Není to tak dlouho, kdy jsem kritizoval počínání sdružení Iuridicum Remedium (IuRe). To ve svém prohlášení zašlo za hranice běžné slušnosti, protože k ospravedlnění toho, že se zastává krajně pravicových extremistů, se neštítí uvádět polopravdy i vyložené nesmysly. V jeho prohlášení, v němž hodnotí Dělnickou stranu (DS) a Dělnickou stranu sociální spravedlnosti (DS SS), je totiž mj. napsáno: „Toliko na okraj IuRe poznamenává, že ani fakticky není mezi DSSS a DS kontinuita. DSSS se rozhodla opustit neonacismus (což je stvrzeno i jejími symboly), nahradit jej xenofobií a vyplnit tak uprázdněné místo po Národní straně.“

V polemice s tím jsem krom jiného poukázal na to, že IuRe jsou ultraliberální extremisté, kteří jsou v rámci svého fundamentalistického fanatismu schopni transformovat ochranu svobody shromažďování v ochranu práv nacistů. Dnes se soustředím na důkaz, že se Dělnická strana sociální spravedlnosti neonacismu nezřekla.

Dělnickou stranu rozpustil Nejvyšší správní soud (NSS), jeho rozsudek však zatím nenabyl právní moci. DS se totiž odvolala k Ústavnímu soudu, což má odkladný účinek. Dělnická strana, kterou NSS označil jako (neo)nacistickou, tedy stále regulérně existuje. A jejím předsedou je stále Tomáš Vandas. Tento předseda (neo)nacistické strany je hlavním volebním lídrem Dělnické strany sociální spravedlnosti (DS SS), což samo o sobě stačí k prokázání toho, že se DS SS (neo)nacismu nezřekla.