Mezinárodnímu konsorciu investigativních žurnalistů (International Consortium of Investigative Journalists — ICIJ) se povedl husarský kousek. Díky několika milionům souborů — především e-mailů, které se jim podařilo získat, zahájili zveřejňování několika desítek tisíc jmen firem a jednotlivců, kteří skrývají své zisky před zdaněním v daňových rájích.

Skandál a nová diskuse

Zveřejnění daňových úniků přes Britské Panenské ostrovy dalo diskusi o daňových rájích nových rozměr. Jen několik dní před zveřejněním se na Světovém sociálním fóru v Tunisu jednalo o tom, že daňová spravedlnost je jedním z nejdůležitějších kroků k demokratizaci a boji s chudobou.

Rozsah daňových úniků po 3. dubnu se však ukázal ještě tragičtějším, než si kdokoli dokázal představit. Zatímco do té doby se mluvilo o dvaceti tisících miliard dolarů ukrytých v off-shorových centrech (měkčích formách daňových rájů), dnešní odhady přesahují třicet tisíc miliard dolarů.

Tyto anonymní a nezdaněné prostředky jsou jen v minimální míře používány na nákup reálného zboží — zámků, jachet a dalších luxusních výrobků. Slouží především ke spekulacím na finančním trhu a k dalšímu roztáčení kasínového kapitalismu. Tak jako mnohdy z korupce pocházejí, jako korupční peníze také končí — opět na tajných účtech.

Proto se o těchto netransparentních fondech, které dvaapůlkrát převyšují HDP celé Evropské unie, mluví jako o ohrožení demokracie a mezinárodní bezpečnosti. Obrovské finanční prostředky, které se mohou nekontrolovaně pohybovat po celé planetě, ohrožují demokratičnost procesů a stabilitu států. Je možno z nich podporovat strany válečných konfliktů, korumpovat vlády i místní zastupitelstva, ovládat média a kupovat si příznivou propagandu u občanských organizací, které jsou ochotny takovou službu poskytnout; nebo si je za tím účelem založit.

Bez kontroly a transparentnosti těchto toků je těžké si představit, že občan má jakoukoli reálnou možnost prakticky ovlivňovat politické procesy. Uvědomme si, že i naše vláda a politické strany dostávají peníze od lidí, kteří svůj kapitál ovládají z daňových rájů.

Proto najdeme v současné vládní garnituře (situace v opozici se nezdá o mnoho lepší) jen minimální podporu pro omezení daňových rájů. I díky aktivitám naší vlády se daří blokovat jakékoli snahy o řešení na úrovni EU a tím i na úrovni mezinárodní.

Autoři zprávy také poukazují na nové, či zatím málo prodiskutované aspekty vyhýbání  daním. Jedná se především o fiktivní supermanagery, kteří sídlí v daňových rájích a poskytují svá jména nejrůznějším firmám k platbám, jež umožňují vyvádět majetek na utajená konta, snižovat tak daňové základy, a navíc mít k dispozici nekontrolované prostředky ke korupci či podvodným machinacím.

Nic nového pod Sluncem

Stejně jako v podobném úniku informací z Lichtenštejnského bankovního domu LGT-Bank v roce 2008 i dnes nacházíme mezi zatím zveřejněnými jmény vysoké státní úředníky, prominentní politiky a miliardáře skrývající své majetky před daňovými úřady a soudci. Ukazuje se propojení mezi hospodářským a politickým establishmentem z formálně demokratických zemí a jejich partnery v podivných autokraciích či diktaturách.

David Leigh, šéf investigačního oddělení deníku The Guardian, který byl jedním z členů skupiny, která odhalila současné materiály o vyhýbání daním a daňových únicích, již v roce 2005 upozornil na machinace pravicového diktátora a masového vraha Pinocheta, který se v českých zemích těší mezi pravicí obzvláštní obliby. Byly zveřejněny důkazy, že zbrojní firma BAE Systems, u nás známá z dosud neobjasněného korupčního skandálu kolem pronájmu stíhaček Grippen, zaplatila Pinochetovi přes daňové ráje více než milion liber.

Generál Pinochet se navíc podílel na ilegálních dodávkách zbraní Chorvatům z chilské paramilitární a zbrojní skupiny FAMAE. Tato tajná operace byla rovněž placena z off-shorových prostředků, z nichž část skončila na Pinochetových zahraničních účtech.

Česká odpověď

V hlavních českých médiích nacházíme k tomuto problému jen málo příspěvků. Nepřipravení novináři nechávají ministra financí Miroslava Kalouska, aby do televizních kamer říkal takové nesmysly jako v pořadu TV Prima, kde tvrdil, že naše země přichází maximálně o jednotky miliard na daních, nikoli o desítky, jak uvádějí některé odhady.

