↗

Katastrofa chemické továrny v indickém Bhópálu připravila o život třicet tisíc lidí a statisíce se potýkají s následky podnes. Foto Julian Nyča, WmC

V červnu 2020 se členové francouzské Občanské úmluvy o klimatu devětadevadesátiprocentní postavili za návrh na vypsání referenda o „přijetí zákona, který trestá zločin ekocidy“. O měsíc později v otevřeném dopise adresovaném lídrům unijní sedmadvacítky vyzvala Greta Thunbergová spolu se sto padesáti předními vědci a dalšími asi třemi tisícovkami signatářů Evropskou unii k tomu, aby napomohla k uznání ekocidy jako zločinu podle mezinárodního práva.

Jak naznačuje etymologie slova — vycházející z řeckého oikos, „domov“, a latinského occidere, „zabít“ — ekocida doslova znamená destrukci našeho domova, našich ekosystémů. Ačkoli právní debata o přesném pojetí pojmu ekocida stále probíhá, je klíčové, abychom koncept jako takový uznali na všech úrovních, které normativně aplikují právo.

Nehledě na debatu o přesnou definici obsahu, cíl je jasný, sdílený a naléhavý: zastavit ekocidy které pustoší ekosystémy a připravují o živobytí lidi na nich závislé. Každým dnem je přitom jasnější, že svět a planeta se nacházejí v kritickém stavu.

Počátky ekocidy: Vietnam a Agent Orange

Termín ekocida se od roku 1966 začal vědeckou komunitou používat k popisu destrukce uceleného ekosystému, která má dopady na lidské zdraví. Termín se zrodil v souvislosti s válkou ve Vietnamu, jež byla „největší chemickou válkou 20. století“. Americká letadla skropila Vietnam desítkami milionů litrů chemikálie Agent Orange.

Mimořádně jedovatý herbicid zničil kolem pěti milionu hektarů lesa. Kromě zvýšení výskytu nemocí spojených s rozmnožením komárů způsobují herbicidy uvedeného typu rakovinu a vrozené vady. V roce 1972 švédský premiér Olof Palme zahájil Konferenci OSN o životním prostředí člověka tím, že označil válku ve Vietnamu za ekocidu.

O půl století později se dopady škod na lidské zdraví i životní prostředí zapříčiněné chemikálií Agent Orange stále řeší, a to i právními prostředky. V roce 2014 vietnamská aktivistka Tran To Nga, jež byla herbicidem přímo zasažena, před francouzskými soudy zažalovala šestadvacet nadnárodních korporací — výrobců Agent Orange, mezi něž patří i korporace Monsanto a Dow Chemical.

Projednávání žaloby mělo před francouzskými soudy započít 12. října 2020 v Paříži. Představovalo naději, že korporace konečně budou povolány ke spravedlnosti. Kvůli pandemii, ale i kvůli opakujícím se žádostem právních zástupců korporací o odklad soudního líčení, bylo projednání věci odloženo.

Věk ekocid

Od prvních zmínek v 70. letech snahy potírat zločin ekocidy vstoupily na nová pole: už se o ní nerozhoduje jen ad hoc u soudů, ale objevují se pokusy dát jí pevný legislativní rámec. Cílem je postavit ekocidu mimo zákon na úrovni států, na úrovni evropské i v rámci mezinárodního práva.

V roce 1984 v indickém Bhópálu zabil únik chemikálií z továrny na pesticidy vlastněné korporací Union Carbide, jež je nyní součástí Dow Chemicals, dvacet tisíc lidí. Přes sto tisíc obyvatel Bhópálu podnes trpí vážnými zdravotními problémy, jelikož voda ve městě obsahuje milionkrát vyšší množství těžkých kovů, než je běžné.

V Ekvádoru mezi lety 1965 a 1992 americká ropná společnost Chevron Texaco zdevastovala amazonská teritoria původních obyvatel, na třicet tisíc jich otrávila. Nyní se jedná o oblast s nejvyšším výskytem rakoviny v celé Latinské Americe. Korporaci Chevron Texaco se přitom zatím daří unikat trestu.

V dubnu 2010 v Mexickém zálivu explodovala ropná plošina Deepwater Horizon, provozovaná britskou ropnou korporací BP. Během následujících měsíců z ní uniklo víc než osm set milionů litrů surové ropy. V existenčním ohrožení se ocitlo na čtyři sta druhů zvířat a poničeno bylo 2100 kilometrů pobřeží.

