Na začátku minulého týdne francouzský deník Liberation přišel s významným odhalením, které může ztížit návrat na politickou scénu bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozy. Dle pařížského deníku se totiž Sarkozy stal po neobhájení prezidentského mandátu předsedou správní rady vznikajícího investičního fondu Columbia.

Od prezidenta k prodejci finančních produktů

Aktivity bývalého francouzského prezidenta jako předsedy správní rady vznikajícího fondu se dostaly do hledáčku marseillské prokuratury v rámci vyšetřování černého financování Sarkozyho volební kampaně, které se snaží rozkrýt síť možných černých přispěvatelů na kampaň.

Dle rekonstrukce deníku Liberation, na kterou Sarkozy nikterak nereagoval, se na bývalého francouzského prezidenta obrátili dva finančníci, Alain Mincal a Stéphane Courbit ze skupiny Lov Group Industrie. Ti chtěli především využít bohaté sítě vztahů, kterými Sarkozy po pětiletému prezidentskému mandátu disponoval. Bývalý francouzský prezident měl přimět k vkladu do exkluzivního investičního fondu osobností z business sféry, se kterými se během svého mandátu setkal.

Sarkozy v novém zaměstnání nebyl úplně neúspěšný. Během svého působení rozjednal možné vklady ze strany několika amerických finančních skupin, a ještě úspěšnější než v New Yorku byl v Kataru. Zde získal na svou stranu investiční fond Qatar Investment Authority, který měl do Columbie vložit na dvě stě milionů eur.

Sarkozy při této příležitosti využil svých mimořádně dobrých vztahů s představiteli této ropné monarchie, které si během svého prezidentského mandátu vybudoval. „Sarkozy je velice blízký emírovi Hamadovi bin Chálífovi (vládl 1995 až 2013), kterého si získal tím, že ho pozval v roce 2007 na vojenskou přehlídku, která se drží 14. července,” připomíná Liberation.

„Od té doby Sarkozy pasoval Katar na jeden z pilířů francouzské zahraniční politiky na Blízkém východě, a obě země si začaly vyměňovat celou řad služeb a protislužeb: osvobození bulharských zdravotních sester v Libyi, válka proti Kaddáfímu, pořadatelství světového mistrovství ve fotbale v Kataru, daňové úlevy katarským investicím ve Francii.”

↗

Sarkozy v novém zaměstnání nebyl úplně neúspěšný. Během svého působení rozjednal možné vklady ze strany několika amerických finančních skupin, a ještě úspěšnější než v New Yorku byl v Kataru. Foto Downing Street, flickr.com

Celá záležitost však nedopadla pro bývalého prezidenta příliš šťastně. Místopředseda správní rady fondu Stéphane Courbit se dostal do hledáčku justice, což ztížilo přípravu rozjezdu Columbie, a navíc se zjistilo, že privátní jet, kterým Sarkozy několikrát letěl za potenciálními investory, byl opakovaně využíván překupníky drog pro přepravu kokainu.

Není tudíž divu, že první informace o napojení na fond zveřejněné již v roce 2013 investigativním portálem Mediapart.fr Sarkozyho team dementoval, ale dokumenty z marseillské prokuratury konzultované Liberation exprezidenta jasně usvědčují.

Konec éry státní noblesy

Sarkozyho angažmá v investičním fondu Columbia s velkou pravděpodobnostní nepředstavuje žádný trestní čin, a prokuratura na něho narazila jen kvůli vyšetřování jiných kauz. Současně však prozrazuje hlubokou změnu kultury (nejen) francouzského politického personálu: jen stěží si lze představit předchozí prezidenty V. republiky jako Valeryho Giscarda D'Estainga, Françoise Mitteranda či Jacquese Chiraca v roli luxusního podomního prodejce finančních produktů, ke které se Nicolas Sarkozy propůjčil.

Mimochodem změna přístupu k firemnímu sektoru se netýká jen gaullistů: je známé, že bývalý předseda Mezinárodního měnového fondu a bývalý socialistický kandidát na prezidenta Dominique Strauss-Kahn čile spolupracuje s často velice málo transparentními ruskými a čínskými finančními skupinami. Z Německa je pak znám zase případ Gerharda Schrödera, který přešel přímo ze spolkového kancléřství do Gazpromu, a i v České republice v posledních letech není neobvyklé, že bývalí premiéři a ministři jsou najímáni více či méně otevřeně lobbystickými skupinami.

Případ Nicolase Sarkozyho či Dominiqua Strausse-Kahna odkazuje na postupný konec éry, kdy si vysocí političtí představitelé a nejvyšší státní úředníci uchovávali a šlechtili to, co Pierre Bourdieu nazýval státní noblesou. Tato elitní skupina, která se vyznačuje správou moci založenou na získaném vzdělání a na kariéře ve veřejných institucí, si vždy snažila udržovat jiný životní styl, specifickou doxu a také způsob „dělání kariéry” než ty, které mají hospodářské elity.

Drahé dovolené na jachtách kamarádů z finančního světa Nicolase Sarkozyho či záliba v luxusních sportovních vozech Dominiqua Strausse-Kahna chtějí jasně ukázat, že s oddělením politického personálu od podnikové sféry je konec. Tito politici se cítí být součástí velkého světa financí, a jsou na to hrdí.

To neznamená, že v předchozích dobách by byly francouzské politické elity zcela odtržené od těch hospodářských. Jak ukazuje Bourdieu i další sociologové, politické a hospodářské elity se vždy stýkaly: za mlada navštěvují stejné školy, v dospělosti pak vytváří více či méně formální místa setkávání a vzájemného ovlivňování. A koneckonců každá demokracie se stává vyspělou až v momentě, kdy má za sebou dlouhou historii korupčních skandálů.

Co po politické smrti?

Uplatnění bývalých vrcholných politiků v businessu však pravděpodobně není jen výsledkem změny politické kultury a čím dál větší tolerance vůči propojování veřejných aktérů s podnikovou sférou. „L'intendence suivra,” byl zvyklý říkat generál de Gaulle směrem k ekonomickým aktérům, kteří se dle jeho mínění měli přizpůsobovat svrchovanosti politiky. Jiné časy.