Na začátku minulého týdne francouzský deník Liberation přišel s významným odhalením, které může ztížit návrat na politickou scénu bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozy. Dle pařížského deníku se totiž Sarkozy stal po neobhájení prezidentského mandátu předsedou správní rady vznikajícího investičního fondu Columbia.

Od prezidenta k prodejci finančních produktů

Aktivity bývalého francouzského prezidenta jako předsedy správní rady vznikajícího fondu se dostaly do hledáčku marseillské prokuratury v rámci vyšetřování černého financování Sarkozyho volební kampaně, které se snaží rozkrýt síť možných černých přispěvatelů na kampaň.

Dle rekonstrukce deníku Liberation, na kterou Sarkozy nikterak nereagoval, se na bývalého francouzského prezidenta obrátili dva finančníci, Alain Mincal a Stéphane Courbit ze skupiny Lov Group Industrie. Ti chtěli především využít bohaté sítě vztahů, kterými Sarkozy po pětiletému prezidentskému mandátu disponoval. Bývalý francouzský prezident měl přimět k vkladu do exkluzivního investičního fondu osobností z business sféry, se kterými se během svého mandátu setkal.

Sarkozy v novém zaměstnání nebyl úplně neúspěšný. Během svého působení rozjednal možné vklady ze strany několika amerických finančních skupin, a ještě úspěšnější než v New Yorku byl v Kataru. Zde získal na svou stranu investiční fond Qatar Investment Authority, který měl do Columbie vložit na dvě stě milionů eur.

Sarkozy při této příležitosti využil svých mimořádně dobrých vztahů s představiteli této ropné monarchie, které si během svého prezidentského mandátu vybudoval. „Sarkozy je velice blízký emírovi Hamadovi bin Chálífovi (vládl 1995 až 2013), kterého si získal tím, že ho pozval v roce 2007 na vojenskou přehlídku, která se drží 14. července,” připomíná Liberation.

„Od té doby Sarkozy pasoval Katar na jeden z pilířů francouzské zahraniční politiky na Blízkém východě, a obě země si začaly vyměňovat celou řad služeb a protislužeb: osvobození bulharských zdravotních sester v Libyi, válka proti Kaddáfímu, pořadatelství světového mistrovství ve fotbale v Kataru, daňové úlevy katarským investicím ve Francii.”

↗

Sarkozy v novém zaměstnání nebyl úplně neúspěšný. Během svého působení rozjednal možné vklady ze strany několika amerických finančních skupin, a ještě úspěšnější než v New Yorku byl v Kataru. Foto Downing Street, flickr.com

Celá záležitost však nedopadla pro bývalého prezidenta příliš šťastně. Místopředseda správní rady fondu Stéphane Courbit se dostal do hledáčku justice, což ztížilo přípravu rozjezdu Columbie, a navíc se zjistilo, že privátní jet, kterým Sarkozy několikrát letěl za potenciálními investory, byl opakovaně využíván překupníky drog pro přepravu kokainu.

Není tudíž divu, že první informace o napojení na fond zveřejněné již v roce 2013 investigativním portálem Mediapart.fr Sarkozyho team dementoval, ale dokumenty z marseillské prokuratury konzultované Liberation exprezidenta jasně usvědčují.

Konec éry státní noblesy

Sarkozyho angažmá v investičním fondu Columbia s velkou pravděpodobnostní nepředstavuje žádný trestní čin, a prokuratura na něho narazila jen kvůli vyšetřování jiných kauz. Současně však prozrazuje hlubokou změnu kultury (nejen) francouzského politického personálu: jen stěží si lze představit předchozí prezidenty V. republiky jako Valeryho Giscarda D'Estainga, Françoise Mitteranda či Jacquese Chiraca v roli luxusního podomního prodejce finančních produktů, ke které se Nicolas Sarkozy propůjčil.

Mimochodem změna přístupu k firemnímu sektoru se netýká jen gaullistů: je známé, že bývalý předseda Mezinárodního měnového fondu a bývalý socialistický kandidát na prezidenta Dominique Strauss-Kahn čile spolupracuje s často velice málo transparentními ruskými a čínskými finančními skupinami. Z Německa je pak znám zase případ Gerharda Schrödera, který přešel přímo ze spolkového kancléřství do Gazpromu, a i v České republice v posledních letech není neobvyklé, že bývalí premiéři a ministři jsou najímáni více či méně otevřeně lobbystickými skupinami.

Případ Nicolase Sarkozyho či Dominiqua Strausse-Kahna odkazuje na postupný konec éry, kdy si vysocí političtí představitelé a nejvyšší státní úředníci uchovávali a šlechtili to, co Pierre Bourdieu nazýval státní noblesou. Tato elitní skupina, která se vyznačuje správou moci založenou na získaném vzdělání a na kariéře ve veřejných institucí, si vždy snažila udržovat jiný životní styl, specifickou doxu a také způsob „dělání kariéry” než ty, které mají hospodářské elity.

