Televize je jednosměrná sociální síť pro chudé. Kdo u nás přepíná mezi programy a přemýšlí, koho by si dal do přátel, narazí na Jaromíra Soukupa. Ideální přítel, protože je hodně často k vidění. Na televizní obrazovce mluví a mluví, což by jistě nemohl, kdyby byl někdo nedůležitý.

Zkušenost ukázala, že určití kandidáti na prezidenta drtivě a triumfálně vítězí mezi Malou Stranou a Vinohrady ve městě Praha. Zvolen je vždy někdo jiný. Praha je všude mimo Prahu velmi neoblíbená.

Jaromír Soukup může být příštím českým prezidentem už proto, že u nás věci nakonec vždy dopadnou špatně. Jeho protikandidáti pak mohou být ve městě Praha zvoleni do Senátu, což také není marné. O všechny je u nás postaráno, což je moc dobře, a je to úplně navzdory faktu, že u nás věci dopadají špatně.

Politická komunikace v počítačové éře

V počítačové éře, pokud se má dělat politika, je hlavní překonat dědictví někdejších politických stran. Politické strany se vším zacházely podobně jako vejcorodí živočichové se svým narozením.

Všechno se muselo vysedět. V politických stranách bývalo hodně lidí, z nichž všichni něco dělali, ale jen málo jich smělo dlouho mluvit. Díky televizi je možné vzít to za opačný konec a prohlásit, že kdo dlouho mluví, je politik. A obejít se bez členstva.

Piráti zjistili a názorně ukázali, že je možné na síti překonat kmenový princip praktikovaný v politických stranách. V klasické straně se svádějí velké bitvy o to, aby členstvo, řekněme z Opavy a přilehlých okresů (ať se pořád nemluví o Ostravě nebo Olomouci), prosadilo svého člověka do funkce řekněme ministryně.

Lidé z Opavy a okolí vystupují jako jednotný kmen, který handluje s jinými kmeny. Když se rozhodování převede na internet, namáhavý proces kmenového jednání odpadne.

Nejzajímavější klání je dnes v politice mezi mistry zkratky. Lídři tradičních politických stran v této společnosti vypadají jako strejci ze vsi. Mezi mistry zkratky — hnutím ANO, Piráty a Jaromírem Soukupem každý používá svůj způsob, jak se dostat k cíli.

Prezident s diplomem za snahu

Na škole v přírodě jsme dostávali diplomy „Za snahu“. Jaromír Soukup působí dojmem člověka snaživého, jednoho z nás. Houževnatost bez talentu, těžkopádný jak sovětské sáně. A kam to dotáhl!

Vůbec by nemusel vystupovat v televizi, kterou vlastní, ale on to dělá, neúnavně, pro nás, jen pro nás. Na Hradě to bude dělat stejně, nepřestane s námi mluvit. Jednosměrně, na sociální síti pro chudé.

Když si zvolíme Jaromíra Soukupa prezidentem, bude pořád s námi, až v obýváku. Kdo by nechtěl mít prezidenta v obýváku?

Musíme Jaromíra Soukupa přesvědčit, aby za nás kandidoval. Chceme prezidenta s diplomem „Za snahu“.

Česká cesta ke štěstí

Zatímco v Americe se společenská frustrace projevuje tím, že každou chvíli někdo vystřílí školu, u nás se dva chlapi zapálili na Václaváku. Šťastná země, kde na kasu ošetří popáleniny způsobené úmyslně, vlastní rukou.

Palachův příklad zatím vítězí nad příkladem Olgy Hepnarové, která sedla do náklaďáku, a ač nemuslimka, najela do lidí, kteří čekali na tramvaj.

Když si za prezidenta zvolíme Jaromíra Soukupa, určitě lidem vymluví i to sebezapalování, přestože venkoncem taková činnost moc lidí neobtěžuje. A budeme šťastní.

Ke štěstí si dojdeme naší, českou cestou. Je to úplně blízko, když to vezmeme tou správnou zkratkou.