Korporace Monsanto produkuje celosvětově nejpoužívanější pesticid, vysoce jedovatý Roundup. Monsanto nese vinu za znehodnocení půdy a vody na rozsáhlých územích po celém světě a odpovídá také za vyhubení některých druhů zvířat i za snížení biologické rozmanitosti.

Na základě rozhodnutí sanfranciského soudu navíc korporace musela zaplatit odškodné muži, u nějž propukla rakovina, který s produkty firmy každodenně pracoval přes třicet let. V roce 2017 soudci zasedající v občanském mezinárodním tribunálu pro Monsanto dospěli k závěru, že by ekocida měla být uznaná jako zločin v mezinárodním právu.

Ve výčtu řady dalších příkladů ekocidy z historie i vcelku nedávných ze všech koutů světa by bohužel bylo možné dlouze pokračovat. Jako příklad by bylo možno zahrnout i ničivé následky, jež mělo na karibských ostrovech Martinik a Guadeloupe užití chlordeconu — tam se jedná o ekocidu v důsledku použití insekticidu.

Ekologické zločiny a spravedlnost v období antropocénu

Největší ekocida ze všech ale není vůbec tak snadno patrná. Jedná se o znečištění z rozptýlených zdrojů, především o emise skleníkových plynů produkované skupinou „uhlíkových monster“. Jedná se o pětadvacet nadnárodních korporací obchodujících s fosilními palivy, které nesou odpovědnost za jednapadesát procent všech emisí skleníkových plynů vypuštěných mezi lety 1988 a 2015. Právě ony odpovídají za zločin ekocidy, nikoli běžní občané.

Uvedené příklady ilustrují, že za spáchání ekocid nesou vinu korporace, ať už vědomě anebo z nedbalosti; někdy ji působí dlouhodobě z rozptýlených zdrojů, jindy ji zapříčiní konkrétním činem anebo nehodou. Ať tak či tak, nevratně zničily celé ekosystémy i životy lidí, jejichž živobytí na zpleněné přírodě záviselo.

V uvedeném smyslu se snaha definovat a postihovat ekocidu podobá historickým bojům za sociální spravedlnost. Nepřítel zůstává stejný: pár průmyslových gigantů a v širším slova smyslu systém produktivismu, jež je s nimi spjatý. Z boje utiskovaných proti utiskovatelům se stal boj poškozovaných znečištěním proti těm, kteří je způsobují. Ač destrukce ekosystémů potenciálně dopadá na všechny, právě nejchudší z nás postihne nejdříve a nejtíživěji.

Pandemie, která dnes sužuje prakticky každou komunitu na světě, dobře ilustruje, jak jsou zápasy za ekologickou a sociální spravedlnost provázány. Covid-19 je zoonóza, virus přenosný ze zvířete na člověka. V daném případě se nejspíš jednalo o luskouna, ohrožený druh, i když vědci stále diskutují o přesné příčině.

Destrukce ekosystémů zvyšuje četnost kontaktů mezi lidmi a divokými zvířaty přenášejícími infekční nemoci — například malárii nebo Ebolu. A každá nemoc si své první oběti vybírá mezi nejzranitelnějšími lidmi.

Odhaduje se, že covidová krize může vehnat do chudoby až půl miliardy lidí — může se jednat o největší sociální krizi v dějinách. „Vítězi“ pandemie jsou ovšem opět korporace, které v honbě za co nejrychlejším ziskem svých akcionářů ničí životní prostředí a podkopávají základy ekonomiky.

Nejnovější studie od Oxfamu ukazuje, že ačkoli o práci během pandemie přišlo na 400 milionů lidí, pět set nejhodnotnějších korporací vykázalo ve stejném období zvýšení zisků o 156 procent.

Jak ukazují závěry francouzské Občanské úmluvy o klimatu, veřejnost si je velmi dobře vědoma, o jaké společnosti se jedná. Morální metr, jak jej nastavuje Občanská úmluva o klimatu ve své definici zločinu ekocidy, vychází z toho, že největší znečišťovatelé nesou vinu už tím, že si byli ničivého dopadu svých aktivit vědomi — a není jim tedy nutno úmysl způsobit škody zvláště prokazovat, což by jim umožnilo vyhnout se postihu.

Na definici je jistě třeba ještě zapracovat, než ji bude možné převést do vymahatelných právních formulací — přístup Občanské úmluvy o klimatu je ale v principu legitimní. Nadnárodní korporace pohání hamižnost a nemohou popřít, že o děsivém vývoji klimatu věděly, stejně tak jako o šestém hromadném vymírání, způsobovaném lidmi.

