Začátkem listopadu jsme si mohli opět ověřit, nakolik jsou české elity ve většině mistry minulých válek. Nebojuje se jen s komunistickým režimem, který téměř tři desetiletí neexistuje. Letos se bojovalo i proti pogromu, který proběhl před osmdesáti lety.

Výročí Křišťálové noci (německy Kristallnacht) česká média široce připomínala, a to i v souvislosti s faktem, že kromě území Německa proběhl i v tehdejších Sudetech. Událost tak vzbudila značný ohlas i na sociálních sítích, kde se k tématu odvážně postavila řada osobností a tuto nepřijatelnou věc odsoudila s tím, že se nesmí nikdy opakovat.

Chtělo by se říci, chvályhodné. Vadou na kráse je skutečnost, že na stejné období připadá jiné čistě naše české výročí, a sice první pokus o organizovaný protiromský pogrom. Ten se udál na litvínovském sídlišti Janov před deseti lety, 17. listopadu 2008. Neonacisté, rasisté i frustrovaní občané z periferií si tehdy mysleli, že možná začíná jejich revoluce, ta nacionální, nesametová. Naštěstí se nekonala, přestože podobných pokusů o protiromské pogromy proběhlo v následujících letech po republice několik.

Janovskou událost kupodivu nikdo v mainstreamových médiích nepřipomněl, nikdo neodsoudil, nikdo na sociálních sítích nenapsal, že se nesmí opakovat. Přitom je velmi pravděpodobné, že na rozdíl od Křišťálové noci se opakovat může.

Židovské město není Janov...

Vraťme se však do roku 2007. Neonacistické hnutí je již několik let na vzestupu, obnovil se Národní odpor, probíhají demonstrace v Brně, Praze i dalších městech. Tam, kde se jim do cesty staví antifašisté, je policie nekompromisně rozhání, zatýká a často účelově obviňuje — oblíbeným paragrafem je napadení veřejného činitele. Antifa jako hlavní subjekt antifašistického odporu mění taktiku a od protidemonstrací upouští.

S tím, jak neonacistům roste chuť a sebevědomí, selhává ovšem i jejich smysl pro realitu, připraví další provokaci — pochod pražským „Židovským městem“ právě na výročí Křišťálové noci. Veřejnost je pobouřena a olej do ohně přilévá i úřednicko-justiční ping pong, zda lze pochod zakázat, či ne.

Nakonec je vyhlášena občanská blokáda pražského Josefova. Zapojení je velmi široké, přidávají se politici napříč politickým spektrem. Demonstraci svolává i Antifa, kterou tentokrát policie nerozežene — hlavním nepřítelem dne jsou neonacisté. Ty zatýká již ve Vysočanech, kde si chtěli hromadně nakoupit v neonacistickém shopu. Většina z nich se do centra ani nedostane. Tam jsou jen izolované skupinky, které nahání Antifa.

Občanská společnost slavila své velké vítězství, šlo o jednu z největších protirasistických demonstrací po roce 1989. Vítězství je to však pouze dočasné. Přesně za rok je vše jinak. Neonacističtí vůdci se nenechali pražským fiaskem zaskočit a pokračovali ve své agendě. Také mohli, za jasně antisemitskou akci nebyl nikdo z nich nijak stíhán.

…ani Kristallnacht

Sérii událostí na sídlišti Janov začal marginální konflikt, který tím, že byl natočen na video, zapůsobil jako pověstná jiskra ve skladišti dynamitu. Záběry, na kterých romští hromotluci vulgárně vyhánějí z Janova partičku pubescentních neonacistů v čele s blonďatou dívkou, mobilizovali rasistickou scénu napříč republikou.

Vandas a spol. si mnuli ruce a pořádali v Litvínově demonstrace opakovaně. Ta největší, která přerostla v tvrdé střety s policií, se odehrála právě na výročí 17. listopadu. Nebyla to však jen Vandasova zásluha, ten hrál pouze roli mluvící hlavy. Naopak násilnou část připravilo tvrdé jádro neonacistů, které akci zorganizovalo s až vojenskou erudicí. Jak by také ne, když minimálně jeden z nich byl profesionální voják české armády.

Ačkoli šlo o největší bitvu s policií od zasedání MMF v roce 2000 a premiéru neonacistů — ti se doposud s policii na demonstracích spíše poplácavali po ramenou — nebyl nikdo z nich ani obviněn. Jeden dlouholetý antifašista tehdy intenzitu násilí ze strany neonacistů komentoval slovy: „Kdybychom takovej riot udělali my, tak do nás střílej ostrejma.“ A tak jediným úředně potrestaným v kauze Janov byl Rom, který vyhnal neonacistku ze sídliště.

Janov tehdy občanská společnost nebránila, Romové a další chudí obyvatelé sídliště v tom zůstali víceméně sami. Pravdou je, že nikdo příliš nepočítal s tím, že policie něco takového dopustí. Překvapení to bylo pro všechny. Větší zapojení veřejnosti však nevyvolala ani následná demonstrace, kterou v prosinci do Prahy svolala Antifašistická akce. Nicméně alespoň ukázala, že neonacistické síly nejsou všemocné — žádnou protiakci se neonacistům v Praze zrealizovat nepodařilo.

Janovský scénář se v následujících letech opakoval v dalších městech postižených chudobou a sociálním vyloučením. Ačkoli vznikly iniciativy, které se zaměřily především na pomoc ohroženým skupinám obyvatel převážně romského etnika, řádově se jednalo o zapojení desítek lidí.

Žádné stovky, natož tisíce uvědomělých občanů Romy před pogromy nebránili. Nebránily je, až na pár čestných výjimek (například Nový Bydžov 2011) ani žádné elity. Ty zřejmě hrály oblíbenou hru na mrtvé brouky a trpělivě čekaly na osmdesáté výročí Křišťálové noci. Jako pověstní Blaničtí rytíři. Možná se za osmdesát let probudí zas ...