Ministr je buď úplný hlupák, nebo dělá naprosté hlupáky z občanů. Jestliže by daňový únik byl devět miliard korun a v daňových rájích sídlí 12 500 českých firem, pak by průměrný daňový odliv byl 720 tisíc ročně — tedy plat jednoho středně vyššího vedoucího! Ale kvůli tomu přece nikdo do daňového ráje nepůjde.

Vezmeme-li si, že mezi firmami jsou podniky jako ORCO, Karlovarské minerální vody, Bakalovo OKD (NWR), Frolíkův Linet, Komárkovo KKCG, Kellnerovo PPF a další, těžko si představit, že by se ztráty na daních dostaly pod třicet miliard. Navíc je k tomu nutné připočítat obrovské ztráty kvůli finanční multiplikaci a odlivu peněz z domácího trhu.

Podle serveru ČEKIA je přes čtyřicet procent zahraničního kapitálu u nás kontrolováno z daňových rájů. Zdá se být logické, že to není proto, aby vyváděli z České republiky maximálně devět miliard, jak tvrdí ministerstvo financí.

K tomu je ovšem třeba dodat, že kvůli nelegálním únikům financí mizí z České republiky kolem 140 miliard nezdaněných korun. Podle propočtů washingtonské Global Financial Integrity se tak v absolutních číslech řadíme na dvacátou příčku na světě (tabulka s českým komentářem je k nahlédnutí v této zprávě koalice Social Watch na straně 14) a jsme na tom hůř než dvakrát větší ekonomika Egypta. V Evropské unii hrajeme prim a to vše jen proto, že Kalouskovo ministerstvo, Generální finanční ředitelství Jana Křížka a jednotlivé finanční úřady pro neschopnost neplní svou práci.

Reforma, revoluce nebo válka

Výstrahou by nám mohlo být, jak daňovou problematiku řešili občané v severní Americe a ve Francii. V roce 1775 začaly v severoamerických koloniích Velké Británie nepokoje. Důvodem bylo, že kolonisté měli platit daně, o kterých za ně rozhodovali jiní, aniž by oni do toho mohli mluvit. Heslem amerických revolucionářů bylo: žádné zdanění bez politického zastoupení.

Když byl v roce 1777 pověřen správou financí ve Francii Jacques Necker, jeho hlavní pozornost patřila daním. Upozorňoval Ludvíka XVI. na to, že vysoce regresivní zdanění, které postihuje chudé a živnostníky, provázené obrovskými daňovými úlevami pro šlechtu a katolickou církev, není udržitelné. Král sice byl nakloněn reformám, ale daním se vyhýbající aristokracie a klérus mu v tom zabránili, čímž zhatili jeho poslední naději na záchranu.

Spojené státy americké si v krvavých bojích vydobyly samostatnost a definitivně se oddělily od koruny. Mnoho francouzských šlechticů a církevních potentátů ztratilo život v krvavé revoluci, která byla následkem dlouhého zbídačování a parazitování několika na práci mnoha.

Netransparentnost, korupce, parazitismus establishmentu nemůže trvat stále. Pokud nedojde k reformě, hrozí revoluce a násilný konflikt. To pak ovšem znamená, že brutalita se nebude týkat jen viníků, z nichž, jak ukázala historie, nikdo není dost bohatý a mocný, aby si mohl být jist svou bezpečností. Represím se nevyhnou ani zastánci kritického pluralitního myšlení či odpůrci násilí. V konečných důsledcích jím bude postižena celá společnost.

Dlouhá cesta

Výběr a správa daní patří ke klíčovým úkolům státu. Proto i daňová spravedlnost je nevyhnutelně základem stabilního a důstojného společenství země.

V současné chvíli to znamená nezbytné reformy na několika úrovních. V první řadě je třeba začít s omezováním daňové konkurence, minimálně na úrovni EU a posléze i na rovině mezinárodní. Bohužel zatím vidíme pohyb spíše v opačném směru. Například u nás minulý rok v tichosti a bez patřičného odporu opozice prošel vysoce regresivní zákon rušící zdanění dividend (Německo je daní 25 %, Francie 30 %).

Potřebujeme omezit fungování daňových rájů a off-shorových center, která umožňují vysoké daňové úniky, praní špinavých i korupčních peněz a netransparentnost finančních toků. Navíc, jak se ukázalo v případě Kypru, ohrožují i stabilitu ekonomiky.

Na druhé straně musíme ovšem také zajistit efektivní občanskou kontrolu nad veřejnými rozpočty, jejich utvářením i čerpáním. Je smutným faktem, že naprostá většina našich poslanců a zastupitelů má o tvorbě rozpočtu jen nepatrné a často velmi zkreslené představy.

Nástrojů, jak toho dosáhnout, je mnoho a není potřeba experimentovat a improvizovat, jak jsme především u nás zvyklí. Otázkou je, zda budeme mít dost občanských sil a politické vůle to prosadit. Je nepochybné, že současná situace je neudržitelná. Jestli skončí politickou proměnou nebo katastrofou, záleží na každém z nás.