Politika i právo stále více vycházejí vstříc zájmům korporátní sféry - především bankám ale také mezinárodnímu obchodu a velkému průmyslu. Začíná ztrácet smysl vystupovat proti konkrétním politikům, protože jsou to jen loutky nadnárodních (občas i národních) koncernů. I kdybychom je odstranily všechny, najdou se noví poskoci kapitálu.

Na začátku Americké revoluce stálo heslo ŽÁDNÉ ZDANĚNÍ BEZ REPREZENTOVÁNÍ. Smyslem této výzvy bylo, aby lidé měli kontrolu nad penězi, které dávají státní správě. Ponechme teď stranou smutný fakt, že ani na britských ostrovech na tom poddaní koruny nebyli lépe než v koloniích — neubírá to nijak na legitimitě požadavku.

Je to prosté — stát po mně chce daně, já chci mít kontrolu nad tím, kdo daně rozděluje i kdo je spravuje. Je zajímavé, jak současná pravice i konzervativní levice zapomněly na tento prostý požadavek, který stál u zrodu alespoň jakés takés samosprávy již před více než dvě stě lety.

Není divu. Rozdělovat daně podle své libovůle, je základní touhou každého establishmentu. A nejde jen o touhu bojovat s chudobou - rozuměj vlastní — a tedy sebrat co nejvíce pro sebe a své kamarády. Někteří to dokonce myslí dobře, a nechtějí si do toho nechat kecat ty hlupáky, co je zvolili. Jsou totiž přesvědčeni, že sami vědí, co je pro koho nejlepší.

Nejsem si jist, zda jsou horší zloději či vševědoucí osvícenci. Jak říkal Reinhold Niebuhr, synové světla a synové tmy jsou si po čertech podobní.

V současné době tak najdeme nepochybně mnoho takových, kteří si myslí, jak mocně všem pomáhají, a tak není na škodu, si občas něco z toho vzít. Navíc jsou přesvědčeni — a nedošli k tomu zadarmo, že privátní sféra je tím nejlepším, co se o nás může postarat. Tam totiž nehrozí, že by kdokoli mohl cokoli kontrolovat a uplatňovat tam nějaké očanskoidní, nebo nedej Bože NGOidní požadavky.