Rozhodl jsem se zaznamenat své myšlenky při sledování prvního dílu Talk show Jiřího Ovčáčka. V krátkém čase se tak podruhé pokusím o co nejdůstojnější přístup k realitě, která svou důstojnost zcela ztratila.

Babišův iDnes zvolil v servilní recenzi čistě popisný titulek, pořad nazval „Ovčáčkovou hodinou konverzace“. Podle časopisu Reflex Ovčáček „ve svém televizním pořadu neselhal“ — s čímž musím souhlasit, pokud je tím myšleno, že neselhal v roli Jiřího Ovčáčka. Snad je to myšleno takhle, protože ve vztahu k novinářské praxi, etice či snad realitě vůbec by nikdo soudný nemohl něco takového tvrdit.

Tak jako všechno, co Jiří Ovčáček dělá, je i jeho „pořad“ především svéráznou ukázkou takzvané morální cyklistiky: nahoře se hrbit, pod sebou šlapat. Pokud nejste přítel prezidenta, čeká vás salva laciných provokací z arzenálu pubertálního šotka. Jakmile se ale objeví někdo, vůči němuž je třeba vykazovat loajalitu, změní se Ovčáček v pomník prvorepublikové slušnosti, jakýsi hybrid mezi Tomášem Garriguem Masarykem a Saskií Burešovou.

Na iDnes ani v Reflexu není Ovčáčkův do očí bijící bizár nijak konfrontován s pravidly základní příčetnosti. Autoři prostě přijímají jako holý fakt, že má mluvčí prezidenta talk show, kde v dobových kulisách Televarieté pětačtyřicet minut bez zaváhání podkuřuje prezidentovým přátelům. Stejně tak jim nestojí za zmínku, že se to odehrává v televizi, která je celá „prezidentova“, a jejíž vlastník tu moderuje převážnou většinu pořadů. Co by se před námi muselo odehrávat, abychom si na to odmítli zvyknout?

Tak předně, TV Barrandov není skutečné médium. Je to prostor fantazie Jaromíra Soukupa, využívaný nad rámec plnění jeho dětských snů už jen coby nástroj uplatňování vlivu konkrétní zájmové skupiny nad konkrétním výsekem voličů. Jaromír Soukup slavil znovuzvolení Miloše Zemana na pódiu přímo po jeho boku. To, co se na Barrandově odehrává, není skutečné — a to, že politici s alespoň základní příčetností jeho pořady dodnes navštěvují a legitimizují, je chyba, kterou v dlouhodobém měřítku neobhájí žádná píáristická moudrost.

Vstup Jiřího Ovčáčka do magického prostoru před barrandovské kamery, který byl dosud výhradně dějištěm robotické křeče Jaromíra Soukupa, neznamená pro tuto televizní stanici nic nového — jde o další nereálnou postavu, která už šestým rokem vytváří mlhu okolo mocenských her Zemanovy skupiny imitací Alexandra Hemaly (a kterou na 85 % ztvárňuje Pavel Liška).

Toliko bez zhlédnutí jediné vteřiny. Ale „show“ teprve začíná…