Téměř všechno, co se dnes děje ve Francii politického, je poprvé, politická scéna je rozhoupaná jako nikdy, vyvstali noví aktéři, jiní se potácejí. Prezidentské vítězství kandidáta, který se nebál přijít s explicitně proevropským programem v době, kdy se v Evropě soudí, že by to byla záruka porážky. Který nevytvářel obraz nepřítele, strachu, nebudoval příkopy, nevyzýval k sebeobraně v době, kdy v jiných zemích se přitvrzuje slovník, budují obrany a drátují hranice, ale nabídl vstřícnou ruku i voličům své odpůrkyně. Zároveň propad a klížení dvou tradičních hlavních stran, výrazný nárůst dvou stran extremistických. Nová vláda, v níž spolu zasedají včerejší socialisté, pravicoví republikáni, centristé a lidé z občanské společnosti, polovina žen a polovina mužů. Francie jako by zase byla laboratoří politiky a nabízela s Macronem Evropě novou variantu směřování.

Část společnosti tam má dojem, že se konečně našel někdo, kdo má odvahu zemi reformovat, a vkládá do něj velké naděje. Jiná část společnosti se ale chystá už teď k odporu vůči anoncovaným změnám, včetně z ulice, vidí v něm už a priori nepřítele. Reformista možná zmodernizuje některé aspekty života, otevře této stále páté nejsilnější ekonomice planety, zemi s vysokým průměrným věkem a první turistické destinaci světa nové možnosti a pomůže doma zajistit společenský mír. Ale možná také, že vyvolá svými kroky statisícové demonstrace a obrázky zápalných lahví a hořících aut. Pod takovou hrozbou dosud všichni francouzští prezidenti couvali. To rozhodnou červnové volby.

Proberme si měsíc od Macronova zvolení do parlamentních voleb v červnu:

Obnova politické morálky

Nový prezident minulé úterý odložil o čtyřiadvacet hodin jmenování nové vlády. Proč? Všechny její členy včetně premiéra potřeboval pořádně prověřit, zda mají čisté majetkové poměry a daňové přiznání. Malá revoluce, ilustrace ozdravných změn, jaké chce Macron zavést i v dalších směrech. Dobrý vzor i pro nás?

Francie se dlouhodobě snaží vnést morálku do života politiky, zvlášť po aférách se zaměstnáváním manželek a dětí jako parlamentních asistentů či s jejich skrytými konty ve Švýcarsku. Za Hollanda si k tomu vytvořila takzvaný Vysoký úřad pro transparenci veřejného života. Stejně jako s vládou postupoval nový prezident i se všemi pěti sty dvaceti kandidáty svého hnutí na poslance. Kdo je vyšetřován, nesmí kandidovat — taková je jeho podmínka. Macronovi záleží na tom, aby nová vláda byla čistá a morálně nezpochybnitelná. Nedávná prezidentská kampaň se nesla ve znamení majetkových skandálů kandidátů, pravicového Fillona, který dojel na neoprávněný plat své ženy, a Le Penové, soudně vyšetřované za neoprávněné pobírání peněz v Evropském parlamentu. Macron také hodlá jako svůj první zákon navrhnout text týkající se morálky veřejného života.

Okamžitě po převzetí prezidentského úřadu byl Macron s to jmenovat premiéra, a dva dny na to kompletní vládu. Ve Francii nic neobvyklého, takto se tam postupuje po prezidentských volbách vždy, od kandidátů se čeká, že novou vládu mají už připravenu. Naše dlouhá vyjednávání o koaličních kabinetech po volbách neznají.

Tentokrát však byla situace nová, Macron nemá za sebou etablovanou stranu, z níž by si vybíral zavedená jména, tu si buduje. A především, nehodlal sestavit vládu z jedné strany, ale napříč spektrem. „Ani pravice, ani levice,“ bylo jeho heslo, s nímž vyhrál volby. Chce dát dohromady centristický proud, nazvěme jej liberálně sociálně-demokratický, abychom možná rovnou neříkali blairovský, a který by rozbil tradiční dichotomii dvou zavedených stran, socialistů a republikánů (historicky „gaullistů“). Ty v prezidentské kampani propadly, do druhého kola se nedostal kandidát žádné z nich. Propadly v rámci únavy z letitých politik a zdánlivé nehybnosti systému.

