Lidská práva nejsou jen značka užívaná státy a neziskovými organizacemi jako Amnesty International na mezinárodních fórech. Lidská práva mají pro jednotlivce i pro státy skutečný význam. Soudy je mají povinnost chránit, ústavní soudy musí zákon nebo jeho část zrušit, pokud lidským právům odporuje. Lidská práva jsou součástí základních pravidel, které rozdělují moc v naší zemi a mají přednost před všemi ostatními zákony.

Lidský právem je i právo na život. To samozřejmě neznamená, že vás fakticky nemůže nikdo zabít, takovou sílu pravidla nemají. Ale pokud se tak stane, stát má povinnost vaši smrt vyšetřit a osobu, která vaši smrt způsobila, potrestat. Stát vás nemůže šikanovat tím, že vás bude neustále soudit pro stejný skutek nebo si vymyslí skutek nový. Stát nesmí vytvářet různá pravidla pro bílé osoby a pro Romy a Romky, stát musí zajistit dostupnou zdravotní péči, umožnit vašim dětem studovat. V poslední době sice bylo náročné všem lidskoprávním závazkům dostát, s příchodem pandemie však rozhodně nezmizely.

Výuka o lidských právech je většinou bohužel brána jako něco okrajového, nadstavbového. Většina lidí si tak pod pojmem neumí představit konkrétní obsah. Právě o tom jsme se přesvědčili i v případě tak významné instituce jako je Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu CERGE-EI.

Na stránkách institutu byla zveřejněna analýza rovné odměny. Alena Bičáková v ní polemizuje s rozhodnutím Nejvyššího soudu z 20. července 2020. Tvrdí, že pro lidi žijící v chudších regionech může být výhodné, pokud dostanou za svou práci méně peněz. Rozhodnutí soudu kritizuje s tím, že nový princip, který soud zavedl, bude ekonomicky škodit. Autorka si však neuvědomuje, že „zavedení pravidla stejná mzda za stejnou práci“ neučinil český Nejvyšší soud, ale Mezinárodní organizace práce a desítky států po celém světě před více než 70 lety.

Pravidlo stejné odměny za stejnou práci najdeme ve slavné Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948. Vyskytuje se však i ve Smlouvě o Evropské unii, v Evropské sociální chartě z roku 1961 i v Úmluvě Mezinárodní organizace práce č. 100 z roku 1957. Stejnou odměnu za práci stejné hodnoty obsahuje i Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech či Úmluva na odstranění všech forem diskriminace žen. Právo na spravedlivou odměnu máme uvedeno přímo v naší Listině základních práv a svobod a zákoník práce jasně vymezuje, co je tím myšleno.

Je proto smutné, když na den přesně po 72 letech od uznání práva na stejnou odměnu za stejnou práci, 10. prosince, ekonomická expertka ukáže, jak málo lidským právům rozumí a jak málo nám na lidských právech záleží.

Nesmíme zapomínat, že rovné odměňování má význam pro rovnost žen a mužů. České ženy by při snahách zrušit pravidlo stejné odměny za stejnou práci měly zpozornět obzvlášť, neboť tzv. gender pay gap v České republice je jeden z největších v Evropské unii. V loňském roce zde rozdíl průměrné mzdy mužů a žen činil 18,8 procent.

Nerovné odměňování z hlediska rovnosti mužů a žen je také předmětem kritiky ze strany Evropského výboru pro sociální práva. Česká republika byla vlastně „pochválena“ jen za existenci pravidla stejné odměny za stejnou práci v zákoně. Jde o úplné minimum toho, co stát může dělat. Je tedy určitě skvělé, že ji v tomto ohledu Nejvyšší soud podpořil.

Jsem nakonec přesvědčena, že vyšší platy v regionech od společností, které chtějí své podnikání rozšiřovat, podpoří i další podnikatele a podnikatelky. S vyššími mzdami si totiž daní občané mohou dovolit vyšší výdaje. Nebuďme tedy tak kritičtí, když se naše soudy rozhodnou respektovat naše lidská práva. Mohla by se nám někdy hodit. Třeba i v době pandemie.