Pod názvem Eaarth: Making a Life On a Tough New Planet vyšla ve Spojených státech v roce 2010 a letos se péčí nakladatelství Paseka ocitla na dosah i českým čtenářům. Pokud se tedy její znalost nestane běžnou intelektuální výbavou osob pokoušejících se působit ve veřejném prostoru, můžeme lát jen sami sobě.

Základní McKibbenova idea, kterou v první půli knihy exponuje mnohokrát a zpravidla s mimořádnou přesvědčivostí, je nesmlouvává a úsečná jako parte: nejpřívětivější místo k životu, mírná a pohostinná planeta Země, jejíž fotografie pořízené kosmonauty v šedesátých letech se staly symbolem celosvětového hnutí za její záchranu, zanikla. „Na téhle planetě už ale nežijeme,“ říká McKibben o Zemi a důkladně vysvětluje proč. Změnila se natolik, že je třeba ji popsat novým jménem: Eaarth, Zeemě.

Příčina je jasná: globální oteplování a rozvrat klimatu postupují mnohem rychleji, než klimatologové předpokládali. Způsob, jímž v úvodní částí na několika desítkách stran McKibben tuto svou tezi ilustruje přehršlí příkladů, je natolik výmluvný a odzbrojující, že bychom nepřáli nikomu z tak zvaných skeptiků, ve skutečnosti však bezděčných či vědomých agentů ropného průmyslu, muset mu čelit.

O spoustě jednotlivých událostí či situací jsme jistě mohli slyšet i u nás, mohutná působivost McKibbenova výkladu tkví v tom, že nepřeberné množství šokujících poznatků staví vedle sebe a třídí je do logického a přehledného systému.

Všude na světě je čím dál větší sucho, i když asi nikde ne tak kruté jako v Austrálii: „Tolik vody jako dřív už mít nebudeme. Vyhýbáme se ale označení sucho a mluvíme spíše o nové realitě,“ cituje McKibben šéfa australských vodohospodářů. Dopady jsou strašné: „Polovinu zemědělské půdy v Austrálii postihlo v roce 2007 dlouhotrvající sucho a každé čtyři dny tam jeden farmář spáchal sebevraždu.“ Podobné příklady autor přináší z Indie, Číny, USA i z Evropy.

Tají — a to mnohem rychleji, než předpokládaly i ty nejodvážnější modely ještě před deseti lety — pevninské ledovce. Zkrušující příklady je možné přinést prakticky odkudkoli, ale nejvýmluvnějším je patrně tento: „Vědci, kteří přijeli na počátku roku 2009 do Bolívie, zjistili, že osmnáct tisíc let starý ledovec Chacaltaya zmizel — prostě někdy na počátku toho roku roztál. Byla tu kdysi nejvýše položená sjezdovka na světě, ale dnes už zbyly jen skály a bahno.“

Obdobně děsivě působí popis změn, jimiž procházejí světové oceány. Stačí jediná věta: „Oceán je kyselejší než kdykoli za posledních osm set tisíc let, a pokud bude jeho okyselování pokračovat stejným tempem, bude kolem roku 2050 žíravější, než byl za posledních dvacet milionů let.“ Co to znamená? V kyselejší vodě mořští měkkýši nedokáží vytvořit ulity, uhynou korálové útesy a oceánský ekosystém postihnou s tím související bouřlivé změny k horšímu.

Autor také pečlivě ozřejmuje souvislost proměn klimatu s proměnami koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Přehledně vysvětluje okolnost, proč nemohly být původní modely přesné. Globální oteplování přibližuje jako ohromný experiment, s nímž nemáme zkušenost. A zatímco skeptici všeho druhu podrývali alarmující zprávy, skutečnost se vyvíjela s dynamikou, kterou si klimatologové jako z povahy věci obezřetní vědci prostě netroufali předpovědět.

Reálné poznatky dnes již nad veškerou pochybnost prokazují, že se klima mění a jeho důsledky se projevují mnohem rychleji a s mnohem drsnějšími dopady, než modely předpovídaly. Prapůvodně se mělo za to, že k uchování jakés takés stability klimatu postačí koncentrace 550 částic oxidu uhličitého v milionu (jednotka ppm neboli parts per million). Nebyla v tom žádná jiná zvláštní logika než vcelku iracionální předpoklad, že planeta si poradí s dvojnásobkem původní koncentrace; ta byla 275 ppm.

Záhy se ukázalo, že to byl omyl, ale ještě v roce 2004 se myslilo, že by mohlo stačit 450 ppm. Optimismus byl dán rovněž tím, že modely propočtů jsou kromobyčejně složité a vždy mohou pracovat jen s omezeními, které dává v dané době dosažená úroveň výpočetní techniky. A tak se skutečným zlomem v poznání klimatických změn, jejich povahy a předpokládaných důsledků stal rok 2007, kdy se ukázalo, že zaručeně bezpečnou hraniční koncentrací je 350 ppm. Jenomže dnešní koncentrace už je 390 ppm!

Časopis Science v roce 2009 popsal, jak vypadala Země, když zde byla naposledy před mnoha miliony let takto vysoká koncentrace oxidu uhličitého: hladiny moří byly o třicet metrů výš a teplota byla vyšší o deset stupňů.

Pod 350 ppm bychom se mohli vrátit díky schopnosti planetárního ekosystému vázat uhlík, ale museli bychom během radikálně krátké doby prakticky přestat fosilní paliva využívat. Přitom je zřejmé, že při vlažných opatřeních, která lze od současné světové politiky očekávat, koncentrace oxidu uhličitého budou kulminovat kolem úrovně 650 ppm, což by znamenalo nárůst průměrných teplot ještě v tomto století o sedm stupňů; jinak řečeno kalamitní konec světa, jak jej známe.

McKibben dále popisuje tak zvané pozitivní zpětné vazby, celý proces urychlující. Tak například nárůst teploty uvolňuje další uhlík, který je nyní někde vázán: mimo jiné v metanu ve věčně zmrzlé půdě. Vinou tání rovněž jeho množství začalo v roce 2007 v atmosféře prudce narůstat. Metan má přitom řádově vyšší schopnost ohřívat klima nežli oxid uhličitý.

Podobně děsivý je popis rozpadu ekosystému Amazonie, jehož úloha pro udržování přívětivých podnebních podmínek na celém světě je klíčová a málo doceňovaná. Někdy používaná metafora o „plících planety“ v podstatě vystihuje roli, kterou Amazonie posud hraje. Avšak vinou v posledních letech znovu urychlovaného odlesňování, z velké části motivovaného pěstováním rádoby ekologických biopaliv, se už některé oblasti původně pokryté deštným pralesem proměňují v savanu, kde rostou jen křoviny a suchomilné traviny.

Římský klub měl pravdu