Většina veřejnosti vnímá politiku jako divadlo, kde politici hrají sami na sebe, zveličují konflikty a nevěnují pozornost zájmům a potřebám lidí. Největší důvěru máme ve vědce a lékaře, zatímco poslanci se v průzkumech pravidelně umisťují na nejnižších příčkách.

Stejně je tomu s důvěrou v politické strany. Podle loňských dat CVVM politickým stranám a hnutím zcela důvěřuje jen jedno procento dotázaných, dalších osmnáct procent jim důvěřuje spíše. Na prvních místech žebříčku najdeme policii, armádu a banky.

Vést na takto vymezeném poli debatu o zvyšování platů politiků je předem ztracená bitva. Přesto se do ní v polovině ledna Sněmovna na mimořádné schůzi znovu pustí. Musí, protože zmražení platů nejvyšších ústavních činitelů opakovaně ruší Ústavní soud. S platy „politiků“, jak se v debatě zkráceně říká a píše, totiž nelze zároveň a jednoduše zmrazit i platy soudců, jak se to opakovaně děje. Ti si své zájmy účinně chrání.

Naši volení zástupci tedy budou ve Sněmovně debatovat nad novelou zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci.

Jde o poslance a senátory, ministry, prezidenta, soudce, členy vedení Nejvyššího kontrolního úřadu a některých státem zřizovaných poradních a dozorčích orgánů, jako jsou třeba Národní sportovní agentura nebo Národní rozpočtová rada. Hlavní pozornost bude ale opět upřena do Sněmovny a jejích poslaneckých a vládních lavic. Tam sedávají ti, kdo nás z podstaty věci rozčilují nejvíc.

V debatě jistě znovu zazní, že by na poslanecké platy měl existovat nějaký automat, do kterého by politici neměli zasahovat. Je však třeba připomenout, že takový automat už řadu let existuje. Plat poslanců a dalších osob vykonávajících zákonem vymezené funkce je stanoven jako násobek platové základny, kterou každoročně vyhlašuje ministerstvo práce. Pro letošní rok činí tato základna 94 775 korun, což je odvozeno výpočtem z průměrné hrubé mzdy. Základní plat poslance je podle tohoto automatu 1,08násobkem platové základny.

Problém nastává, když Sněmovna platy politiků zmrazí a o pár let později zákonodárci s překvapením zjistí, že by jejich odměny měly vyrůst nepřijatelně moc. Úkolem Sněmovny tedy není automat zřídit, ale navrhnout jeho novou, nejlépe dlouhodobou podobu. Pokud vládní návrh projde v předpokládané verzi, měly by platy politiků růst od příštího roku vždy nejvýše o pět procent.

Poslanci mají slabé zázemí

Základem debaty o financování politiky ovšem nemá být debata o platech politiků. Skutečnost je taková, že zázemí jednotlivých poslanců, ale i senátorů je až absurdně nedostatečné.

Nejenže poslanci nemají samostatné kanceláře, nemají v nich ale ani místo pro své asistenty, po kterých tedy těžko mohou vyžadovat plnohodnotné nasazení. Jeden poslanec může navíc na asistenty vydat ze sněmovního rozpočtu nejvýše 55 tisíc korun měsíčně, a to přes fakturu, tedy zakázaný švarcsystém. Oněch 55 tisíc měsíčně je méně než průměrná hrubá měsíční mzda jednoho člověka v hlavním městě.

Poslanci německého Spolkového sněmu mohou svým spolupracovníkům nechat vyplatit skoro 26 tisíc eur, přičemž průměrná měsíční mzda v hlavním městě činí zhruba 4 700 eur. Tam, kde si německý poslanec může dovolit 5,5 člověka, má tomu českému stačit necelý jeden.

I přesto platí, že čeští poslanci mají asistenty přinejmenším dva, ovšem s přiměřeně nižším příjmem. Plnohodnotný výkon při sledování a formulaci legislativy, sběru podnětů a zastupování zájmů občanů tedy chceme po poslanci se špatně placeným a málopočetným aparátem bez fyzického zázemí ve sněmovních prostorách. V těch chybí nižší stovky kancelářských míst. Pokud se dnes bavíme o slabém výkonu Sněmovny, nemysleme jen na obstrukce a dlouhá noční jednání, ale i na její fyzické možnosti podávat dobrý výkon ve vztahu k nám voličům.

Zázemí politiky

V souvislosti s debatou o penězích je na místě připomenout, že státní příspěvek na činnost politické strany tvoří základ její nezávislosti. Státní prostředky jsou jediné, které nemohou být směněny za libovolné rozhodnutí v budoucnu — fungují principiálně jinak než prostředky soukromé. Ne každá strana má nemovitosti, které může pronajímat, a vylepšovat tak své rozpočtové možnosti. Ze sněmovních stran mají takové významné příjmy pouze lidovci.

Státní příspěvek na činnost pro sněmovní stranu činí 10 milionů korun, příspěvek za mandát poslance nebo senátora je 900 tisíc korun, za mandát krajského zastupitele nebo zastupitele pražského magistrátu je 250 tisíc korun ročně. V této výši jsou příspěvky stranám vypláceny od roku 2001, přičemž byly ještě v letech 2011—2016 sníženy o 45, respektive 12,5 tisíce korun ročně. V předchozí debatě přitom vládní TOP 09 navrhovala snížení státního příspěvku stranám až o jednu polovinu.

Když vedeme debatu o dopadech inflace na občany a firmy, přehlížíme, že politické strany coby základní nástroje demokratického zastupování zájmů platíme z veřejného rozpočtu stejnými prostředky bezmála čtvrt století. Stát podpořil činnost všech politických stran v zemi v roce 2023 necelými 546 miliony korun. Drtivou většinu z nich čerpaly strany sněmovní.

V diskusi o fungování politiky tedy rozhodně nemůžeme zůstat u tématu odměn poslanců, ministrů nebo prezidenta. I na nejvyšší úrovni potřebujeme hovořit přinejmenším ještě o zázemí politiky v zákonodárných sborech a politických stranách, jeho struktuře a organizaci. Říkáme-li, že politika nefunguje nebo že nezastupuje zájmy voličů, je v zázemí politiky jedna z málo viditelných, ale zásadních příčin.

A protože se v České republice vládne zákony, zůstává otázkou, jak hluboká krize bude nutná, aby k nápravě systémové slabosti zázemí pro tvorbu politiky některá budoucí politická reprezentace přistoupila. Jde o úkol, ve kterém pochopitelně nejde jen o peníze, do velké míry jde ale právě o ně.