Počerady: Získá Tykač jednu z nejšpinavějších uhelných elektráren v Evropě?

Josef Patočka

Počerady jsou nejšpinavější elektrárnou na území České republiky. Příští měsíce rozhodnou, zda ji stát uzavře, nebo odprodá uhlobaronovi Pavlu Tykačovi, který by chtěl její provoz prodloužit o další desítky let.

Takřka přesně ve středu trojúhelníku vyznačeného městy Most, Žatec a Louny se tyčí chladící věže jedné elektrárny. Málokdo zná její jméno, přitom jde o suverénně nejšpinavější uhelnou elektrárnu u nás. Jednoznačně vede ve znečištění vzduchu toxickými látkami i v emisích skleníkových plynů a v obou kategoriích patří také mezi třicítku nejhorších zařízení v Evropě. Podle dat z roku 2016 má ročně na svědomí až 148 předčasných úmrtí a víc než šest milionů tun oxidu uhličitého v atmosféře. Jmenuje se Počerady.

Když chcete pochopit, co se děje v domácí politice, stačí číst Deník Referendum. Podpořte nás!
×

Právě o Počerady se letos povede jeden z nejdůležitějších zápasů o další směřování české energetiky. Zastaralou elektrárnu by si totiž chtěl od polostátního ČEZu koupit kontroverzní uhlobaron Pavel Tykač. Naopak ekologové, lékaři nebo ochránci klimatu mají v plánu tento obchod překazit. Jsou přesvědčeni, že Česká republika by se zastaralých uhelných elektráren měla začít zbavovat. A Počerady podle jejich názorů patří k hlavním adeptům k odstavení.

Zdroj snadného zisku

Tykač po elektrárně touží, neboť pro jeho firmy vzešlé ze zprivatizované Mostecké uhelné představuje zdroj snadného zisku. Vršanská uhelná, kterou Tykač vlastní prostřednictvím jedné ze svých společností v kyperském daňovém ráji, má díky Počeradům zajištěn odbyt pro své nízkovýhřevné hnědé uhlí z blízkého povrchového dolu Vršany. Což ostatně potvrzuje i poslední výroční zpráva Vršanské uhelné, podle níž téměř pětaosmdesát procent uhlí z dolu odebírá právě ČEZ — a drtivá většina míří po železnici rovnou do Počerad.

Počerady, postavené na konci sedmdesátých let, jsou však silně zastaralé. Stejně jako Chvaletice, Dětmarovice a další podobné elektrárny proto nebudou s to po roce 2021 plnit nové evropské limity pro znečištění ovzduší. ČEZu se do modernizace starých uhelných bloků příliš nechce a v úvahu tak přicházejí v zásadě jen dvě možnosti: odstavení, nebo privatizace.

„Jde o strategické rozcestí,“ vysvětluje programový ředitel Hnutí DUHA Jiří Koželouh. „Pokud to Česká republika myslí s ochranou klimatu alespoň trochu vážně, měla by vyslat investorům v energetice jasný signál. Měla by využít svých práv majoritního vlastníka a elektrárnu uzavřít. Nejde totiž jen o rozvoj obnovitelných zdrojů. Když nebudeme souběžně zavírat ty fosilní, nebudou nám k ničemu,“ dodává.

Uhlobaron, který by chtěl provoz elektrárny prodloužit až o desítky let, ji má nyní možnost získat díky smlouvě na dodávky uhlí, kterou s ČEZem uzavřel v roce 2013. V té jsou zakotveny také dvě opce pro odkup. První polostátní gigant odmítl uplatnit v roce 2016. Podruhé se Tykač pokusil získat elektrárnu přede dvěma lety. Pokus o diskrétní obchod v hodnotě deseti miliard korun mu ale nevyšel. Proti se ostře postavila veřejnost i minoritní akcionáři ČEZu, a prodej nakonec zamítla dozorčí rada společnosti.

O prodeji Počerad letos rozhodne vedení ČEZu, kde má stát většinu. Foto WmC

Vyjde třetí pokus?

Letos se zřejmě bude situace opakovat. O druhé opci musí do konce roku rozhodnout představenstvo a dozorčí rada ČEZu. Nestačí přitom nic nedělat — předjednaný obchod by polostátní firma musela výslovně odmítnout. Pokud se tak nestane, elektrárna přejde do Tykačova vlastnictví za sjednanou cenu dvou miliard korun. S ohledem na to, že se částka zdá minoritním akcionářům firmy absurdně nízká, nelze vyloučit, že se obě strany pokusí stejně jako v roce 2017 dohodnout na zvláštní smlouvě.

Za téměř jisté lze ovšem pokládat i to, že obchod znovu narazí na odpor. Ekologické organizace spolu s řadou vědců, místních lékařů i politiků již před dvěma lety vládu upozorňovaly, že prodlužování spalování uhlí prostřednictvím privatizace elektráren je v rozporu s Pařížskou klimatickou dohodou i platnou Státní energetickou koncepcí, jež počítá s postupným odklonem od uhlí. A že staré elektrárny jsou také jednou z předních příčin znečištění ovzduší, které u nás každoročně předčasně zabije tisíce lidí a přispívá k mnoha onemocněním.

Klíčové proto bude, jak se zachová dozorčí rada, kontrolovaná z většiny státem. Andrej Babiš (ANO) se před dvěma lety, ještě jako ministr financí, proti prodeji Počerad vymezil. Jeho postoj k prodlužování životnosti starých elektráren ovšem není jednoznačný. Ostatně politické hnutí ANO spolu s ODS, SPD, ČSSD a KSČM pomohlo v minulém roce pohřbít návrhy opozice, které měly za cíl zabránit provozovatelům elektráren získat z nových limitů výjimky. K možnosti prodloužení životnosti Počerad prozatím mlčí také ministerstvo životního prostředí v čele s Richardem Brabcem (ANO).