Drahé dovolené na jachtách kamarádů z finančního světa Nicolase Sarkozyho či záliba v luxusních sportovních vozech Dominiqua Strausse-Kahna chtějí jasně ukázat, že s oddělením politického personálu od podnikové sféry je konec. Tito politici se cítí být součástí velkého světa financí, a jsou na to hrdí.

To neznamená, že v předchozích dobách by byly francouzské politické elity zcela odtržené od těch hospodářských. Jak ukazuje Bourdieu i další sociologové, politické a hospodářské elity se vždy stýkaly: za mlada navštěvují stejné školy, v dospělosti pak vytváří více či méně formální místa setkávání a vzájemného ovlivňování. A koneckonců každá demokracie se stává vyspělou až v momentě, kdy má za sebou dlouhou historii korupčních skandálů.

Co po politické smrti?

Uplatnění bývalých vrcholných politiků v businessu však pravděpodobně není jen výsledkem změny politické kultury a čím dál větší tolerance vůči propojování veřejných aktérů s podnikovou sférou. „L'intendence suivra,” byl zvyklý říkat generál de Gaulle směrem k ekonomickým aktérům, kteří se dle jeho mínění měli přizpůsobovat svrchovanosti politiky. Jiné časy.

Avšak stále vyšší míra propojování kariéry v politickém a hospodářském světě, ať již vstupem do politiky podnikatelů či odchodem politiků do podnikatelské sféry, není vysvětlitelná jen ztrátou státní noblesy. Jedním z nejsilnějších pilířů neoliberální hegemonie bylo odmítnutí figury „profesionálního politika”.

Kariéry významných evropských politiků, jakými byli Helmudt Schmidt, François Mitterande, Giulio Andreotti či Olaf Palme, s dlouhým corsus honorum mezi stranickými a volenými funkcemi vzbuzují u velké části voličstva znechucení. Je tudíž pochopitelné, že dnešní politici, vědomi si dočasnosti své politické kariéry, hledají způsoby jak se uplatnit i po své politické smrti.

Současně k politické smrti dochází v čím dál nižším věku. Naše společnosti stárnou,  vydávají stále více peněz na důchody a léky a současně vyvíjí silný tlak, aby politická vrstva byla simulakrem onoho ztraceného mládí. Ostatně i v levicovém táboře mnoho lidí vzhlíží k Matteovi Renzimu, Manuelovi Vallsovi, Pedrovi Sanchezovi Perezovi a jsou ochotni skousnout i Alexise Tsiprase jen kvůli jejich mládí.

Není tak neobvyklé, že vrcholní politici opouští veřejnou sféru v padesáti až šedesáti letech, kdy nemají chuť se stát důchodci v nějakém politickém think-tanku a naopak v businessu mohou zahájit perspektivní kariéru. A firmy dokáží ocenit jejich kontakt na veřejné decision-makery, jak se říká v jejich hantýrce.

Zpeněžit kontakty. Proč ne?

Není tedy pohoršení, které u velké části levice vzbuzuje chování Dominiqua Strausse-Kahna či Nicolase Sarkozyho, jen moralismus? Koneckonců oba politici jen zpětně zpeněžili sociální kapitál, který nabyli během svých funkcí a předchozích zaměstnání, tak jak to dělají každý den (za nepoměrně nižší částky, jistě) statisíce ostatních lidí na trhu práce.

Určitou odpověď mohou poskytnout samotné praktiky v podnikové sféře, kde velké firmy pečlivě reguluji skrze různé konkurenční doložky, jak se svými vědomostmi naloží odcházející top manažeři. Podobnou praktiku má i Evropská komise, která vyplácí po splnění určitých podmínek svým bývalým členům rentu, která je však podmíněna omezením zaměstnání a funkcí, které bývalý komisař může zastávat. Toto opatření reaguje na obavu, že by bývalí komisaři mohli prodat své vědomosti a kontakty některé z mnoha lobbystických skupin, jež zaplňují bruselské kuloáry.

Nejviditelnější úskalí prolínání politické a hospodářské kariéry je tedy obava, že si vysloužilého vrcholného politika najmou ekonomické skupiny, které se státem obchodují či jejichž odvětví je silně regulováno, a budou se snažit skrze jeho kontakty a pozici netransparentně — byť zcela legálně — prosadit svůj soukromý záměr v politikách veřejných institucí.

Méně viditelné úskalí pak spočívá v tom, že politický personál začne předvídat, jak se bude chtít uplatnit po své politické smrti, a těmito úvahami bude ovlivněn při svém rozhodování vůči aktérům v ekonomické sféře. Jistě se stane více business-friendly, ale je otázka, zda bude mít ještě síly a vůli si vzpomenout i na ty, již žádná uplatnění za vysoký plat nerozdávají.

Jak uspořádat vztahy mezi politickými institucemi a hospodářskými aktéry a nakolik dovolit rozvoj těchto vztahů jsou věčná a v podstatě nikdy vyřešitelná dilemata liberálně-demokratických společností, založených na volném trhu a všeobecném volebním právu. V propojování politických a hospodářských kariér tak tyto společnosti nachází jen jeden ze svých dalších hlavolamů.