Snahu vymezit krajní pravici místo, kam patří (na okraj), provází její legitimizování. Nesnaží se o to jen extremisté sami, urputně jim v tom pomáhají někteří ochránci lidských práv a akademici či vědci. Nejčastějším důvodem k tomu je ultraliberalismus, který je stejně nebezpečný jako ideologie vedoucí k totalitě. Ono nebezpečí se skrývá v požadavku, že svoboda musí být absolutní nebo k absolutnosti směřující. Cokoli se od toho odklání je pro ultraliberály, tyto extremisty středu, nepřijatelné.

Ještě ani neodeznělo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS), který nepokrytě označil Dělnickou stranu za (neo)nacistickou a už do boje za její práva vytáhli bojovníci za  „svobodu“. Sdružení Iuridicum Remedium (IuRe) se vyslovilo proti snaze města zakázat shromáždění Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) v Táboře. DSSS je přímou nástupkyní Dělnické strany, kterou rozpustil NSS (čímž se ještě bude na popud DS zabývat Ústavní soud).

Na samotném zastávání se extremistů by v této souvislosti ještě nemuselo být nic mimořádného, lze jej sledovat u liberálnějších povah, které sice s nadšením, ale bezhlavě jdou do boje za práva kohokoli, čímž mohou mimoděk napomáhat k narušování práv druhých (třeba právo nacistů demonstrovat v romském osídlení narušuje, nejen vyvoláváním strachu, práva Romů). Proti rozpuštění demonstrace Dělnické strany před budovou NSS se ohradila Liga lidských práv, například. I tento postoj je více než diskutabilní, protože není jednoznačné, jestli ti, kteří evidentně chtějí vzít svobodu druhým, mají mít na svobodu projevu automaticky nárok.

Nejvyšší správní soud ve zdůvodnění rozpuštění DS zřetelně sdělil, že i svoboda projevu má své nepřekročitelné mantinely, že v případě šíření nenávisti a vyzývání k násilí na druhých už do budoucna nebude mít možnost odvolávat se na svobodu slova jako na ústavou zaručené právo, protože svými výroky ústavu sama porušuje. Soud v tomto případě rozhodl, že dodržování a ochrana lidských práv menšin jsou důležitější ústavní hodnotou než svoboda projevu. (Podrobněji o tom píšu zde).

Tato úvaha se však netýká sdružení Iuridicum Remedium, protože to jde ve svém prohlášení za hranice běžné slušnosti. K ospravedlnění toho, že se zastává krajně pravicových extremistů, se neštítí ani lži. Ve svém prohlášení doslova píše:

„Toliko na okraj IuRe poznamenává, že ani fakticky není mezi DSSS a DS kontinuita. DSSS se rozhodla opustit neonacismus (což je stvrzeno i jejími symboly), nahradit jej xenofobií a vyplnit tak uprázdněné místo po Národní straně.“

Je až obdivuhodné, kolik výmyslů a nesmyslů se autorům prohlášení podařilo vtěsnat do jediné věty. Za prvé: nejde o poznámku na okraj, ale o náplast na vlastní svědomí, že tímto způsobem pomáhají v prosazování totalitní ideologie. Za druhé, mezi DSSS a DS je zřetelná kontinuita personální — nezměněné vedení DS de facto ovládá DSSS, ale i kontinuita programová a ideologická, protože DSSS se nerozhodla opustit neonacismus a žádné nové symboly nic takového nestvrzují. Pro tvrzení IuRe nelze nikde vysledovat žádné důkazy. Jediné, co se změnilo oproti dřívějšku, je (údajný) odchod části pouličních bijců z Autonomních nacionalistů z DS a nepatrná změna rétoriky jejího vedení, které si díky rozsudku NSS již nemůže dovolit říkat vše natvrdo. Nacistická symbolika ozubeného kola v logu DSSS zůstává i nadále, pouze ji doplnil jakýsi pokus o hlavičku lva, což může svědčit maximálně o tom, že DSSS chce získat co nejvíce voličů napříč krajní pravicí, nikoli o vzdání se neonacismu. Dělnická mládež, k jejímuž rozpuštění se ministerstvo vnitra chystá, je pak i nadále z politického hlediska nejmilitantnější neonacistickou bojůvkou u nás.

