Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) dlouhodobě věnuje pozornost zastoupení žen v české zahraniční politice. Sleduje, jak jejich zastoupení v diskusích o mezinárodněpolitických tématech, tak ve výkonu zahraniční politiky jako takovém. V rámci studie na uvedené téma jsme nedávno rozeslali téměř dvěma stovkám žen, které se profesionálně věnují tématům souvisejícím se zahraniční politikou, krátký dotazník zkoumající jejich názory a postoje související s rovností žen a mužů v této tradičně dominantně mužské oblasti.

Mezi oslovenými respondentkami byly ženy působící ve státních institucích zabývajících se zahraniční politikou, tedy na Ministerstvu zahraničních věcí, na mezinárodních odborech dalších ministerstev či na Úřadu vlády, Češky působící v mezinárodních a organizacích a institucích EU, expertky zkoumající mezinárodní vztahy na univerzitách a ve výzkumných institucích či think-tancích, stejně jako novinářky zabývající se tématy souvisejícími se zahraniční politikou. Pohledy odpovídajících žen tedy vycházejí z intenzivní a leckdy dlouhodobé zkušenosti s realitou, v níž se každodenně pohybují.

Začněme závěrem, který je jednoznačný, ačkoli pravděpodobně málokoho překvapí. Třiadevadesát procent respondentek se domnívá, že zastoupení žen a mužů v debatě o české zahraniční politice a v její formulaci je nevyrovnané ve prospěch mužů. Celkem třiaosmdesát procent přitom považuje popsanou situaci za problematickou, přičemž jen deset procent nikoli.

A kde leží podle oslovených žen příčiny? Mezi odpověďmi se objevovalo například nedostatečné množství vzorů, tedy úspěšných žen ve vůdčích pozicích, které by byly dostatečně viditelné a poskytovaly tak příklad ženám nacházejícím se v začátcích své studijní či kariérní dráhy.

Respondentky se také často zmiňovaly o nepropustnosti tradičně dominantně „mužských“ sítí. Podobně jako v dalších oblastech hraje roli i přetrvávající nerovnoměrné rozdělení činností souvisejících s péči o rodinu a domácnost mezi ženami a muži či nedostatečné podmínky pro sladění takzvaného „pracovního“ a „osobního“ života v řadě institucí.

V neposlední řadě se zmiňovalo i často nižší sebevědomí žen, navzdory jejich objektivním schopnostem a kvalifikaci, a pociťované předsudky na straně mužů ve vůdčích pozicích vůči ženám jako bytostem postrádajícím schopnost analytického a strategického myšlení. Mezi navrhovanými způsoby, jak situaci nevyrovnaného zastoupení žen narovnat, dominuje potřeba adekvátní komunikace o tématu ve veřejném prostoru, včetně péče o vyváženost a diverzitu odborných těles a institucí.

Ve velkém množství odpovědí se vyskytovalo volání po lepším nastavení podmínek pro slaďování práce a péče o rodinu. Za důležité považují respondentky i aktivitu ze strany žen samých — například vytváření sítí a vzájemná podpora. Sebedůvěra žen a dívek by podle části odpovědí měla být podporována například i prostřednictvím mentoringových aktivit.

Na téma zastoupení žen v zahraniční politice se lze dívat perspektivou spravedlnosti, tedy práva žen, aby s ohledem na to, že představují polovinu populace a disponují stejnou kvalifikací jako muži, byly do takto klíčové oblasti adekvátně zapojeny. Druhou stránkou je pak specifický přínos, který zapojení žen do zahraniční politiky má právě proto, že jde o ženy.

Podle devětasedmdesáti procent respondentek dotazníku má neadekvátně nízký podíl žen na formulaci zahraniční politiky nepříznivý vliv na její výkon. Žádná z respondentek nemá opačný názor, tedy že by vliv nedostatečného zastoupení žen na zahraniční politiku měl vliv příznivý, sedmnáct procent respondentek je nicméně toho názoru, že nedostatečné zastoupení žen záporný vliv na zahraniční politiku nemá.

S tvrzením, že ženy mají v důsledku odlišné socializace obecně odlišné životní zkušenosti než muži, a vnášejí proto do debat o zahraniční politice specifickou perspektivu, souhlasí nebo spíše souhlasí třiaosmdesát respondentek, přičemž nesouhlas jich vyjádřilo dvanáct procent. Čtyřiašedesát procent respondentek pak souhlasí nebo spíše souhlasí s tvrzením, že ženy obecně vnášejí do formulace a výkonu zahraniční politiky důraz na konsensuální a mírová řešení. Svůj nesouhlas v uvedeném případě vyjádřilo třiadvacet procent dotázaných.

Můžeme samozřejmě legitimně namítnout, že takovéto připisování specifických vlastností lidem na základě jejich pohlaví není fér. Představuje vlastně obdobný předsudek jako například to, že prioritou většiny žen je péče o rodinu. Existují nicméně výzkumy, podle nichž zapojení žen do mírových procesů zajistí jejich stabilnější a déletrvající výsledky.

Jde tu o to, že perspektivy vycházející ze životních zkušeností žen se od mužských často liší. To vede jejich nositelky k zohledňování klíčových aspektů reality, s nimiž muži často přímou zkušenost zkrátka ani nemají.

Relativně příznivá čísla vykazuje vnímání trendů, pokud jde o rovnost žen a mužů v zahraniční politice. Pětačtyřicet procent respondentek se domnívá, že míra zapojení žen do formulace a výkonu české zahraniční politiky a diskuse o ní se v posledních deseti letech spíše zvýšila, zatímco čtyřicet procent si myslí, že žádná změna nenastala.

Plných devětaosmdesát procent respondentek ale uvedlo, že v posledních deseti letech se zvýšilo povědomí o významu tématu rovnosti žen a mužů v jejich pracovním okolí. Očekávání pro příští dekádu jsou rovněž optimistická — třiasedmdesát procent dotazovaných očekává, že se důraz na rovnost pohlaví v obsahu české zahraniční politiky v příštích deseti letech zvýší. A šestaosmdesát procent respondentek se domnívá, že ve stejném období lze očekávat další nárůst významu tématu rovnosti mezi ženami a muži v jejich pracovním okolí.

Výsledky dotazování poukazují na to, že v oblasti zastoupení žen v české zahraniční politice existuje prostor pro zlepšení. Zároveň je zřejmé, že viditelnost tématu narůstá, stejně jako množství aktérů a aktérek, kteří jsou si vědomi jeho významu a jsou ochotni se mu věnovat. Snad není nemístně optimistické věřit, že se česká — a to nejen zahraniční — politika posune směrem k vyrovnanému zastoupení žen a mužů ještě před rokem 2030.