Chvaletický precedent

Co by s Počerady Tykač podnikl, naznačuje příklad elektrárny Chvaletice, jež leží při železničním koridoru mezi Prahou a Brnem poblíž Pardubic. Také ona měla být původně odstavena z provozu, konkrétně v roce 2016. Uhlobaron ji ovšem před šesti lety od ČEZu koupil a dodnes v ní spaluje uhlí ze svého druhého dolu Československé armády, jehož případné další rozšiřování za limity těžby by ohrozilo domovy lidí v Horním Jiřetíně.

Chvaletice ovšem nesplňovaly nové evropské emisní limity, proto se je Tykačova Severní energetická pokusila obejít rekonstrukcí třetího a čtvrtého bloku. Záměr byl v roce 2016 díky dohodě s krajským úřadem schválen neveřejně a místní se nemohli k plánům na prodloužení životnosti největšího znečišťovatele ovzduší v regionu vyjádřit. Není divu, že si je tím společnost proti sobě popudila. Aktivisté Greenpeace tehdy dokonce obsadili chladící věž elektrárny, aby na zákulisní praktiky upozornili.

Ani po rekonstrukci ale Chvaletice emisní limity plnit nebudou. Elektrárna totiž s investicí začala ještě v době, kdy se o jejich přesné podobě jednalo — a vsadila si, že se lobby fosilních firem podaří v Bruselu prosadit mírnější regulaci, což se ovšem nestalo. Aby nemusela vynakládat další finanční prostředky, případně zavřít, žádá nyní o výjimku, která by jí umožnila překročit limity některých toxických látek — například škodlivé rtuti — až čtyřnásobně.

Pod tlakem místních občanských iniciativ se však proti udělení výjimky v minulých dnech postavilo pardubické zastupitelstvo. „To, co nyní zkouší elektrárna Chvaletice, je brutálním zneužitím institutu výjimky, které by bylo velice nebezpečným precedentem nejen na národní, ale i na evropské úrovni,“ komentoval záměr Tykačovy firmy vedoucí energetické kampaně Greenpeace Jan Rovenský.

Ničíme si krajinu, abychom vyrobili elektřinu, kterou vyvážíme za hranice. Foto WmC

Vývoz našeho zdraví

Odborníci na energetiku přitom upozorňují, že uhelné elektrárny z podstatné části jen krmí další vývoz elektřiny za hranice, v němž patří Česká republika ke světové špičce. Čistý export během posledních dvou let opět významně narostl — z 10,9 terawatthodin v roce 2016 na 13,9 v roce loňském.

„Pokračuje vývoz našeho zdraví, které poškozují zplodiny ze spáleného uhlí, a také vývoz krajiny, kterou zbytečně ukusují rypadla. Naše země znovu potvrdila svou pozici mezi největšími vývozci elektřiny na světě. Je nejvyšší čas začít zavírat uhelné elektrárny. Jako první by měly přijít na řadu ty nejzastaralejší a nejplýtvavější, jako jsou Počerady nebo Chvaletice,“ zdůrazňuje Koželouh.

Česká republika navíc z provozu Tykačových firem příliš mnoho nemá — zatímco vlastníci si z Vršanské uhelné a Severní energetické v letech 2009 až 2016 odčerpali na dividendách dvaadvacet miliard, státu zaplatili v poplatcích z vydobytého nerostu pouze 0,7 miliardy. V letech 2014 a 2015 dokonce firmu přivedli do ztráty a zaměstnancům snižovali výplaty. Stát za zmiňované období přišel vinou nízkých poplatků až o patnáct miliard korun, které nyní mohou citelně chybět v plánech na restrukturalizaci ekonomiky uhelných regionů.

Privatizace zisků, socializace ztrát

„Prodlužování životnosti Počerad určitě není v našem zájmu, jen by se tím prodlužovala závislost regionu na uhlí,“ říká mostecký opoziční zastupitel Jan Hrubeš (SZ). „Společenská odpovědnost Tykačových firem je mizivá a městu kromě znečištění a stigmatu průmyslové periferie nic nepřináší. Za almužnu dvou milionů ročně město k aktivitám Vršanské uhelné mlčí a nepřipustí ani kritiku v radničních novinách,“ dodává.

Nejde ale jen o škody na ekonomice, zdraví a klimatu. Nebudou-li Počerady a další zastaralé elektrárny odstaveny, mohou v budoucnu v poptávce po uhlí konkurovat teplárnám, kterým by se ani po plánovém rozšíření dolu Bílina nemuselo tohoto špinavého paliva dostávat. Právě nedostatek uhlí by mohl být využit k dalšímu tlaku na prolomení limitů — například na Tykačově dole Československé armády — a ohrozit tak domovy více než dvou tisíc obyvatel Horního Jiřetína.

„Uhelný byznys Pavla Tykače je postaven na privatizaci zisku a brutální socializaci ztrát snad ještě víc, než jeho zlopověstné ,podnikání` v Motoinvestu v divokých devadesátkách,“ shrnuje hodnocení obchodního modelu Tykače a jeho společníků Rovenský. „Považuji za neslýchané, aby stát tento špinavý byznys jakkoliv podporoval. Ať už tím, že Tykačovi prodá největší uhelnou elektrárnu v zemi, nebo tím, že mu povolí nedodržovat platné limity znečištění ovzduší,“ uzavírá.