Macronův projev zahájil jeho kampaň za znovuzvolení
Josef BrožMinulý čtvrtek představil francouzský prezident Macron výsledek svých úvah nad několikaměsíční národní rozpravou, a v duchu zakladatele Páté republiky stanovil směry, kudy se ubírat dál. Stále věří, že je na správné cestě.
Pracovat více, získat více! Taková byla devíza, s kterou do Élysejského paláce vstupoval Nicolas Sarkozy. I v tom, co prezentuje Emmanuel Macron, je cosi sarkozyovského... Na první pohled bylo čtvrteční rendez-vous prezidenta Macrona s národem ve slavnostním sále paláce, u něhož nechybělo na 300 akreditovaných novinářů, zdařilé.
Na dvacet návrhů, s nimž přišel, působí dojmem, že pokud je bude chtít skutečně všechny naplnit, bude to vyžadovat velké úsilí. A čas. Pětiletý mandát nejmladšího francouzského prezidenta, poznamenaný dosud neviděnou a neslyšenou sérií půlročních manifestací „žlutých vest“, si již vyžádalo dvě vážná vystoupení.
První vystoupení 10. prosince stálo francouzský stát devět miliard eur, druhé ve čtvrtek 25. dubna dalších 17 miliard. Znejistění z prosince ale koncem dubna vystřídala nová fáze: Macron stále věří, že je na té správné cestě.
Jeho vystoupení je fakticky druhým dějstvím. Macron nabízí linie směru, jímž se rozhodl vydat. Náměty, s nimž přišel, mají horizont, jenž přesahuje jeho nynější mandát.
Macronova malá noční hudba
S čím vlastně Emmanuel Macron konkrétně přišel? Empatický a brilantní, v duchu „velké tiskové konference“, kterou s oblibou provozoval zakladatel Páté republiky Charles de Gaulle, oznámil zejména zásadní změny v demokratickém provozu.
Na prvním místě jde o zavedení 20 procent „poměrného systému“ do jinak „systému většinového“, snížení počtu poslanců o 30 procent. Tento krok, jenž byl již součástí návrhů před rokem, k čemuž chtěl Macron svolat Kongres do Versailles, vychází z přesvědčení, že „větší podíl menších uskupení“ povede k „spravedlivějšímu zastoupení občanů“, kteří rovněž požadují efektivnější fungování parlamentu, tedy v menším počtu — z 577 na 404 poslanců v Národním shromáždění, z 348 na 244 v Senátu. První komory by se to mělo týkat v roce 2022, senátu již příští rok, tedy v roce 2020.
Ambice, která ale bude vyžadovat ještě tříčtvrteční většinu, vychází v prvním ohledu vstříc jak Demokratickému hnutí (MoDem) Françoise Bayroua, tak opozičnímu Národnímu sdružení (RN) Marine Le Penové: obě uskupení získají o poznání více zastoupení, a Le Penová dokonce možnost utvořit vlastní klub.
Tato reforma ale vážnou měrou neohrozí Macronovu většinu. Reforma ovšem nenachází zcela odezvu v Senátu, tvořeném opozičními pravicovými senátory v čele s Géraldem Larcheremm, ani u macronovské většiny Republiky na pochodu (LREM) v Národním shromáždění. Tato nová Macronova „malá noční hudba“ bude muset ještě získat konečný dobrý rytmus u dirigenta Édouarda Philippa.
Investovat do dětí
„Jsme všichni přese vše děti osvícenství,“ poznamenal Macron. Co tím chtěl říct? Navzdory představě, že nás řídí „síly dobra a zla“, jak je tomu například na Slovensku, zůstává i v Macronově mysli především jedna kvalita: schopnost rozlišovat podstatné od nepodstatného. A vedle demokratického provozu tu hraje velkou roli „podíl občanů“ na tomto provozu. Jedním z požadavků „žlutých vest“ bylo například zavedení „iniciativy občanských referend“, známých jako RIC, odkud si vzal Macron část, v níž nabídl snížení počtu podpisů ze čtyř milionů na jeden milion pro přijetí takové iniciativy.
