V situaci na pokraji krachu svých největších bank a státního bankrotu se Kypr od svých evropských partnerů dozvěděl, že je načase, aby změnil svůj obchodní model. Model, který byl založen na desetiprocentní korporátní dani — nejnižší v EU — a na lákání zahraničního kapitálu do svých bank na relativně vysoké úroky. Kyperský bankovní sektor i díky tomu narostl na velikost sedmkrát převyšující celou ostatní ostrovní ekonomiku.

Toto nebylo jen přátelské doporučení. Podmínky záchranné půjčky obnášející deset miliard eur (pro stát, který má něco více než milion obyvatel), diktují mimo jiné razantní osekání bankovního sektoru i vyšší zdanění kapitálu a firem. O možných důsledcích dalších součástí dohody, zdanění vkladů a podílu dalších věřitelů a akcionářů kyperských bank na jejich stabilizaci, se intenzivně diskutuje. Pozitivní na přijatých opatřeních je, že je již opravdu načase hledat konkrétní cesty, jak i finanční sektor zapojit do své vlastní záchrany, ne jen ji naložit na ramena daňových poplatníků.

Čemu je ale třeba věnovat více pozornosti, jsou redistribuční důsledky — kdo opravdu nakonec účet zaplatí. V případě Kypru to zřejmě nebudou jen bohatí ruští oligarchové nebo další velcí zahraniční střadatelé, jak se často píše. I vzhledem k tomu, že již během února tohoto roku, tedy ještě před dohodou a zmražením pohybu kapitálu, bylo 18 procent peněz uložených vkladateli z eurozóny z kyperských bank staženo.

Namístě je tak se ptát, zda tato restrukturalizace například nepostihne celoživotní úspory lidí na důchod (nalákaných na vysoké úroky) nebo úspory malých a středních podnikatelů a živnostníků, především místních, které mohly vyšplhat nad pojištěnou hranici 100 000 eur. Pokud se takové případy ukáží, měli bychom sledovat, zda se na tyto případy bude vztahovat kompenzace možných individuálních obětí podvodných praktik, zamýšlená kyperskými politiky.

Kyperský ráj měl ale více rysů než jen nízké daně a vysoké úroky. Jeho nabídka obnášela i možnosti anonymity a utajování zdrojů a toků peněz. To vše umožnilo Kypru podbízet se a lákat mobilní kapitál na laxnější podmínky a nižší daně. Tento model nějakou dobu dobře fungoval, a jistě nepodněcoval kyperské politiky k tomu, aby pomáhali na různých mezinárodních fórech vyjednávat a prosazovat účinnější a přísnější regulaci kapitálu a bank.

Tato nabídka také umožňovala klientům obcházet pravidla jiných jurisdikcí, včetně partnerů Kypru v Evropské unii a eurozóně. V tomto světle se „doporučení“ o nutnosti změny obchodního modelu nezdá příliš překvapivé. Dohoda Euroskupiny pak zahrnuje i podrobné prozkoumání toho, jak Kypr implementuje pravidla proti praní špinavých peněz.

Zdá se tedy, že kyperský daňový ráj končí. Ne po dobrém cestou jednání a dohod s partnery, a především jejich úplnou a korektní implementací, doprovázenou snahou napomoci postupnému přeorientování ekonomiky na jiné sektory. Konec nastává silově pod tlakem v momentě, kdy se Kypr dostal na kolena.

Chvályhodný cíl — uzavření daňového ráje — je tak realizován jen v jednom minipředstaviteli tohoto modelu, protože Kypr představuje jen necelé jedno procento celosvětového trhu takovýchto offshorových finančních služeb. Akcentování nízkých daní a otázky zdanění vkladů odklonily pozornost od dalších velmi důležitých aspektů daňových rájů spojených s kulturou utajování. Toto řešení nechává bez povšimnutí jiné daňové ráje, i přímo v Evropské unii, které jsou založené na těchto principech.

A konečně, současná (ještě ale ne konečná a podrobná) podoba dohody bez opatření a fondů podporujících restrukturalizaci ekonomiky hrozí vyslat kyperskou ekonomiku řeckou cestou do hluboké recese, z níž se bude dlouho vzpamatovávat.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.