Polsko již nemá veřejná média
Petr JanyškaReportéři bez hranic každoročně zveřejňují žebříček stavu svobody médií v jednotlivých zemích. Polsko se v něm v posledních letech propadá závratnou rychlostí. Důvody přibližuje Petr Janyška.
Seznam 228 jmen šéfredaktorů, vedoucích zpravodajských pořadů, nejznámějších komentátorů a reportérů, zahraničních zpravodajů televize i rozhlasu dnešního Polska: Adamzyk, Adamiak, Andrzejczak… až po Zymnina a Żoledziowskou. To není soupis žurnalistů navržených na státní vyznamenání, ale výčet elity polské novinařiny, lidí, kteří byli vyhozeni z veřejných médií či sami podali z politických důvodů výpověď.
Stalo se tak krátce po vítězství Kaczyńského a jeho strany PiS v říjnu 2015, která kvůli jisté aritmetice získala parlamentní většinu. Jedná se o čistky v polském kontextu bezprecedentní, v takové míře neprobíhaly snad ani po zavedení válečného stavu v roce 1981 či po zvolení postkomunisty Kwaśniewského prezidentem v roce 1995. Provedla je až nyní PiS. Jako by v zemi měla nastat totální změna režimu.
Místo propuštěných či odstavených byli dosazeni lidé se stranickou legitimací či ti, kteří se těší osobní důvěře Kaczyńského a jeho sekretariátu. Lidé dosud působící v okrajovém tisku, v Polsku zvaném „pravicový“. V Evropě by se mu říkalo spíš agresivní, extremistický, nacionalistický, ideologický, rozhodně ne informativní. Případně pak lidé bez novinářské zkušenosti, ale blízcí předsedovi PiS. Jednou z klíčových postav dnešní veřejné televize se stal Kaczyńského bratranec, výtvarník.
Nejedná se už ovšem ani o veřejnou televizi. Veřejná média byla oficiálně přejmenována na „národní“. Že na slově nezáleží? Jenže za změnou slova se skrývá změna podstaty. K přejmenování došlo v rámci nového mediálního zákona z 8. ledna 2016, podle něhož byla tato média podřazena pod ministra „státního pokladu“, tedy ministra pro podniky vlastněné státem, politika vládní strany.
Ihned poté byli vyměněni ředitelé televize, rozhlasu a tiskové agentury a po nich se šlo níž a níž. Z veřejné televize a rozhlasu se staly nástroje pouze vládní propagandy, nestranná informovanost veřejnosti je zapomenuta, rozhovory se dělají jen s určitými tvářemi. Tato média se stala útočnými, atakují vše, co je liberální, tolerantní, nekatolické, na opozici. Padají slova jako „zrádci národa“, opozice prý slouží „cizím zájmům“. Jako Rudé právo po Chartě.
Proti vyhazovům protestovala všechna evropská a světová sdružení novinářů, Asociace evropských novinářů, proti zákonu vystoupila Rada Evropy a Evropská komise. Polská vláda nic z toho nevzala v potaz, tak jako vůbec nebere v potaz opozici. Za 18 měsíců svého vládnutí nevzala v úvahu při přijímání zákonů (a přijala jich desítky) jediný pozměňovací návrh opozice. Ta může jen mluvit z tribuny.