Vědom si snahy zapojit občany, nabízí řešení v Radě občanské participace těch, kteří by se mohli v počtu 150 podílet na řešeních, jež se například týkají klimatické změny. Tito občané, kteří mají býti vybráni losem mimo jakékoliv demokratické volby, budou od června placeni za to, že budou zasedat (za 80 eur na den, doprava i ubytování hrazeno) společně s experty v Radě pro hospodářství a sociální otázky (CESE). Má se tím dosáhnout propojení mezi občany a experty. Půjde to takhle voluntaristicky?
Macron odmítl zároveň úvahy, že by se ve Francii zaváděla demokratická „povinná volba“, odmítl rovněž zavedení „bílého hlasu“, jež by měl vyjádřit odmítnutí vyslovit se, ale dát to jasně v urně najevo. Všechny tyto návrhy nejsou přísně vzato vůbec východiskem a reakcí na krizi „žlutých vest“, ale Macronovýum dlouhodobým přesvědčením, jež krize pouze posílila.
Jak to řekl hned v úvodu: „Šli jsme snad po špatné cestě? Myslím si přesný opak...“
Jednoduchá a jasná řešení již z dřívějška
Žluté vesty požadují (mimo jiné) zavedení RIC (référendum d'initiative citoyenne), tedy referenda z iniciativy občanů — možnosti vyvolat referendum i proti vůli politických elit shromážděním přiměřeného počtu podpisů. To Macron rozhodně odmítá, snížit počet potřebných podpisů navrhuje pro RIP (référendum d'initiative partagée), tedy referendum ze sdílené iniciativy — dosti výjimečnou francouzskou instituci, kdy za podmínek tak složitých, že se jim raději ani nesnažím plně porozumět, může referendum vyvolat menšinová skupina poslanců v parlamentu za podpory určitého počtu podpisů občanů.
Tuhle argumentaci u nás v Česku dobře známe. Jejími klasiky jsou Miroslav Kalousek a Vladimír Dlouhý, opakují ji všichni průmysloví lobbisté a používá ji, i když opatrněji, aby si toho jeho voliči nevšimli, i Andrej Babiš. Nikomu z nich nevadí, že si ty dva argumenty odporují, že pokud mzdy opravdu rostou — aspoň pokud při tom žádná významnější skupina pracujících nezůstává odstrčena —, je zvyšování minimální mzdy v zásadě jen symbolickým gestem bez reálného účinku, způsobem jak dát veřejně a celému světu najevo, že se u nás máme dobře a čím dál lépe. Oproti tomu pokud by zvýšení minimální mzdy skutečně ohrozilo něčí konkurenceschopnost, znamená to, že máme řadu firem, které velkému počtu zaměstnanců vyplácejí mzdy velmi hubené, a zvyšovat minimální mzdu je nutné, pokud nechceme, aby se ti jejich zaměstnanci potáceli na hraně chudoby, nebo dokonce už hluboko v nouzi živořili. Navíc je v takovém případě záhodno klást si otázku, zda opravdu stojíme o firmy, které svou konkurenceschopnost zakládají na nízkých mzdách.
V Česku odpověď známe: Jsme montovna Evropy a většině našich politických elit to tak vyhovuje. Že v tom chce s námi soutěžit Francie, je už trochu překvapivé, a zvlášť že právě tohle přijal za jádro svého programu Emmanuel Macron, při tom všem úžasném pokroku, co Francouzům nasliboval.
Emmanuel Macron pokračuje neochvějně ve svém oblíbeném stylu politiky: Bude to, co chce on.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Macron vyšel Žlutým vestám v lecčems vstříc, nicméně ve skutečnosti odmítl všechny jejich požadavky a místo nich prosazuje výlučně své vlastní staré známé plány a vstříc vychází jen Medefu (Mouvement des entreprises de France), francouzské obdobě našeho Svazu průmyslu a dopravy.
