Zúčastnila jsem se kulatého stolu nad tématem normalizace, kde se mimo jiné mluvilo o tom, jak oponovat konzumně konformistickému pohledu na 70. a 80. léta 20. století jako na dobu absolutní nesvobody, jež nás zatížila kolektivní vinou za mlčení a sociální jistoty. Historička umění Milena Bartlová, s níž se cítím spřízněná věkem i pohledem na umění a kulturu, řekla, že je třeba pojmenovat vše, za co se nemusíme stydět.

Debata mi dlouho nešla z hlavy a nebyla jsem schopná přijít na nic, co bych normalizaci mohla přičíst k dobru. Můj bezvýznamný život, žitý v těch letech na venkově, byl postižený takovými nepříjemnostmi, jaké jsem si předtím ani nedovedla představit. Vůbec by mě nenapadlo, že neseženu jiné než manuální zaměstnání. Že budu dokonce odstavena i od amatérských uměleckých aktivit. Že se s mými (a samozřejmě i s ostatními) dětmi bude ve škole zacházet způsobem, který jim znechutí vzdělávání — tehdy se jevilo, že navždy. Že nebudeme mít vůbec peníze, tím pádem budeme chodit v hrozném oblečení, většinou nebudu mít zimní boty, nebudeme moci celé roky nikam jet… nechci tady naříkat nebo vzbuzovat lítost, mohli jsme si za to  sami, ale bylo to docela hrozné. Připadala jsem si vyřazená a styděla se za to — a nejspíš jak jsem si připadala, tak se se mnou i jednalo.