Macron jako hlas konstruktivního středu

Rostoucí nechuť k  zaběhanému systému se v posledních letech projevila úspěchy protisystémových stran v Řecku, Španělsku, Itálii, vítězstvím Trumpa či Kaczyńského v Polsku. Vždy na vlně očerňování elit, rétoriky, že za všechno můžou „oni“, masivních ataků na sociálních sítích. A tady ve Francii v podobně těžké situaci najednou zvítězil někdo, kdo místo vlády extrému naopak nabízí vládu konstruktivního středu, kdo se odvolává na zdravý rozum, pozitivní řešení a konsensus, kdo svoji kampaň nezaložil na obrazu domnělého úpadku země, ale naopak na její energii a síle. „Člověk naší doby,“ jak ho charakterizoval předseda Ústavní rady Fabius. Vyšel vstříc podvědomé touze Francouzů po vládě centra, na jakou tam už dlouho upozorňují na základě svých šetření sociologové.

Parlamentní volby za měsíc ukážou, zda se po léta zavedená politická scéna přeskupí, zda se zavedení stanou menšinou a vyvstane naopak nová Macronova formace. To by znamenalo, že nově jmenovaná vláda nebude jen přechodnou, ale že zůstane a bude skutečně vládnout. Nebo zda si klasické síly potvrdí dosavadní pozice. Každá z těchto dvou má ambici získat v parlamentu většinu, a tudíž i sestavovat za měsíc novou vládu a mít svého premiéra.

Socialisté argumentují tím, že jelikož nový premiér i několik důležitých ministrů přišli z pravice, Macron si sestavil pravicovou vládu a voliči by ji měli vybalancovat levicovou většinou v parlamentu. Pravicoví republikáni zase počítají s tím, že po pěti letech socialistických vlád a nepopulárnosti socialistického prezidenta Hollanda je logické, že otěže převezmou oni, a že nebýt majetkového skandálu by jejich kandidát Fillon byl určitě zvolen do čela státu. A že pokud nový prezident hodlá reformovat hospodářství směrem k větší efektivitě, bude jen vhodné, aby ho k tomu tlačila pravicová většina.

Obě strany se ale chovají, jako by nebylo nedávných prezidentských voleb, v nichž propadly, a jako by měly stále nárok na politickou hegemonii. Situace se ovšem za posledních pár měsíců dramaticky změnila: přišla panika, republikáni ani socialisté dnes nemají do voleb vůdce, nemají jednotící ideu, ani strategickou, ani ideologickou, a rozpadají se do antagonistických skupin. Některé podporují nového prezidenta, buď z důvodů ideové blízkosti a potřeby reformovat společnost, či z čistého oportunismu, jiné se mu naopak chtějí postavit a neutralizovat ho.

Prezidentská volba zasáhla velmi hluboko obě formace. Někteří jejich členové, nejdřív u socialistů, potom i u pravice, otevřeně či skrytě podpořili Macrona a jeho záměr sblížit politické síly ochotné reformovat stát. Liberálně orientovaní socialisté a podobně orientovaní republikáni jsou si v mnohém blíž, než uvnitř vlastních stran vůči krajním křídlům. Na pravici je dělí propast vůči kovbojskému Sarkozymu či katolickému integrismu (20 procent Fillonových voličů z 1. kola volilo ve druhém kole Le Penovou), a u socialistů zase vůči bývalým trockistům, kteří do značné míry ovládli vedení.

Někteří z reformistů přešli do Macronova nového hnutí, objevili se na seznamech kandidátů do nadcházejících voleb, několik se dostalo do nové vlády. Sekretariáty obou formací je sice vyloučily a hrozí sankcemi, ty ale působí spíš jako výkřiky do prázdna než skutečné hrozby. S každým dnem blížících se voleb sílí schizofrenie v obou stranách. A Macron dělá vše pro to, aby ji posílil a karty rozdal nanovo a jinak. Proto sestavil vládu, jak ji sestavil. Oficiálně tak, aby měla dlouhé trvání, jejím taktickým cílem je ale rozklížit ještě víc velké strany před červnovými volbami a převzít jim v parlamentu vítr z plachet. Před pár dny podepsalo několik desítek pravicových politiků text, vyzývající k pozitivní reakci na Macronovu nabídnutou ruku. Čtěme ho například tak, že doufají, že on proti nim ve volebních okrscích nenasadí těžké váhy.

