Pracovat více, získat více! Taková byla devíza, s kterou do Élysejského paláce vstupoval Nicolas Sarkozy. I v tom, co prezentuje Emmanuel Macron, je cosi sarkozyovského... Na první pohled bylo čtvrteční rendez-vous prezidenta Macrona s národem ve slavnostním sále paláce, u něhož nechybělo na 300 akreditovaných novinářů, zdařilé.

Na dvacet návrhů, s nimž přišel, působí dojmem, že pokud je bude chtít skutečně všechny naplnit, bude to vyžadovat velké úsilí. A čas. Pětiletý mandát nejmladšího francouzského prezidenta, poznamenaný dosud neviděnou a neslyšenou sérií půlročních manifestací „žlutých vest“, si již vyžádalo dvě vážná vystoupení.

První vystoupení 10. prosince stálo francouzský stát devět miliard eur, druhé ve čtvrtek 25. dubna dalších 17 miliard. Znejistění z prosince ale koncem dubna vystřídala nová fáze: Macron stále věří, že je na té správné cestě.

Jeho vystoupení je fakticky druhým dějstvím. Macron nabízí linie směru, jímž se rozhodl vydat. Náměty, s nimž přišel, mají horizont, jenž přesahuje jeho nynější mandát.

↗

Macronova malá noční hudba

S čím vlastně Emmanuel Macron konkrétně přišel? Empatický a brilantní, v duchu „velké tiskové konference“, kterou s oblibou provozoval zakladatel Páté republiky Charles de Gaulle, oznámil zejména zásadní změny v demokratickém provozu.

Na prvním místě jde o zavedení 20 procent „poměrného systému“ do jinak „systému většinového“, snížení počtu poslanců o 30 procent. Tento krok, jenž byl již součástí návrhů před rokem, k čemuž chtěl Macron svolat Kongres do Versailles, vychází z přesvědčení, že „větší podíl menších uskupení“ povede k „spravedlivějšímu zastoupení občanů“, kteří rovněž požadují efektivnější fungování parlamentu, tedy v menším počtu — z 577 na 404 poslanců v Národním shromáždění, z 348 na 244 v Senátu. První komory by se to mělo týkat v roce 2022, senátu již příští rok, tedy v roce 2020.

Ambice, která ale bude vyžadovat ještě tříčtvrteční většinu, vychází v prvním ohledu vstříc jak Demokratickému hnutí (MoDem) Françoise Bayroua, tak opozičnímu Národnímu sdružení (RN) Marine Le Penové: obě uskupení získají o poznání více zastoupení, a Le Penová dokonce možnost utvořit vlastní klub.

Tato reforma ale vážnou měrou neohrozí Macronovu většinu. Reforma ovšem nenachází zcela odezvu v Senátu, tvořeném opozičními pravicovými senátory v čele s Géraldem Larcheremm, ani u macronovské většiny Republiky na pochodu (LREM) v Národním shromáždění. Tato nová Macronova „malá noční hudba“ bude muset ještě získat konečný dobrý rytmus u dirigenta Édouarda Philippa.

Investovat do dětí

„Jsme všichni přese vše děti osvícenství,“ poznamenal Macron. Co tím chtěl říct? Navzdory představě, že nás řídí „síly dobra a zla“, jak je tomu například na Slovensku, zůstává i v Macronově mysli především jedna kvalita: schopnost rozlišovat podstatné od nepodstatného. A vedle demokratického provozu tu hraje velkou roli „podíl občanů“ na tomto provozu. Jedním z požadavků „žlutých vest“ bylo například zavedení „iniciativy občanských referend“, známých jako RIC, odkud si vzal Macron část, v níž nabídl snížení počtu podpisů ze čtyř milionů na jeden milion pro přijetí takové iniciativy.

Vědom si snahy zapojit občany, nabízí řešení v Radě občanské participace těch, kteří by se mohli v počtu 150 podílet na řešeních, jež se například týkají klimatické změny. Tito občané, kteří mají býti vybráni losem mimo jakékoliv demokratické volby, budou od června placeni za to, že budou zasedat (za 80 eur na den, doprava i ubytování hrazeno) společně s experty v Radě pro hospodářství a sociální otázky (CESE). Má se tím dosáhnout propojení mezi občany a experty. Půjde to takhle voluntaristicky?

Macron odmítl zároveň úvahy, že by se ve Francii zaváděla demokratická „povinná volba“, odmítl rovněž zavedení „bílého hlasu“, jež by měl vyjádřit odmítnutí vyslovit se, ale dát to jasně v urně najevo. Všechny tyto návrhy nejsou přísně vzato vůbec východiskem a reakcí na krizi „žlutých vest“, ale Macronovýum dlouhodobým přesvědčením, jež krize pouze posílila.

