Rozhodl jsem se zaznamenat své myšlenky při sledování prvního dílu Talk show Jiřího Ovčáčka. V krátkém čase se tak podruhé pokusím o co nejdůstojnější přístup k realitě, která svou důstojnost zcela ztratila.

Babišův iDnes zvolil v servilní recenzi čistě popisný titulek, pořad nazval „Ovčáčkovou hodinou konverzace“. Podle časopisu Reflex Ovčáček „ve svém televizním pořadu neselhal“ — s čímž musím souhlasit, pokud je tím myšleno, že neselhal v roli Jiřího Ovčáčka. Snad je to myšleno takhle, protože ve vztahu k novinářské praxi, etice či snad realitě vůbec by nikdo soudný nemohl něco takového tvrdit.

Tak jako všechno, co Jiří Ovčáček dělá, je i jeho „pořad“ především svéráznou ukázkou takzvané morální cyklistiky: nahoře se hrbit, pod sebou šlapat. Pokud nejste přítel prezidenta, čeká vás salva laciných provokací z arzenálu pubertálního šotka. Jakmile se ale objeví někdo, vůči němuž je třeba vykazovat loajalitu, změní se Ovčáček v pomník prvorepublikové slušnosti, jakýsi hybrid mezi Tomášem Garriguem Masarykem a Saskií Burešovou.

Na iDnes ani v Reflexu není Ovčáčkův do očí bijící bizár nijak konfrontován s pravidly základní příčetnosti. Autoři prostě přijímají jako holý fakt, že má mluvčí prezidenta talk show, kde v dobových kulisách Televarieté pětačtyřicet minut bez zaváhání podkuřuje prezidentovým přátelům. Stejně tak jim nestojí za zmínku, že se to odehrává v televizi, která je celá „prezidentova“, a jejíž vlastník tu moderuje převážnou většinu pořadů. Co by se před námi muselo odehrávat, abychom si na to odmítli zvyknout?

Tak předně, TV Barrandov není skutečné médium. Je to prostor fantazie Jaromíra Soukupa, využívaný nad rámec plnění jeho dětských snů už jen coby nástroj uplatňování vlivu konkrétní zájmové skupiny nad konkrétním výsekem voličů. Jaromír Soukup slavil znovuzvolení Miloše Zemana na pódiu přímo po jeho boku. To, co se na Barrandově odehrává, není skutečné — a to, že politici s alespoň základní příčetností jeho pořady dodnes navštěvují a legitimizují, je chyba, kterou v dlouhodobém měřítku neobhájí žádná píáristická moudrost.

Vstup Jiřího Ovčáčka do magického prostoru před barrandovské kamery, který byl dosud výhradně dějištěm robotické křeče Jaromíra Soukupa, neznamená pro tuto televizní stanici nic nového — jde o další nereálnou postavu, která už šestým rokem vytváří mlhu okolo mocenských her Zemanovy skupiny imitací Alexandra Hemaly (a kterou na 85 % ztvárňuje Pavel Liška).

Toliko bez zhlédnutí jediné vteřiny. Ale „show“ teprve začíná…

Omlouvám. Jste skvělá. Miluji vás. Ještě jednou se omlouvám.

Pomalý nájezd kamery. Ovčáčkův hlas se snad poprvé chvěje. Orosené vibrato dává tušit, že i jinak otrlý avatár Jiřího Ovčáčka vstupuje do neprobádaných vod. Kulisy jsou skromné, středostavovské. Zátiší tvoří hrozny s jablky, a to hned na několika místech. Lehce extravagantní hodiny při troše vůle ladí k betonové váze s dekorativním orobincem. Zdá se, že stylista Ovčáček nezanechal ani těm nejvšímavějším divákům žádnou interpretační laskominu.

Jediný host pořadu nepřichází, neboť preventivně sedí. Ministryně financí Alena Schillerová se halí do charakteristického šátku, který bude předmětem podstatné části pořadu, a stejně jako všichni čeká, co přijde.