Mélenchon jako manipulátor frustrací

A potom tu jsou dvě nové síly, obě populistické, obě srovnatelně protievropské a z hlediska praktického vládnutí nepoužitelné. A ač se z hlediska školních pouček zdají extrémně vzdálené, vycházejí často ze stejných frustrací, někdy je i stejně formulují a opírají se částečně o stejný elektorát: krajně levicová Nepokořená Francie Jeana-Luca Mélenchona, a extrémisticky pravicová Národní fronta Le Penové. Ta první, dědička komunistů, má ambici zbavit socialisty role hlavní síly levice, ta druhá chce to samé s tradičními republikány. Obě pošilhávají po roli leaderů budoucí opozice. Obě tvrdí, že Macron, jeho vláda i kandidátky složené částečně ze socialistů i republikánů jsou jen potvrzením, že obě strany jsou součástí stejného establishmentu, „systému“, a ten že je třeba „vymést“. Mélenchon už avizoval, že pozvedne proti vládě ulici, o Le Penové a její brutálnosti není léta pochyb.

Někteří levicově smýšlející lidé v Čechách mají dojem, že Mélenchon by byl jejich kandidátem. Dobré je ale nevycházet jen z písmen psaného programu, který bývá píárovou záležitostí, ale vědět, co se kryje za slovy ve skutečném životě. Mélenchon je charismatický tribun, který umí strhnout svými projevy (podobně jako starý Jean-Marie Le Pen, zakladatel extrémní strany a otec Marine). V politice je čtyři desetiletí, třicet let u socialistů, léta jako jejich senátor, europoslanec, ministr. Dnes změnil diskurs, chce vystoupit z EU a z NATO, opustit euro, podporuje Putina v jeho anexi Krymu i v podpoře Asada, vidí se v Chávezovi. Na své bývalé kolegy křičí z tribun „Vypadněte“, je prý třeba rozbít „establishment“, buduje obraz nepřítele v podobě „elit“, sahá k násilnickým způsobům.

Známý kreslíř a karikaturista Sfar zažil, jak poté, co publikoval jednu Mélenchonovu karikaturu, se na jeho mailovou adresu snesla lavina tisíců automatických klonovaných agresivních mailů. Takovou zkušenost zažilo více veřejných osob, které se odvážily Mélenchova kritizovat. Svoji stranu vede jako stranu jednoho muže, projevuje se autoritářsky, sektářsky, Do prezidentských voleb šel s podporou komunistické strany, která proto nenasadila vlastního kandidáta, a dnes se s ní chce soudit, jejímu generálnímu tajemníkovi poslal sms se slovy „Jste smrt a nicota“. Nelze ho vidět jinak než jako manipulátora frustrací, který se chce vyšvihnout do role hlavního opozicionisty země. S reálným programem slušné politiky má málo společného. Bude myslím hlavním problémem příštích měsíců, lze očekávat, že bude rozdmychávat a udržovat násilnictví demonstrací proti vládě, dodávat legitimitu Molotovovým koktejlům maskovaných skupin. Jako jediný výraznější politik odmítl před druhým kolem prezidentských voleb vyzvat své voliče, aby hlasovali proti Le Penové. A nějakých sedm procent jeho voličů ji také ve druhém kole volilo: extrémy si často stojí velmi blízko.

Druhou hrozbou bude Národní fronta. Le Penová dostala jako prezidentská kandidátka téměř deset milionů hlasů, ve Francii dosud něco nebývalého, a ty bude chtít zúročit do parlamentu. Jejích 34 procent ve druhém kole, kdy počítala se 40 procenty, ji ovšem oslabilo uvnitř strany, ta je dnes rovněž rozklížená. Tvrdé jádro (s nímž souzní její otec zakladatel) ji kritizuje za taktiku změkčení diskursu, které jí mělo přinést akceptaci ze strany společnosti a vítězství, jiní zase vyhrožují, že pokud by opustila myšlenku vystoupení z euro, opustí stranu. To už udělala její mladá krajně konzervativní neteř Marion, ve straně velmi populární.

