, kteří svým dogmatismem už na samotném počátku zablokují, zaškrtí jakoukoli možnost racionálního, odpovědného celospolečenského diskurzu o možných progresivních změnách, transformacích stávajícího společenského uspořádání. Jakýkoli progresivní vývoj jako svůj první krok nevyhnutelně vyžaduje otevřené přiznání zásadních systémových chyb, vad a deformací stávajícího společensko-politického modelu; ale konzervativci se a priori zavile brání brání právě tomuto přiznání těchto závad "jejich" modelu, jejich světa. A čím sveřepěji brání "ancien régime", staré pořádky, tím více progresivní část společnosti ženou k oněm fantaskním vizionářským představám.
Jestliže tedy Max Weber postuloval oprávněnost jak elementu progresivního tak elementu konzervativního ve společenském životě, pak na straně druhé je stejně tak nutno konstatovat jejich společnou a oboustrannou nelegitimitu, respektive vinu. Každý z těchto táborů je uzavřen, zablokován v ulitě svého vlastního přesvědčení, svých vlastních ideologických dogmat; a žádná z obou stran není v nejmenším ochotna překročit omezené hranice své vlastní ideologie.
Celkově je tedy možno konstatovat: ta společnost která není schopna nalézt pravý střed svého vlastního bytí, ta je odsouzena k tomu být trvale roztržena do dvou navzájem znepřátelených táborů: do zkostnatělého konzervatismu na straně jedné, a do ze řetězu utrženého vizionářství na straně druhé.
Pane Profante, faktickou glorifikací stávajícího (buržoazně-demokratického) uspořádání je i ten postoj, kdy Vy se sice uchýlíte ke své oblíbené floskuli že tato demokracie je pouze "nejméně špatnou ze všech špatných" - ale tuto výmluvu zároveň spojíte s přesvědčením, že jakékoli snahy o nalezení zásadních systémových alternativ jsou nepřípustné, že jsou neodpovědným radikalismem.
mrzí mne, že to nebylo z mého minulého příspěvku dost jasné -- prostě nechci ztrácet čas diskusí s někým, kdo mele dokola totéž jako kolovrátek.