Mostecko za sebou má další Klimakemp: největší ekologickou protestně-vzdělávací akci u nás. Na tábor pořádaný hnutím Limity jsme my dorazily stovky lidí. Při navazujících akčních dnech se demonstrovalo před elektrárnou Počerady, přes sto lidí vlastními těly nenásilně zastavilo provoz v hnědouhelném lomu Vršany a na tamější rypadla během týdne postupně vyšplhali Greenpeace i hrdinky ze Vzpoury koťátek.

Cíl byl jasný: co nejrychlejší konec těžby a spalování uhlí coby nejšpinavějšího energetického paliva ničícího stabilitu světového klimatu i místní ovzduší. Na odklon od uhlí přirozeně navazuje požadavek spravedlivé přestavby dlouhodobě zhuntovaných uhelných regionů.

Žádná z akcí nebyla zaměřená proti pracovníkům fosilního průmyslu. Ba právě naopak: klimatické hnutí pro ně žádá sociální zajištění a důstojnou budoucnost.

Letošní Klimakemp navzdory těžařům i předběžné pozornosti policie jasně uspěl. O tom svědčí i upachtěná veřejná komunikace uhlobaronů, jimž se začíná byznys hroutit pod rukama. Na této skutečnosti nic nezmění snaha vymáhat škody po lidech, kteří zastavili velkolom, ani zřejmá zákulisní snaha bojovat proti klimatickému hnutí pomluvami, ba ani agresivita důlní ostrahy, jež při obsazování Vršan najížděla auty do davu a podle více svědků vyjadřovala přání být v Americe, aby mohla na aktivisty střílet.

Klimatické hnutí je sebevědomé a při síle. Umí dobývat krátkodobých vítězství a klade si nemalé cíle do budoucna. Už je jasné, že otázkou není, zda uhlí skončí, ale kdy a jak se to stane. Zde nás ovšem čeká nelehký zápas s řadou neznámých.

Obtížné vyhlídky

Vládní představa o nezbytné přestavbě energetiky je sporná. České republice hrozí, že možnost rychlého přechodu k nízkouhlíkovým zdrojům prakticky zablokuje snaha o rozšíření Dukovan: ta je přinejmenším dosud procesně pochybná, bude nesmírně drahá a nevýhodná pro všechny občany, navíc se ji zcela jistě nepodaří realizovat do slibovaného roku 2036. I ten je přitom za přibližným momentem, kdy by podle odborných propočtů měly ekonomicky rozvinuté země ekologickou přestavbu uzavírat.

Uhlobaroni mezitím sice hledají nové cesty, jak si zajistit zisk, výsledkem má ale být především další vypouštění skleníkových plynů. To se netýká jen očekávatelného úsilí o udržení těžby a spalování uhlí do co nejzazšího bodu, kdy se to ještě vyplatí, ale také snahy využívat více paliva, jež mají být údajným mostem mezi dobou uhelnou a budoucností obnovitelných zdrojů, zejména plynu.

Teplárny už přecházet na zemní plyn začínají, podobný posun plánuje i řada elektráren. Některá média včetně jinak seriózních na trik naskočily a začínají se předhánět v uctívání plynu coby zdroje blízké budoucnosti.

Surovina při samém spalování sice poskytuje asi dvojnásobně lepší poměr „klimatická cena — výkon“ než uhlí, těžbu provázejí ovšem úniky do atmosféry, jež údajný ekologický přínos snižují, nebo možná přímo anulují. Vlivné zájmové skupiny se snaží plynovody přetřít nazeleno, ekologové jejich snahu odhalují coby absurdní a účelovou. Jak před časem psal kolega Radek Kubala, prostě řečeno, fosilní plyn je most do pekla.

Další soustava problémů přichází se zavíráním dolů. Černé uhlí, potažmo OKD, již zachází na ekonomické úbytě, a havíři se jistě obávají, co bude dál. Pro klimatické hnutí je stěžejní, aby pro zaměstnance fosilního průmyslu i navázaných odvětví vymohlo co nejlepší podmínky. Jak uvádí Greenpeace v souvislosti s očekávaným útlumem OKD, stát potřebuje významně investovat do uhelných regionů a zajistit havířům možnost důstojné rekvalifikace i kupříkladu výsluhové příspěvky.

Naděje v činech

Budoucnost je tedy, jako vždy, nenapsaná. Jestli z ní něco cítíme, je to urgence a hrozba: od hořící Kalifornie přes zatopenou jihovýchodní Asii až po půdu pod našima nohama a atmosféru nad hlavou. Jako by klimatická krize nestačila, na svět udeřil koronavirus, eskalují politické krize a není těžké propadnout dojmu, že všechny apokalyptické vize předkládané v minulých dekádách žijeme právě teď.

Kde jsou ale lidé, tam je naděje. Letošní Klimakemp ukázal, že se lze sebevědomě a s pozitivní vizí organizovat i tváří v tvář obecnému strachu a pandemii. Že lze postoupit od paniky k obezřetnosti, od frustrace k účinné akci, od pocitu bezmoci k mezilidské solidaritě a jednotě. Jsou to vzácně cenné lekce, jež přinejmenším lidé z klimatického hnutí ponesou vpálené do nejhlubších závitů mozku natrvalo.

Z úspěchu letošních klimatických akcí plyne ovšem i obecné poučení pro ty, kteří se z jakéhokoli důvodu na Mostecko nevydali. I nyní, kdy se ledacos zdá těžké a chmurné, je možné dosahovat skvělých věcí. Stačí chytrá spolupráce a ochota se, slovy Jeremyho Brechera, vzbouřit se proti zkáze.