Opravdu se to děje? Mám strach, že uvěřit v existenci talk show Jiřího Ovčáčka znamená vzdálit se o další kousek realitě. Je ještě cesty zpět? „Já se vám musím na úvod omluvit, paní ministryně.“ První díl pořadu plní svůj účel okamžitě, světový rekord v patolízalství byl stanoven v první minutě.

První čtvrthodina patří rozpočtu, politické práci vůbec a rozjímání na historickými politickými vzory od Margaret Thatcherové po Aloise Rašína. Úvod pěkně vykresluje absurditu celého pořadu. Vrcholní politici se zpravidla v talk show ukazují „v civilu“, cílem moderátora je navodit uvolněnou atmosféru a otevřít třeba osobní témata, polidštit politika a ukázat ho v nové situaci — je to nepsaná dohoda: politik si může receptem na rybízový koláč nebo košilatou historkou z kampaně šplhnout u voličů, divák si užije trochu nadhledu nad politikou. Ovčáčkův pořad však zůstává bezezbytku politický, a Alena Schillerová se může „uvolnit“ snad jen v tom smyslu, že proti ní sedí bezmezně oddaný moderátor.

Místo všeobecného uvolnění se však divák nemůže zbavit dojmu, že za kamerami stojí seřazeno vojsko strategické podpory Čínské lidové osvobozenecké armády, které je s prsty na spouštích připraveno procedit potěmkinovské kulisy, pokud by agent JO dopustil vyzrazení.

„Jak se vám spolupracuje s panem prezidentem?“ ptá se moderátor a nejpozději v tuto chvíli musí každý soudný člověk zažívat pocit podobný tomu, když psychadelikum naplno udeří. Co by se asi stalo, kdyby odpověď zněla „spolupracuje se mi hrozně, prezident není schopný souvislé věty, chvílemi si neuvědomuje, s kým se baví, Mynář s Nejedlým s ním hýbou jak s loutkou a vy sám při tom křepčíte kolem trůnu“? Nebudu napínat, nestalo se to…

„Já si především velmi vážím jeho podpory,“ shrnuje svou hlubokou poklonu prezidentovi ministryně financí. „Tu mohu potvrdit a jsem za ni rád,“ doplňuje ji prezidentův mluvčí vydávající se za moderátora. „A znovu opakuji, jak jsem rád, že jste přišla,“ uzavírá mimořádně vyostřenou pasáž. „Já ho mám radši než vy všichni dohromady!“ nevydrží to Jaromír Soukup a vpadne na scénu se zarámovanou fotografií s autogramem. (No dobrá, to poslední se nestalo, ale po patnácti minutách Talk show Jiřího Ovčáčka si dovedu představit, že bych podobný výjev absorboval bez zásadnějšího ošívání.)

„Jakou sociální síť máte nejraději? Tipuji Instagram,“ posílá Ovčáček na ministryni další šrapnel. „Instagram mám moc ráda, protože je o fotkách, a fotka může vystihnout emoci… Dokonce se tam vzájemně sledujeme,“ pomrkává ministryně na svůj protějšek. „A lajkujeme,“ pýří se Jiří Ovčáček a zakončuje další dramatickou sekci.

„Já jsem se o vás dočetl, že máte ráda šátky,“ prokazuje moderátor svou připravenost. „Mimochodem, krásný šátek, moc vám to sluší,“ kompletuje vzápětí první stovku komplimentů a chystá půdu pro další pulitzerovský moment: „Máte čas si je nakoupit, nebo využíváte internet, anebo využíváte starší zásoby, promiňte mi ten výraz,“ přidává přitom dvorní moderátor další omluvu, aniž by byl doposud pro jakoukoli důvod byť jen na obzoru. „Kombinace všeho, tenhle jsem dostala od přátel, ten mám moc ráda, jinak nakupuji nárazově, mám oblíbený obchůdek v Brně,“ uzavírá Alena Schillerová silně konzervativní módní okénko, zatímco na obrazovku poosmé od začátku pořadu vyskakuje lišta se slovem „ministrině“ s měkkým „i“.