Tvrzení, že DSSS nahradila neonacismus xenofobií, aby mohla zaplnit uprázdněné místo po Národní straně, je k smíchu. Dělnická strana byla xenofobní od samého počátku, xenofobie se s neonacismem vzájemně nevylučuje, je jeho přímou součástí. Rozdíl mezi Národní a Dělnickou stranou nespočívá v tom, že by jedna z nich byla méně rasistická, xenofobní a antisemitská než druhá, ale v tom, že DS se přiklání k hitlerovskému nacionálnímu socialismu a NS k českému fašismu, ultrakonzervatismu a velmi vypjatému nacionalismu. Řečeno s klasikem, Iuridicum Remedium brečí sice hezky, ale na špatném hrobě.

Tyto ubrečené zastánce práv nacistů ovšem málokdo bere vážně, mnohem horší je, že extremistům dodávají legitimitu i akademici a vědci, kteří mají naopak reputaci dobrou. Zvaní různých extremistů na vysoké školy, aby zde přednášeli studentům, je projevem naprosté nezodpovědnosti. Tito pedagogové dodávají extremistickým ideologiím na věrohodnosti a extremistickým stranám na legitimitě v očích veřejnosti.

I ona reputace se však může povážlivě zakývat, jako v případě článku o Dělnické straně s názvem Antikomunistická, demokratická a sociální, který napsal Vít Strobach, vědec-historik, který se specializuje na moderní středoevropské dějiny. Strobach se tu obšírně rozepisuje o DS, zlehčuje její počínání i nebezpečí, které ji provází. O tématu toho evidentně neví mnoho, o čemž svědčí povícero nesmyslů v jeho článku. Krom jiného i to, že předsedu DS Tomáše Vandase opakovaně překřtívá na Petra Vandase, nemá tedy jeho jméno zautomatizované častějším psaním o DS.

Bohužel zde není prostor pro rozebrání celého článku, ale soudný čtenář si jistě udělá obrázek sám. Tedy alespoň ve zkratce: Základ Strobachova textu je položen na vině státu, který zmenšuje svobody, a proto narůstá obliba extremistů. Viníkem údajně se snižující svobody je tedy stát, nikoli ten, kdo celým svým dosavadním konáním směřuje zřetelně k totalitě. (Záměna příčiny a následku.)

Podle autora jsou některé požadavky DS legitimní, a to přesto, že si sám uvědomuje, že jde jenom o rétoriku. Tato legitimita požadavků dodává vyšší legitimitu DS, o čemž svědčí i takovéto Strobachovy šroubované věty: „Lze snad mluvit o neupřímnosti a snaze použít zmíněná hesla jako pouhý výtah k moci… ale to spíše tehdy, máme-li na mysli „vůdce“ (řekněme Petra Vandase), a i zde bych byl opatrný.“

Strobachův strach o svobodu všech není zas tak příliš vzdálen „strachu“ ochránců práv nacistů, protože jsou postiženi stejnou ideologií. V ní svoboda, zbavena jakékoli odpovědnosti, směřuje ke své absolutnosti: ten, kdo by rád nahnal druhé do koncentráků a plynových komor, je brán alespoň do určité míry coby legitimní politik, protože vedle výroků „Cikáni do plynu“ je schopen říkat i zjevnou pravdu, že brambory se pěstují na poli.

Je jistě legitimní mít obavu a ptát se, jestli stát neubírá na svobodě svým občanům z důvodů, které to neopravňují. Na základě naší zkušenosti s komunistickou totalitou je opatrnost na místě. Naše společnost je v postkomunistické fázi, na cestě k demokracii (doufejme), a základní hodnoty, k nimž svoboda patří, nemá natolik zažité, abychom nad jejich případným ohrožením státní mocí mohli mávnout rukou.

Je však také legitimní ptát se na to, zda ubrečení obhájci práv nacistů a vědci, kteří namísto výsledků vědeckého zkoumání předkládají ideologizované teze, dodávají extremistům na legitimitě skutečně z důvodů obav o svobodu všech, nebo se jen snaží prosadit další z extremistických ideologií (ultraliberalismus), bez ohledu na důsledky. Legitimizování krajní pravice v očích veřejnosti připravuje půdu pro její proniknutí do parlamentu. Ti, kteří těmto extremistům na oné legitimitě dodávají, se tak stávají jejich spolupachateli. A žádný údajný boj za svobodu to nemůže omluvit.