Na mě podobně otřásajícím dojmem zapůsobila svého času novinová reportáž z jednoho chudého regionu v Itálii. Byl zde prakticky jediný zaměstnavatel: jakási chemická fabrika snad na výrobu umělých vláken, jejíž majitelé si nedělali sebemenší starosti s ochranou zdraví svých zaměstnanců před působením agresivních chemikálií. Důsledek? Ti zaměstnanci jeden za druhým dostávali rakovinu.

A tak pak v jedné rodině matka už pro onemocnění rakovinou nemohla v té fabrice dále pracovat, místo ní tam nastoupila její dcera.

A jednoho dne tato dcera přišla domů a sdělila laknicky své matce: "Mami, já už to mám taky." Tedy - rakovinu.

Je to opravdu otřásající zjištění, že i v našem "civilizovaném" světě je stále ještě možné, že lidé jsou stavěni do životních situací, do podmínek, které pro ně prakticky znamenají rozsudek smrti. A - víceméně nikoho to nezajímá.

M. Antonioni natočil před více než půlstoletím u Ravenny film Červená pustina. Před 15 lety jsem si Ravennu prohlédl (tedy centrum s raně křesťanskými svatyněmi). Dobře si vybavuji líčení naší delegátky o protestech lidí proti továrně, již činili zodpovědnou za "explozi" rakoviny.

Ze svého dospívání si zase pamatuji, jak v příbuzenstvu byla za příčinu rakoviny manželů (zemřeli tři roky po sobě) pokládána jednoznačně jejich (tehdy neběžná) dovolená v Jugoslávii (která je přece pro našince v létě příliš horká). Jevy, jež jsou nové a nepřirozené, činí lidé snadno odpovědnými za neštěstí, s nimiž se setkají. Je to stále tatáž mentalita hledání, čím jsem se (nebo jsme se) prohřešili.

Lidé, kteří těžce onemocní, mají evolučně dobře odůvodněnou snahu najít nějakou srozumitelnou příčinu. Většinou je v jejich názoru utvrdí nějaká ve skutečnosti nevýznamná okolnost, jako v článku zmíněná poznámka lékaře.

Kdysi jsem s jistým zájmem i překvapením hleděl na údaje o průměrném věku dožití v našich okresech. Vzpomínám-li si dobře, snad vůbec nejnižší hodnoty platily pro Strakonicko a Prachaticko a vysvětlovalo je (či mělo vysvětlovat) vyšší radioaktivní záření místního přirozeného pozadí (masivu). Praha, Mostecko či Ostravsko na tom byly o maličko lépe. Podstatné na tom ovšem je právě, jak malé rozdíly celkově byly. Převedeno na dnešek, při prodlužování průměrné délky života odpovídají několika málo letům na časové ose. Nyní se, tuším, dožívají u nás prakticky nejvyššího věku Pražané, přestože mnozí byli po většinu života vystaveni málokde existující míře exhalací, např. dvoutaktních motorů.

Výše uvedeným samozřejmě nechci nikterak zlehčovat místně přetrvávající znečištění ovzduší a už vůbec ne upírat komukoli právo pokoušet se domoci nějaké aspoň náhrady za utrpěnou újmu (byť mám o právní odpovědnosti spíše tradičnější mínění). Tendenčnost při sledování třeba i ušlechtilých společenských záměrů však špatně "skousávám".