Závěry Občanské úmluvy o klimatu proto představují zásadní mezník na cestě k novému definování místa lidí v přírodě, což zdůrazňuje pojem „planetární meze“. V roce 2009 je spočítalo akademické pracoviště při stockholmské univerzitě Stockholm Resilience Centre. Princip je jednoduchý — pokud meze překročíme, riskujeme přežití lidstva.

Je proto nejvyšší čas opustit stávající ekonomický model, který je postaven na bezmezném vykořisťování a plenění přírodních zdrojů, jako by snad byly nevyčerpatelné. Občanská úmluva o klimatu definuje zločin ekocidy jako „každý čin, který způsobuje závažnou ekologickou škodu tím, že zjevně a významně přispívá k překročení planetárních mezí a který je páchán s nepopiratelným vědomím o jeho důsledcích“.

Ačkoli pojem „planetární meze“ zatím nemá dostatečně přesnou definici, na níž by panovala odborná shoda, a jež by se tudíž mohla stát základem politického rozhodování, práce v daném směru postupují. Zejména v Evropském parlamentu.

Základy akceschopnosti mezinárodního práva

Snahy definovat ekocidu a postavit ji mimo zákon se dnes nejvíce prosazují na mezinárodní úrovni, především kvůli rozsahu ekologických škod, ale i z důvodů právních a organizačních. Jelikož se nejspíše nepodaří dost rychle vyjednat mezinárodní úmluvu o ekocidě, například pod patronátem OSN, aby to zastavilo ekocidy, které jsou již v chodu, jedná se spíše o možnosti přidat ekocidu do Římského statutu, který dal vzniknout Mezinárodnímu trestnímu soudu.

Není to nijak nová idea. Už v roce 1985 Whitakerova zpráva, předložená Radě OSN pro lidská práva, doporučila ustanovit ekocidu jako samostatný zločin stihatelný dle mezinárodního práva a stojící v jedné řadě s genocidou, kulturní genocidou a etnocidou. Následně v letech 1991 a 1996 se na základě podnětu Mezinárodní právní komise, což je orgán OSN pro kodifikaci mezinárodního práva, vážně probírala možnost ustanovit vážnou škodu na životním prostředí jako samostatný zločin. Nicméně z plánů nakonec sešlo.

V roce 2016 ale ohlásila hlavní prokurátorka Mezinárodního trestního soudu Fatou Bensoudaová záměr upřednostnit „stíhání zločinů podle Římského statusu, které jsou způsobeny destrukci životního prostředí, anebo ji, inter alia, mají za následek, a to včetně nelegální těžby přírodních zdrojů i nelegálních záborů půdy“. Takto vůbec poprvé propojila zločiny proti lidskosti se zločiny páchanými na přírodě a životním prostředí.

V návaznosti na Občanskou úmluvu o klimatu se i francouzský prezident Emmanuel Macron zavázal k tomu, že napomůže „zakotvení zločinu ekocidy v mezinárodním právu“. Jeho slova však zatím nebyla přetavena v činy — hlavní prokurátorka Mezinárodního trestního soudu nemůže konat bez podpory členských států. Ekocidu definovala jako zločin na své národní úrovni zatím jen desítka z nich: Vietnam, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Gruzie, Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko a Arménie.

V Brazílii po katastrofě protržené hráze u města Brumadinho v lednu 2019 tamní sněmovna přijala sérii zákonů, které však stále ještě čekají na vstup v platnost. Jeden z nich kriminalizuje ekocidu, zde definovanou jako úmyslné či neúmyslné způsobení ekologické katastrofy, která závažně poničí rostlinstvo a způsobí smrt zvířat. Diskuze o přijetí podobných zákonů se vedou rovněž v Argentině a v některých mexických státech.

Evropa zatím hraje druhé housle

V rámci Evropské unie je první zemí, která poškozování ekosystémů vtělila do svého práva jako samostatný zločin, Itálie. Od roku 2015 italský právní řád trestá zapříčinění „ekologické katastrofy“ odnětím svobody. Takové katastrofy zákon definuje jako „nevratné škody na rovnováze ekosystému, jejichž náprava má vážné důsledky pro postiženou komunitu“.

Ve Francii v roce 2019 Senát zamítl návrh kriminalizovat „obzvláště závažné ekologické zločiny“. Upravený návrh definující zločin ekocidy následně zamítla i francouzská dolní parlamentní komora — Národní shromáždění. Naštěstí díky závěrům Občanské úmluvy o klimatu prezident Macron přislíbil, že možnost učinit z ekocidy součást francouzského právního řádu „přezkoumá“.