Jak to řekl hned v úvodu: „Šli jsme snad po špatné cestě? Myslím si přesný opak...“

Jednoduchá a jasná řešení již z dřívějška

Několikaměsíční proces „velké národní rozpravy“, jež měla odpovědět na požadavky občanů, přiměla Macrona k úvaze, že „jednoduchá a jasná řešení“ jsou lepší než ta složitá. Vyhlásil proto zavedení nové sítě pod názvem France service, kde od roku 2022 nalezne občan „řešení svých problémů“ ve všech 205 kantonech. Inspiraci k tomuto námětu získal údajně v Kanadě. Potíž je ovšem v tom, že podobný systém již existuje od poloviny 90. let a za vlády prezidenta Hollanda navíc získal pod názvem Domy veřejné služby (MSAP) na větší akceleraci.

Pedagogická činnost, v duchu jezuitské výchovy mladého Macrona, přichází i v oblasti školství a nemocnic. Do roku 2022 nebude „zavírat nemocnice“ a vynasnaží se, aby ve školních třídách nebylo více než „24 žáků“, což je v jeho slovníku „investice do dětí, čemuž enormně věřím“.

Zajištěné stáří by měli mít ale i senioři, do nichž nehodlá přímo investovat, ale uchovat jejich příjmy. Tím, že prezident 10. prosince zrušil „navýšení sociálních dávek“, které vláda plánovala, ustoupil, a zavedením takzvané reindexace důchodů podle stavu inflace zdánlivě nabídl řešení — zejména těch seniorům, kteří mají důchod nižší než 2000 eur. Nejnižším možným důchodem by měla být úroveň 1000 eur. V konkrétních projekcích při inflaci 1,4 procenta to ale přinese v průměrů něco kolem 50 eur navíc, pokud vůbec.

Podle Emmanuela Macrona „pracujeme méně“ než „občané ostatních zemí“. Toto sarkozyovské echo se podepisuje i v návrhu na snížení daně z příjmu v řádu pěti miliard, jež bude kompenzováno zrušením „daňových hnízd“ a „zbytečných institucí“, jež zvýhodňovaly některé, zatímco pro jiné byly vyloženě na nic. Také nezdanění přesčasových hodin jako by přímo vycházelo z bývalých návrhů prezidenta Sarkozyho, s nímž se ostatně Macron často vídá. Ačkoliv Macron začínal u Hollanda, i nadále tvrdí, že jeho zavedení daně z bohatsví (ISF) nebyl dobrý nápad. I nadále toto zdanění nebude proto znovu zavádět.

Kouzelné slovo transformace

Nejproblematičtější se jeví, i když spíše ze symbolického pohledu, zrušení Národní školy administrativy (ENA), kterou sám Macron absolvoval. „Transformace naší organizace předpokládá transformaci i naší veřejné správy,“ řekl Macron. Výběr, výchova i fungování těchto „národních elit“, jež často tvoří základy „aristokratického chování“ funkcionářů, kteří mají výsluhu do konce života, mnohdy kritizovali i sami funkcionáři. Tato elita se opevnila, a i přes snahy učinit ji diverzifikovanější měla vždy své kódy a chování. Po dlouhá léta byli právě oni zárukou „kvality správy“. Doba se změnila?

Ano, to vše Macron zpochybňuje, a třeba říct, že oprávněně. Dokáže ale, aby místo zrušené ENA vyrostla skutečně jiná škola? To ukáže až čas. Nyní má zodpovědný pracovník „půl roku“ na to, aby nabídl konkrétní řešení. Macron, řekněme si to rovnou, ENA vlastně neruší. Kouzlo je totiž ve slově „transformace“. Mimochodem, na čele evropské macronovské kandidátky stojí Nathalie Loiseauová, inkarnace tohoto elitismu, a její bývalá ředitelka.

Je největším paradoxem Macronovy éry, že ruší školu, jež zavedla tolik obdivovaný systém, jež ve svém důsledku „požral sám sebe“. Ano, zdá se že i Macron je „dítětem osvícenství“, jež předcházelo revoluci. Ctí Macronovy reflexe je schopnost si uvědomit si stav systému, na jehož čele stojí. Dokáže ale i on sám provést ještě něco víc než sebekritiku?

V předtuše konce svého prvního mandátu ale Emmanuel Macron nedělá nic jiného než promítá sám sebe do budoucnosti. Manifestace hnutí „žlutých vest“ nazývá své soboty „dějstvími“ a 1. květen vidí jako „konečné dějství“. Macron nepřemýšlí jenom v řádu sobot a týdnů, ale v horizontu let a svého pětiletí. Touto konferencí, jíž chtěl jít sám „ke kořenům“ Páté republiky, zahájil fakticky svou kampaň na znovuzvolení.