Genderman: politik osobně ručící za rovnost žen a mužů
Tomáš PavlasMuži mají v českém parlamentu i dalších důležitých institucích velmi výraznou většinu. Těm, kteří odmítají sexismus a osobně usilují o rovnocenné postavení žen, je udělována cena Genderman.
Historik Timothy Snyder ve své nedávné eseji Budoucnost patří Ukrajině. Sledujeme válku mezi demokracií a nihilismem upozornil na problém, který nastane, když řečníci za svá slova neručí. Z důležitých myšlenek nesených slovy se vytratí jejich obsah, takže se mohou stát svou vlastní karikaturou. O výroku Zelenského „Nepotřebuji odvoz, potřebuji munici“ Snyder píše jako o možném okamžiku procitnutí. Západní politici předpokládali, že Zelenskyj bude chtít prchnout, ale on místo toho dal svým slovům váhu tím, že si za nimi stál i za cenu ohrožení vlastního života.
Na naše domy naštěstí nedopadají rakety a bomby, nejsme zdaleka vystaveni tak přísným a tvrdým volbám, přesto bychom měli přemýšlet o tom, nakolik my sami ručíme za hodnoty demokracie. Fukuyamova idea „konce dějin“ jako finálního vítězství liberální demokracie měla v devadesátých letech v postsovětském bloku velmi významný normotvorný vliv. Sám Francis Fukuyama sice svou ideu později zásadně přehodnotil, avšak pyšná představa, že liberální demokracie se jaksi sama a přirozeně dokáže prosadit, již zůstala. Politikům umožňovala mluvit o demokracii, a zároveň jednat v rozporu s vlastními slovy. O nic nešlo, konec dějin byl daný. Toto — diplomaticky řečeno — „příliš volné nakládání se slovy“ vedlo mimo jiné ke vzestupu populistických politických stran, neboť populisté umí levně žonglovat se slovy lépe než ostatní.
Vždy, když některý vyhlášený český antifeminista cituje Tomáše Garrigue Masaryka nebo Miladu Horákovou, v duchu se za něj stydím, protože ti by si od něj přinejmenším zdvořile odsedli, či daleko spíše se pustili do veřejného sporu. Oba totiž dobře věděli, že rovnost žen a mužů je jedním z principů a předpokladů demokracie. My jsme si ale zvykli na to, že je normální ji bagatelizovat či zesměšňovat. Tragikomických příkladů je hodně. Nerovnost odměňování žen a mužů je označována za mýtus, nízké zastoupení žen v rozhodovacích funkcích je vykládáno jako jejich svobodné rozhodnutí, odmítání sexismu zase jako nedostatek smyslu pro humor.
Samozřejmě souhlasím s Kohákem -- nerovnost, které jsou ženy vystaveny je alarmují a v tomto smyslu musí být každý slušný demokrat femista/ka.
Ale to neznamená, že by měl ztratit soudnost:
a) Poslanci, senátoři, ministři, europoslanci, primátoři, hejtmani a prezident republiky netvoří okruh přibližně 250 mužů, ale -- při odečtení poslankyň, ministryň, hejtmanek atd. (primátorku tuší zrovna žádnou nemáme) -- přibližně o třetinu větší.
b) Jejich moc je velmi omezená,protože nežijeme v diktatuře. Rozhodně je blábol, že by mohli prosadit "prakticky cokoliv".
A last but not least -- je docela jedno, kde jsme v jakém žebříčku. To vypovídá v prve až desáté řadě o těch žebříčcích. Pokud člověk není aktivista z povolání, ale kohákovský demokrat, pak ho mnohem víc zajímají konkrétní změny, nikoliv to, jakou váhu té které připisují žebříčky. Pokud tedy jako snad jediný konkrétní cíl článek uvádí právě ten žebříček, je to k zamyšlení.