Charakteristický je v tom jeho nápad zrušit ENA (École nationale d'administration, Národní univerzitu administrativy) nebo spíše jen systém, kdy státními úředníky se mohou stát výlučně její absolventi. Na první pohled je to zákrok proti elitě vzešlé z jedné elitní školy a řídící celý stát, elitě ve Francii často vysmívané i nenáviděné, tedy reforma v duchu požadavků povstání Žlutých vest proti elitám. Na druhý pohled Žluté vesty vznesly hodně požadavků, při jejich chaotické, spontánní organizaci je těžké s v jejich požadavcích vyznat a sestavit něco jako jejich seznam, nicméně žádné rušení nebo potlačování ENA mezi nimi nebylo. Konec konců, jak poznamenal ve svém komentáři v Libération Laurent Joffrin, ti elitní úřeníci z ENA jsou jenom vzácně miliardáři (Macron sám je jednou z mála výjimek). Na reformu státní správy, která otevře úřady „odborníkům z praxe‟, čeká právě Medef, aby firmy mohly dosadit do úřadů svoje lidi a řídit stát přímo jako firmu jako Andrej Babiš, bez dalšího nákladného přesvědčování a uplácení politiků a úředníků.
Macron odmítá, aby platili bohatí, nedopustí nic, co by nutilo platit firmy. Žádnou daň z majetku. Žádné zvyšování minimální mzdy. Daně se snižují a budou snižovat; nic na tom nemění, že snížení daně z příjmu, které slíbil teď, podle komentátorů prospěje tentokrát především střední třídě, ne jen těm nejbohatším jako to předchozí, které zavedl. Pořád zůstávají stranou ti nejchudší a pořád jde o kroky snižující příjmy státu.
Přesto Macron slibuje životy Francouzů tu a tam v něčem zlepšit — vždycky tak, že to zaplatí stát. Místo minimální mzdy zvýší prime d'activité, prémii za snahu, tedy sociální dávku vyplácenou lidem pracujícím za nízké mzdy. Slíbil zvyšovat důchody — i když tohle možná bude chtít vyvážit oddalováním věku odchodu do důchodu. Slíbil udržovat a posilovat síť dosažitelných veřejných služeb ve všech částech země. A slíbil zlepšit školní výuku, snížit počet žáků v nejnižších ročnících základních škol.
Kde chce na to vzít?
Řešení existuje, jenže o Moderní měnové teorii se Macron ani slůvkem nezmínil. Stát může získat peníze prostě tím, že si je „natiskne‟, případně přiměje svou centrální banku, aby to pro něj udělala, ovšem jen pokud si to sám svými zákony nezakázal. Takové vydávání peněz má sice svoje meze, ale když se tyto meze prozkoumají a vypočítají na základě vědecké ekonomické analýzy, bez dogmatických předsudků, zpravidla se ukáže, že prostor v oněch mezích je docela velký; dokonce takové vytváření peněz z ničeho může ekonomice velice prospět, aspoň pokud stát tyto peníze buď rozdá lidem, kteří je budou utrácet, anebo investuje do budování infrastruktury a vývoje nových technologií, místo aby jimi krmil banky nebo dotoval zisky parazitních podnikatelů. Pro Francii má samozřejmě použití Moderní měnové teorii už ten problém, že její centrální banka je ve Frankfurtu nad Mohanem. Ale třeba by se i tak nějaký způsob našel, i kdyby to znamenalo prosadit změny v rámci celé EU — jen by ten způsob musel někdo hledal.
Emmanuel Macron neřekl nic o tom, že by chtěl „tisknout‟ peníze. Neřekl vůbec nic o tom, kde chce vzít prostředky na to, co slíbil.