Budoucí systém produkce potravin bude v daleko větší míře založen na spolupráci zemědělců se spotřebiteli. Vzájemné pochopení potřeb obou stran se stane podstatnou součástí rozvoje profese.

Pojďme se proto podívat na první krůčky, které v současnosti směřují k tomu, aby sedláci dosahovali co největších výnosů ze své půdy při šetrném využití přírodu respektujících procesů. Trend, jenž dnes označujeme za „agroekologii“, se může během příštích třiceti let stát hlavním zemědělským modelem Evropy.

Jestliže během příštích dekád proběhne významnější reforma našeho vztahu k životnímu prostředí a obstarávání obživy, bude se jistě týkat ve velké míře právě zemědělství. Dnešní hospodaření totiž do značné míry zůstává reliktem dvacátého století, a to přesto, že se objevují nové metody obdělávání půdy. Jak by tedy měla vypadat budoucnost?

Profesor Olaf Schmidt, přední výzkumník v oboru agroekologie působící na Dublinské univerzitě (a podobně jako Charles Darwin i odborník na červy), sní o „hospodářském systému, který umožní zemědělcům pracovat s dobrými výnosy, a přitom zachová venkovské komunity.“ Takový systém má podle profesora produkovat zdravé a výživné jídlo pro všechny a současně chránit půdu, vodní zdroje, biologickou rozmanitost, ovzduší a podobu krajiny.

„Rolí vědců je nyní do hloubky analyzovat hospodářské metody. Inovace musí ale směřovat v první řadě přímo k zemědělcům,“ vysvětluje Schmidt. Právě to, co popisuje, jsou základní pravidla agroekologie, tedy aplikace ekologických poznatků v zemědělství.

Ta stojí na zásadách péče o půdu, recyklování organických materiálů, omezení produkce odpadu, využití přírodních procesů, podpory biodiverzity v krajině a konečně i finanční soběstačnosti hospodářů.

Vše začíná půdou

Příkladem dobré praxe nám může být Bernard Mehauden, belgický zemědělec ve středních letech, který začal inovovat zavedený model intenzivního zemědělství tím, že do něj stále více zahrnuje nové poznatky. Nepokládá se za agroekologa, ale v podstatě intuitivně se mu daří oprostit od běžných postupů směrem k ekologičtějšímu hospodaření.

Mehauden označuje svou práci za „eko-logickou“, přestože jeho produkty nemají oficiální certifikát organického zemědělství. Vyhýbá se totiž líbivým marketingovým strategiím a raději staví na tradičním a jednodušším distribučním modelu.

Mehauden se živí především pěstováním obilovin na poměrně rozsáhlém hospodářství. Hlinité pláně belgické oblasti Hesbayemu poskytují jedny z nejlepších půdních podmínek v zemi. Mehauden tak působí jen kousek od největších center pěstování řepy a zeleniny v Evropě, a nedá se tedy říci, že by se mu v takovém prostředí agroekologické novoty nabízely samy od sebe.

Změna začala tím, že se jeho malebné polnosti staly obětí krustace půdy. To se děje, když se půdní složky s určitým chemickým složením slepí a vytvoří tvrdou vrstvu, jež zabraňuje sazenicím prorazit na světlo. Mehauden se zoufale snažil najít dlouhodobé řešení, jež by umožnilo půdě, aby zregenerovala.