V takové smršti si divák sotva všímá, že se pořad překlopil do druhé poloviny. Moje myšlenky se nezadržitelně rozbíhají. Pořad sleduji přerušovaně, mám tendenci prokrastinovat od něčeho, co by mnozí označili za prokrastinaci samo o sobě. Slovo „show“ v názvu pořadu se zatím zdá být velmi přestřelené, ale přeci jen se pohybujeme na stanici, na níž nese jeden z pořadů Jaromíra Soukupa název „zprávy“.

Přemýšlím, jestli ještě nějak využiji týdenní předplatné video-archivu TV Barrandov v ceně 19 korun, které mě stálo korun 38, neboť mi první aktivační SMS expirovala. (Pro představu je to podobný pocit, jako když vám nádražní turniket na toaletu bez prkýnka spolkne dvacku, a vy tam chtě nechtě musíte vhodit druhou, protože již není cesty zpět.)

Teleshopping

Jiří Ovčáček se slovy „nechci se tu věnovat politickému provozu“ otevírá téma ústavní krize. V této pasáži je nejlépe patrné, k čemu jeho pořad primárně slouží — odmyslíme-li si tři dlouhé reklamní bloky. Alena Schillerová je připravená a do inscenované pohody vloží taktický políček koaličnímu partnerovi: „Vláda fungovala normálně… Ale připadlo mi zvláštní, že by sociální demokracie chtěla položit vládu kvůli ministrovi kultury — to bychom asi vstoupili do dějin.“ „To si myslím, že bychom, paní ministryně, určitě vstoupili do dějin,“ vskočil moderátor ministryni do řeči, ale myslím, že se nezlobila. Člověku je při takovém pohledu sociální demokracie až líto, že taky nemá svou televizi, jako Miloš Zeman s Andrejem Babišem.

Ve třicáté minutě pořadu, který „není o politickém provozu“, má Alena Schillerová stále dost prostoru pro poklidné představování své politické agendy. Protistrana reaguje sporadickými vstupy typu „máte čas si odpočinout?“, případně „a to se jako i tiskne?“.

Ne, to není rozhovor. Není to ani dialog. Některé plochy nerušené ministerské sebepropagace mají i více než pět minut, a Jiří Ovčáček v nich sehrává roli retardového kolegy v teleshoppingu, který se právě „dověděl“ šokující informaci, že někteří lidé si kupují úplně obyčejné nože, přestože by si bývali mohli za pouhých 1 999,- objednat sadu nožů Jamie Oliver v bloku z akátového dřeva, a ještě by k tomu bývali dostali zdarma kolekci toho nejlepšího z klasické hudby od písmena V: „No ano, to máte pravdu, to je úplně nesmyslné!“

„Když už jsme u vašeho působení ve vládě, jste známou tváří, sympatickou tváří, dodávám já — neuvažovala jste o nějaké budoucí politické dráze? Hovoří se o tom, že jsme ještě nikdy neměli prezidentku,“ rve Jiří Ovčáček svou premiéru zdárně do ještě větších hlubin symbolické zádě svého hosta. „Pane Ovčáčku, já neuvažuju vůbec o ničem,“ odpovídá ministryně financí a divákovi začíná být zřejmé, že čas se nachýlil.

„Byla jste úžasná,“ rozplývá se definitivně obraz Jiřího Ovčáčka. Závěrečné melancholické tóny klavíru dávají vzpomenout pořad Pošta pro tebe, snad jen místo stěny zde oba účinkující v podstatě splývají v jedno. Zbývá jen objetí. Je konec.

S jistotou můžeme říct jediné. Pokud bude Ovčáčkův pořad pokračovat v nastoleném tempu, a pokud k němu „do obýváku“ nedej bože usednou ještě o něco bližší přátelé Miloše Zemana (jakože usednou), může se taky klidně se stát, že na konci vyhrazených čtyřiceti minut už uvidíme z hradního mluvčího čouhat jen polobotky.