Vzpomenete si ještě na dieselgate? Jak přišla, tak odešla — ticho po pěšině, možná nějaká pokutička pro Volkswagen, ale show must go on, bez aut, bez nových krásných aut, bez ježdění bychom nežili, takže co. V tyjátru dnes hrají lepší kusy — za mořem Trump, v Evropě Macron a brexit, doma Zeman a Babiš. Co leze z výfuku a není to vidět... trapná nuda. Tak to připomenu.

Už od roku 1993 vznikají (v Evropě) povinná nařízení pro maximální limity emisí produkovaných různými druhy aut; jsou označovány jako Euro 1 (rok 1993) až po Euro 6 (2014). Každý předpis je přísnější než předchozí, což dává jako plánovaný postup logiku: výrobci musí dostat čas, aby postupně vyvinuli technologie a zařízení na snižování emisí. Podobnou cestou šly i další země na jiných kontinentech. Normy se týkají sedmi parametrů, vedle různých plynů též i prachových mikročástic.

Všechny normy uvádějí limity těchto emisí „na ujetý kilometr“, a postupně byly vydány i metodiky pro testování, a to tak, aby „(v ideálním případě) přesně a realisticky reprezentovaly rozsah podmínek v běžném provozu vozidla“. Zapamatujme si tuto formulaci. Protože by ale prý bylo „nepraktické“ dělat tyto testy přímo na silnici, dělají se v laboratořích. Zatím dobrý, ne?

Před pár lety jsem se s lidmi z autoservisů dostal do diskuse o emisích. Testovacím normám (tehdy začínala platit EURO 6) se vysmáli: prý to všechna auta překračují, běžně i mnohonásobně. Říkali, že to v branži ví každý — že to ví automobilky, že to ví testeři, že to ví autoservisáci, že se to takto už vyrábí. Normy jsou prý jenom pro blbce, aby se vytvořilo zdání, že vlády něco dělají pro občany a výrobci aby se mohli chlubit tím, jak jsou jejich pojízdné spalovače nafty ekologické. (Což se stalo: vzpomeňte si, kolik výrobců označuje svoje auta, která pálí naftu, vypouštějí zplodiny, dělají hluk a víří prach za ekologické a nikdo se tomu zjevnému protimluvu nediví.).

Já jsem tomu tehdy moc nevěřil a měl jsem to trochu za obvyklé chvastounství lidí z praxe, kteří ví, jak to chodí: nedovedl jsem si moc poskládat, jak by mohlo přes dvacet let projít bez povšimnutí, že celý tento vystavěný systém se zákony, kontrolními mechanismy, měřicími a testovacími procedurami jsou v podstatě jen takovou hrou.

Až musela přijít dieselgate. Dodnes se moc neví, proč vypukla: o tom, že řídící software aut při zkouškách různě švindluje, údajně všichni hráči ví, ale drží basu, protože švindl s měřením emisí — tedy že v žádném případě nenapodobují běžný provoz vozidla, což je ta podstatná věc, ale dělají pravý opak — se týká všech výrobců. Tvrdí se, že dieselgate byl vlastně výstřel v obchodní válce mezi americkými výrobci automobilů a koncernem VW, který se svými diesely stále úspěšněji pronikal na americkou půdu. Či možná jde o ještě vzdálenější střelu — Amerika si je jistá budoucí převahou u elektromobilů a chce spalovacím motorům učinit čáru přes rozpočet už dnes. Možná jsou i další vysvětlení.

A najednou jde ven spousta dalších informací, které možná byly dříve známy insiderům z automobilové branže, ale veřejnost o nich rozhodně neměla potuchy. Například že při testování v laboratořích se vozidla velmi rozsáhle upraví a pak se teprve testuje. Například tak, že se odmontují zpětná zrcátka, zaslepí všechny dírky a škvírky, jakož se lepicí páskou přelepí i výstupky na dveřích kvůli snížení odporu (to je to přesné a realistické napodobení běžného provozu vozidla, pokud byste to nevěděli). Například tak, že se do vozidla naleje speciální palivo a speciální olej, opět kvůli snížení odporu. Například že se pneumatiky plní speciální lehkou plynnou směsí a přehustí se, aby se snížil odpor (a tak dále, a tak dále — inženýrská vynalézavost je bezmezná). A například tím, že testy provádějí „nezávislé laboratoře“, tedy další soukromé firmy, které dostanou tyto lukrativní zakázky od automobilek... taky podle toho, jaké se jim podaří naměřit výsledky.