Vzhledem ke dvoukolovému volebnímu systému se dosud kandidáti Národní fronty do parlamentu kromě jednoho období nedostali (mají europoslance, několik starostů, lidi v radách departementů a regionů, nikoli ale v národním parlamentu), teď je však pravděpodobné, že se jich tam objeví několik desítek. Byl by to průlom a vizuální šok. Bude otázkou, zda před tímto nebezpečím budou chtít tradiční strany spolupracovat a podporovat si navzájem své úspěšnější kandidáty, jak tomu doposud bylo (říkalo se tomu „republikánský pakt“), nebo zda tentokrát po velkém úspěchu Le Penové svěsí ruce a nechají její extrém projít. Za měsíc se uvidí.

Vyvážená vláda, ženy bez ministryně

Začali jsme s nově jmenovanou vládou: je velkým Macronovým úspěchem, že se mu podařilo v tak krátké době najít napříč politickým i společenským spektrem tak různorodé a profesionálně zdatné postavy ochotné jít s ním do nejistého projektu. Vláda je politicky i jinak vyvážená z dost si vzdálených elementů (vyváženost jako princip drahý Macronovi), zasedá v ní několik hodně i méně známých socialistů a republikánů včetně pravicového premiéra, centristé, a polovinu tvoří zástupci občanské společnosti. Především neobyčejně populární postava ekologa Nicolase Hulota (srovnatelného se slávou kdysi Cousteaua), o něhož stálo několik předchozích vlád a který jim dosud vždy odmítal (je vícepremiér, životní prostředí), profesorka hematologie a šéfka Kancerologického ústavu (zdravotnictví), nakladatelka (kultura), špičková sportovkyně (sport), IT odborník (digitalizace), ředitel špičkové vysoké ekonomické školy (školství), ředitelka pařížského metra (doprava).

Ministr zahraničí má poprvé titul „ministr pro EU a zahraničí“, čímž se zdůrazňuje důležitost, jakou Macron připisuje evropským záležitostem a speciálně Německu (ve středu už navštívil Angelu Merkelovou). Zahraniční politiku má ve Franci každopádně v gesci prezident.

Polovinu vlády tvoří ženy, z tohoto hlediska je její kompozice ale zklamáním, je to polovina jen kosmetická. Kromě obrany mají ženy jen méně důležité posty a místa tří státních tajemnic, nikoli ministrů. To je i případ portfolia rovnosti mužů a žen, které mívalo za Hollanda samostatnou ministryni a nyní pouze státní tajemnici, tedy podřízenou premiérovi. Ženské organizace to už kritizovaly.

Ohledně politického složení mají socialisté základní ministerstva zajišťující chod státu (vnitro, zahraničí, vztahy s parlamentem, teritoriální soudržnost), pravice zase ministra hospodářství, rozpočtu, a premiéra, centristé především spravedlnost. Složení vlády je relativně mladé, málo početné (22 členů a premiér). Poslední středu už zasedala, ti její členové, kteří půjdou za měsíc do voleb, budou moci ve funkci pokračovat jen pokud budou zvoleni (Macronova podmínka). Všichni také budou muset do měsíce opustit všechny své jiné volené mandáty, a to i premiér své letité starostování v Le Havru.

Zda tento kabinet zůstane u vlády a Macron bude moci uskutečnit svůj program, rozhodnou červnové volby. Rozhodně přinesou hluboce obnovený parlament, změněný jako naposled snad za De Gaulla. Má 577 členů, z nich 35 procent do voleb letos nepůjde (nový zákon o zákazu kumulace funkcí, zůstanou raději starosty či hejtmany). Část z těch, kdo se budou ucházet znovu, nebude zvolena, takže lze předpokládat, že se v parlamentu objeví nejméně polovina nových tváří. Macron sází na to, že jeho tváří. Pokud ne, čeká ho velmi obtížných pět let soužití s vládou politického protivníka. Nabízí kandidátku, na níž polovinu tvoří zástupci občanské společnosti, nováčci v politice, a genderově přesně vyváženou mezi ženy a muže. Podle průzkumu z posledních dnů se zdá, že má šanci, aby jeho formace byla první: volit jeho Republiku v pohybu hodlá 32 procent Francouzů, pravicové republikány 19 procent, Le Penovou také 19 procent, krajně levicovou Nepokořenou Francii 15 procent a jen šest procent dosud vládnoucí socialisty.