Je ovšem nutno zůstat ve střehu, aby se nestalo, že ambiciózní pojetí konceptu ekocidy nahradí pouze kosmetické reformy stávajících právních úprav. Na loňské letní konferenci francouzské Strany zelených oznámil ministr spravedlnosti záměr přidat „trestný čin způsobení škody na půdě, vodě či ovzduší“ do návrhu zákona o Úřadu evropského veřejného žalobce. Taková směrnice EU nicméně měla být ve francouzském právním řádu ukotvena už od roku 2010.

Povzbudivé události se objevují i na celoevropské úrovni. V roce 2012 vznikla evropská občanská iniciativa, která navrhla definovat ekocidu jako zločin v rámci evropského práva. Evropská občanská iniciativa je celoevropská petice svého druhu, která si může od Evropské komise vyžádat podání legislativního návrhu, dokáže-li shromáždit alespoň jeden milion podpisů od obyvatel nejméně čtvrtiny členských států Evropské unie. Bohužel iniciativa tehdy nebyla úspěšná.

V roce 2008 ovšem Evropský parlament vyhrál klíčový právní střet, který vyústil v přijetí směrnice o Trestné činnosti proti životnímu prostředí, která upravila trestní právo v dané oblasti. Směrnice po členských státech vyžaduje zavedení efektivních sankcí proti ilegálnímu vypouštění jedovatých látek do ovzduší, vody a půdy, proti ilegálnímu obchodu se zvířaty či proti nezákonné přepravě odpadů.

Zároveň ale směrnice trpí zásadními nedostatky: trestné činy nezahrnují ničení přírody jako takové a nejsou dostatečně vymáhány orgány veřejné moci v jednotlivých státech. Nedostatky směrnice se nyní snaží odstranit návrhem ambiciózní reformy evropští Zelení.

Pravděpodobně však narazí na silný odpor pravicových stran, které budou zdůrazňovat možné nepříznivé právní dopady na korporace jako Shell, ExxonMobil, Chevron, Total, nebo BP. Uvedené nadnárodní korporace utratily mezi lety 2010 a 2018 za lobbování v Bruselu celých 251 milionů eur.

Proměnit slova v činy

Od dob války ve Vietnamu byl na planetě spáchán nespočet ekocid — od zločinů se zcela zjevnými bodovými zdroji až po méně nápadné znečištění z rozptýlených zdrojů. Všechny ale mají své viníky a své oběti.

Mezi viníky patří nejen nadnárodní korporace těžící fosilní paliva či jinak na nich závislé, ale i státy a hlavy států. Mezi obětmi jsou často ti nejchudší pracující společně s původními obyvateli zničených ekosystémů. A samozřejmě sama příroda.

Boj za uznání ekocidy jako trestného zločinu vstoupil do klíčové fáze. Ještě nikdy dřív nebyla občanská klimatická hnutí tak silná jako dnes. Ještě nikdy dřív nebyla planeta v tak hluboké ekologické a socio-ekonomické krizi. A ještě nikdy se před námi neotevíralo tak široké pole příležitostí pro změnu.

V krátkodobém výhledu se zdá, že zásadní průlomy mohou nastat hned v několika zemích, včetně členských států Evropské unie. Belgický federální parlament nyní zvažuje, zda přidat zločin ekocidy do národního právního řádu a zda navrhne podobný dodatek i do Římského statutu. Ve Švédsku několik hlavních politických stran podpořilo parlamentní návrh kriminalizující ekocidu, předložený poslankyní zelených Rebeckou Le Moineovou.

Francouzská vláda mezitím spustila zavádějící kampaň za kriminalizaci rozsáhlého znečištění, které rafinovaně nazvala „zločinem ekocidy“. Aktivisté se ale vládní kampaní nenechali oklamat — a trvají na tom, aby termín ekocida nepozbyl svůj skutečný význam.

Vývoj je zřetelný i na evropské úrovni. V Evropském parlamentu Výbor pro rozvoj přijal stanovisko vybízející k mezinárodnímu uznání ekocidy jako zločinu a k revizi trestního práva v oblasti životního prostředí. V říjnu se mi podařilo sestavit skupinu devíti zákonodárců z celého světa — společně jsme vytvořili Mezinárodní parlamentní alianci za uznání ekocidy.

Náš zápas je životně důležitý a naléhavý: boj proti ekocidě, boj většiny, jež nese následky znečišťování, proti hrstce znečišťovatelů, je klíčový na cestě k ekologické spravedlnosti. Úzce souvisí s historickými zápasy za sociální spravedlnost. Je to bitva, kterou společně můžeme vyhrát.

Z anglického originálu Ecocide: Towards International Recognition vydaného magazínem Green European Journal přeložil Adam Rektor Polánek.