Nikdo nic neví a netuší

Že by o tomto skutečně nikdo nevěděl a netušil? Že by orgány EU i jednotlivých států, zodpovědné za dodržování směrnic, si ze zásady důvěřuj, ale prověřuj, vzaly jen tu první část? Že by neprovedly ani jednu návštěvu těchto „nezávislých certifikovaných testovacích laboratoří“ a nepodívaly se, jak se ve skutečnosti měří? Že by nikdo nenaslouchal těm pár slaboučkým hlasům (tentokrát skutečně) nezávislých iniciativ, které dodržování norem dokázaly zpochybnit a doložit to vlastním měřením?

Až přišla dieselgate — což není jen skandál, ale provalení skandálu trvajícího nejspíše dlouhá léta — a najednou to jde: najednou se probudí britské ministerstvo dopravy a provede vlastní měření přímo v terénu. S obrovským překvapením se zjistí, že například nebezpečné emise dusíkatých plynů (NOx) jsou u dvaceti nejběžnějších dieselových aut překročeny úplně u všech. Vůbec nejmenší překročení (Peugeot 208) bylo jenom dvouapůlnásobné, největší (Vauxhall Insignia) jedenáctiásobné. Průměr překročení byl šestinásobný.

Podobných měření s jakýmsi puncem nezávislosti se pak dělala celá řada s výsledky mírně se různícími, vždy však naměřily zřetelné překročení limitů u převažující většiny vozidel — tam, kde žádné limity překročeny být neměly. Zajímavé je, že jsem nenašel ani jedinou zprávu o podobném nezávislém testování v Německu — v té spořádané zemi, kde Ordnung muss sein. Zato však před týdnem Německo podalo protest proti plánu EU reformovat testy měření emisí tak, aby se měřilo — světe, div se — v reálném provozu.

Pak se také již s ne tak velkým překvapením dozvíme, že tři nejsilnější automobilové velmoci (Německo, Francie a Británie) lobbovaly u orgánů EU, aby byly zachovány a dále neměněny výše uvedené „laboratorní“ testy pro měření emisí. Že by snad něco věděly nebo tušily? A pak nás už jistě nemůže překvapit, že když se pak dělá v terénu měření emisí nikoli přímo u výfuků, ale na ulicích, dojdou výzkumníci ke zjištění, že u dvou tisíc britských škol a školek byly naměřeny zdraví nebezpečné úrovně emisí, zejména NOx a polétavého prachu. Kdepak se to tam asi vzalo, když všechna okolo jezdící auta přece bezvadně dodržují přísnou normu EURO 6?

Nedávno jsem se čílil nad tím, že když je na krabičce napsáno Česká vejce a uvnitř jsou polská, nikomu to nevadí, nikomu se nic nestane — prostě volný trh, víte? Tohle ale není vejce jako vejce, toto je planetární podfuk, provozovaný po desítky let, s plným vědomím těch, kteří jej páchají a nepochybně s tichým mlčením států, kontrolních orgánů a institucí, zákonodárců. Protože v sázce jsou stovky tisíc pracovních míst! by zřejmě řekl významný politik, načež zakryje zjevnou lež a podvod na milionech lidí — a pokud bych to chtěl dramatizovat, netečně vystaví tyto miliony lidí látkám, které poškodí jejich zdraví a ukrátí jejich životy.

Říká se, že žijeme v postpravdivé době. Prý ji šíří Putin a různá místní protofašistická hnutí, když nahrazují lež pravdou a pravdu lží. Asi to bude pravda. Ale ne celá: postpravdivý svět plný pokryteckých, „milosrdných lží, plný záměn pravdy lží typu „ekologický dieselový motor“ jsme si vytvořili hezky my sami. Protože byznys je přece víc než nějaká blbá pravda.