Zázračně multitaskingová žena? Někdo to zkrátka dělat musí
Šárka HomfrayJe dobrým konzervativním zvykem vykreslovat muže jako toho, kdo je na rozdíl od žen schopen vést složitá jednání nebo řídit stát. Zároveň ale nedokáže dělat více věcí najednou či skloubit péči o maličké dítě s kariérou. Jak to?
V nedávných dnech se objevila zpráva o německém výzkumu, podle kterého nejsou ženy o nic lépe uzpůsobené k multitaskingu než muži. Tato zpráva se zařadila k různým dalším zjištěním, která naznačují, že muži nejsou z Marsu a ženy z Venuše, neboli, že řada rozdílů v genderových rolích skutečně nemá původ v biologii, ale prostě v tom, že se ve společnosti historicky něco nějak dělá.
Ne že by toho muži byli schopni stejně dobře jako ženy — spíše naopak, není to snadné vůbec pro nikoho. Mozek není dobře nastaven na to, aby vykonával několik podobných činností najednou.
Domněnka o lepší schopnosti žen zvládat multitasking vznikla zřejmě z toho, že ženy zkrátka často více věcí najednou vykonávají. Péče o rodinu a domácnost, která je stále téměř výhradně na jejich bedrech, vyžaduje současné upření pozornosti do několika různých směrů; prostě se tomu vyhnout nedá.
Zkuste si například najednou vařit, hlídat batole ve vedlejší místnosti a telefonovat k lékaři. Nebo tlačit kočárek a venčit psa na vodítku a předškoláka na koloběžce. Objednávat týdenní nákup, poslouchat přednes připravený na recitační soutěž a dohlížet na domácí úkol z fyziky. Zkontrolovat několikero přezouvání, obsah vlastní kabelky a stihnout za deset minut autobus. A u toho všeho myslet na to, co musíte udělat v příštích minutách a hodinách.
Samozřejmě, že se to všechno dá zvládnout. Ale je to poměrně stresující.
Ženy to však nezvládají proto, že by k tomu byl jejich mozek nějak speciálně uzpůsoben. A troufnu si odhadnout, že se k tomu ani generacemi lépe nevycvičily. Ale zkrátka někdo těch X věcí najednou občas dělat musí.
A za druhé mi zůstává tak trochu záhadným, proč autorka článku zrovna tuto schopnost multitaskingu dává do souvislosti s genderovou problematikou. Alespoň já osobně jsem ženám tuto schopnost věnovat se - s plným soustředěním - více činnostem zároveň vždy velmi záviděl, jakožto schopnost exkluzivní a mně až přímo nepochopitelnou.
Osobně jsem názoru o lepším multitaskingu žen jsem nikdy moc nevěřil, protože ženy nehrají lépe strategické realtimové hry jako třeba Starcraft.
Jinak, samozřejmě, platí, že dělba práce v domácnosti je na dohodě manželů. Ale většinou některé věci umějí lépe ženy, jiné zase muži.
Docela bych přivítal, kdyby se konkrétně k tomuhle podrobněji vyjádřily zde přítomné dámy. Toto tvrzení se občas vyjadřuje takto: Peníze jsou nejlepší afrodisiakum. Zplodil jsem sice 3 dcery, ale soudě podle jejich manželských a partnerských vztahů, na žádnou z nich toto zobecnění nesedí. Tak třeba mi to někdo vysvětlí...
Sňatek kvůli penězům může znamenat nedostatek lásky. A taky třeba přehlédnutí toho, že se partneři k sobě nehodí. Ale ani sňatek dvou zamilovaných chudých lidí nezaručuje trvalou lásku.
V mládí si lidé dobře osvojují žádané dovednosti, takže možná není ani nutno počítat se silněji zděděnou dispozicí, třeba stačí určité známky, že činorodost, aktivita či bravura při skloubení více činností jsou v kurzu. Zvláště podaří-li se k tomu vykouzlit ještě úsměv.
Pamatuji si třeba, jak mě fascinovaly v mém prvním zaměstnání ženy, které "kláfaly" tisíce děrných štítků (metr krabic denně) a při tom vedly ve třech živý rozhovor. Asi nějak tak, jako kdysi při draní peří. Netvrdím, že to byla práce pro každou ženu, ale muž, který by se to takto naučil, by byl (a také vypadal) jako opravdový exot.
Pan Hájek: ten argument s realtimovými strategickými hrami sotva může platit; tady by totiž bylo napřed nutno eliminovat alternativu, že v oblasti strategického myšlení jsou to zase naopak muži, kteří tu mají určité výhody.
Ale odsud Vás zatím nikdo nevyhodí, tady jste v demokratické diskusi - dokud tu demokracii síly pokroku nezlikvidují.
Ale děláte správně, když křížíte meč s živými zlobry, a ne s už vycpanými.
"Pokud potřebujete recenzi od náhodných kolemjdoucích, rád vám ji zašlu, až si to přečtu. Nemáte to špatně vymyšlené."
"Ale ne, to je nedorozumění, nám nejde o literaturu, ani o seznámení," snažily se vysvětlit ty dívky.
"Tak jste tedy jehovistky?"
"Kdepak jehovistky, to by tak ještě scházelo! My jsme z hnutí."
"Z kterého?"
"No z hnutí, z toho jednoho, to se tak jmenuje: 'Hnutí'. A hledáme lidi, kteří přemýšlejí o životě, o světě a tak vůbec o všem..."
"Jak jste mě našly?"
"No, to je náhoda, ale jestli chceš, můžeš přijít mezi nás."
Děvčata byla pěkná, tak jsem tu nabídku přijal a dozvěděl jsem se, že Hnutí je inspirováno myšlenkami jistého italského spisovatele, že chce změnit svět a docílit toho, aby všude vládla skutečná spravedlnost. Tohle všechno jsem chtěl já taky, takže se to zdálo v nejlepším pořádku. Postupně jsem ale v jednání některých těch lidí spatřoval čím dál silnější manipulaci a atmosféra v té skupině začala postupně připomínat náboženskou sektu, do které jsem se svojí "kritickou teorií":-) nezapadal. Chtěli jsme změnit svět, chtěli jsme spravedlnost pro všechny, chtěli jsme, aby nikdo nemohl být vylučován z lidské společnosti a já byl z téhle skvělé společnosti vyloučen! Domníváte se, pane Krupičko, že jsem toho litoval?