Tomáš Tožička ve svém textu „Proč potřebujeme také Mezinárodní den mužů“ popisuje, jak jsou i muži obětí systému, stejně jako ženy. Při čtení jeho textu jsem měla rozporuplné pocity. Na jednu stranu s ním obsahově souhlasím, a důvody, proč potřebujeme Mezinárodní den mužů, bych z fleku podepsala. Stejně tak bych souhlasila, že ne každý „bílý heterosexuální muž“ má z těchto svých privilegujících charakteristik bůhví jaký prospěch. Tvrdit to některým mužům je asi jako vykládat bezdomovcům, že se jako společnost máme nejlépe v historii.

Při čtení se mi ale stále vnucovala otázka: proč mi to vlastně autor říká? Respektive, proč svůj text (byť nepřímo) adresuje českým feministkám a feministům? Aniž bych si činila ambici mluvit za všechny nebo držet patent na rozum, jako jedna z aktivních českých feministek si troufnu říct, že není pravda, že na muže nemyslíme.

Toxická maskulinita

Aspoň částečně souhlasím i s Tožičkovým varováním, že jazyk odborného nebo poloodborného diskurzu se stává často pro laika nesrozumitelným (ovšem to samozřejmě není specifikum feminismu).

Vezměme si příklad. Jedním z „tolika nových slov“, o kterých Tožička píše, může být třeba pojem „toxická maskulinita“. Tento koncept popisuje vše, co Tožička ve svém textu vyjmenovává, jako jasný projev toho, že patriarchální uspořádání společnosti neškodí jen ženám, ale i mužům. A je to koncept, se kterým se v mainstreamové feministické debatě zaobíráme docela často, jak ve vztahu ke společnosti a mužům obecně, tak konkrétně, v souvislosti s našimi otci, bratry, partnery, syny a přáteli. Třeba proto, abychom nemuseli být svědkem toho, jak z nějakého chlapáctví odmítají jít k doktorovi tak dlouho, až je na jakoukoli účinnou léčbu pozdě.

Pochopitelně, ne vždy to je vidět nebo slyšet. Pokud se někdo nachomýtne k nějaké vyhrocenější twitterové debatě, nebo zaznamená v konkrétním čase vícero mediálních zpráv na jedno téma, samozřejmě může získat pocit, že se feministky a feministé u nás věnují jen jedné konkrétní věci (a třeba i zdánlivé kravině). Ale kampaně za jednotlivá témata se objevují přeci vždy a všude — ani to není ostatně specifikum feminismu. Není v silách člověka vést neustále všechny války na všech frontách.

↗

Patriarchát skutečně škodí všem. Ale komu je potřeba to neustále připomínat? Repro reklama Gilette

Problematika rovných příležitostí a vyrovnaného zastoupení v mocenských a rozhodovacích pozicích, jejíž význam Tožičkův text zpochybňuje, je důležitou součástí feminismu. Naše společnost funguje v nějakých strukturách a je společensky i individuálně žádoucí, aby k vysokým pozicím měli všichni stejný přístup, ať uplatnění svého talentu, kvůli výdělku anebo možnosti ovlivnit chod věcí veřejných. Rozhodně to ale nemůžeme považovat za nějakou esenci českého feminismu, jak Tožička naznačuje. Rozšiřovat tuto (nebo jakoukoli jinou) oblast na celý český feminismus je podobné, jako tvrdit, že všichni levičáci chtějí násilnou revoluci: někteří ji možná chtějí, a v diskuzi to zpravidla nejvíc rezonuje, a kritici to pak všem vmetou do tváře. A právě podobné generalizace se dopouští i Tožička.

Bílý heterosexuální muž

Ani u teorie „bílého heterosexuálního muže“ nemám ten dojem, že by s ní feministky útočily na své kolegy v prekérních zaměstnáních a těžkých životních situacích. Adresována má být primárně těm, kteří z těchto skutečných privilegií skutečně těží, všem „žabákům na prameni“, kteří pak s oblibou razí teze o individuálním úsilí a volné cestě pro každého, kdo jen chce. A úplně nejvíc patří to označení těm, kteří z těchto silových pozic naříkají, jak je jim křivděno jen proto, že jsou bílí heterosexuální muži.

Feminismus, který Tomáš Tožička popisuje, není můj feminismus — a pokud vím, tak ani feminismus, jaký znám ze svého okolí. Je to možná určitá autorova představa o feminismu, která se v jádru moc neliší od představ, které mají o feminismu jeho odpůrci a odpůrkyně.

Současný feminismus hlavního proudu rozhodně muže neignoruje. A to je část Tožičkova textu, se kterou prostě nelze souhlasit. Tožičkův text přitom obsahuje některé zásadní poznatky o tom, jak velká část mužů trpí patriarchátem jinak, ale srovnatelně s mnohými ženami. Autor však neměl promlouvat k českým feministkám a feministům, ale právě k té části české společnosti, která feminismem opovrhuje. Právě ta část společnosti totiž se musí naučit vnímat, jak patriarchální systém škodí všem.