Často se v souvislosti se současnou vládou ozývá slovo „údržbářská“. Zní to trochu pejorativně, ale mně se zdá, že mnoho našich veřejných institucí je v havarijním stavu, jejich údržba byla hrubě zanedbána, pokud se rozvíjely, tak systémem různých vnějších přilepenců, a že je nejvyšší čas s tím něco udělat.

Vzpomínám si, jak v šedesátých letech, kdy jsem byla rozum beroucí dítě, se podobně mluvilo také, symbolem nutné změny byly i padající římsy ve Vodičkově ulici v Praze a vinou let budování staveb socialismu zanedbaná údržba prostoru k životu. A to bylo právě tolik let po válce, kolik let už trvá náš nový postkomunistický režim.

Posledních patnáct let stále něco optimalizujeme a vždycky to znamená redukci. Školství se optimalizuje od poloviny 90. let a výsledek je vždy rušení škol a tříd s menším počtem žáků, integrování učilišť a zavírání škol v odlehlejších místech. Proces výuky se tak odpoutává od procesu výchovy a odehrává se jakoby nezávisle na ostatních procesech ve veřejném dění.

Tak se možná sloučením několika učilišť do jednoho integrovaného v okresním městě prospěje organizaci toho učiliště, ale velice to uškodí místu, kde zůstane prázdná budova a autobusová zastávka s lidmi dojíždějícími ještě dál a složitěji. Není důvod, aby se tam dítě po skončení své studijní dráhy vracelo, když tam nezbylo nic, co činí život příjemným a družným.

S optimalizací železniční sítě je to podobné a já jen doufám, že tam, kde si přes snahu optimalizátorů nenechali zbourat nádražní budovu, ji zase oživí, že se vrátí trafiky a alespoň automat na kávu, když už ne stánek nebo nádražka. Úplně nejkřiklavější příklad zanedbané údržby optimalizaci navzdory je stav nádraží v Karlových Varech — tam kdo vystoupí, ztratí jistotu o letopočtu i názvu země, v níž se nachází.

Konečně se začalo otevřeně mluvit o Národní galerii a o tom, že množství jejích budov a jejich stav spotřebují všechny prostředky, ba potřebovaly by více, a že její úspěchy se opírají spíš o fasády jí užívaných historických budov než o obsah její činnosti, na kterou nejsou peníze.

Národní muzeum ve své náhradní budově bývalého Federálního shromáždění (ať si obdivovatelé architekta Pragera říkají cokoliv, nehostinné a strašné) k návštěvám příliš nevyzývá, instalace jsou prozatímní pro celou jednu generaci, tak, jako bylo pro tu předchozí léta uzavřeno Národní technické muzeum.

Posledních dvacet let bylo poznamenáno extenzí, ve své zprávě o stavu Národního divadla to říká i jeho současný ředitel Jan Burian, který upozorňuje, že ve stavu současného příštipkářství nelze vytvářet inscenace, které by tvořily svébytnou fazetu alespoň středoevropské divadelní kultury.

Vidíme, že byla zanedbána debata o tom, co od svých veřejných institucí žádáme a co je třeba udělat pro to, aby nárokům mohly vyhovět. Patří k tomu univerzity, věda, a nakonec, jak se ukázalo při restitučním sporu, i církve, které se často chovají také, jako by neměly se společností, v níž působí, nic společného.

Dostali jsme se do zvláštní, dosud nepoznané situace, kdy nemovité záležitosti, tedy již zmíněné fasády, osvětlení a dlažby, vypadají až luxusně, zatímco vnitřní život společnosti, zajišťující její dynamiku a budoucnost, je zkrouhnut.

Každý, kdo měl kdy povinnost udržovat starý dům, ví, že to je velice drahé, náročné na detailní netypizovanou práci, kterou si člověk často musí udělat sám, protože na to prostě neexistuje firma. Že párat se s prostorem, kde nejsou pravé úhly a od ničeho dokumentace, je složité a každý stavební podnikatel řekne, že levněji vyjde to zbourat a postavit něco nového.

S touto ideologií se ještě v 80. letech 20. století bouraly třeba v Plzni dělnické čtvrti kolem Škodovky (dodnes tam nestojí nic) a jejich obyvatelé byli stěhováni do nově vznikajících sídlišť (dnes, kdyby čtvrť Karlov stála, doplňovala by industriální charakter okolí Škodových závodů, byly by v ní krásné malé, tolik žádané byty a vytvářela by malebnou identitu průmyslového města v opozici k nevkusným měšťanským domům podél železniční trati, přičemž by funkční střídmostí nad nimi vítězila).

Na stavění nového na místě zbouraného původního je založeno celé to novodobé developerství, které se dostalo už také do sporu například v případě nákladového nádraží Žižkov nebo toho domu na Václavském náměstí. Údržbářství naopak je nutné pro uchování malebnosti, všelijaké nepravidelnosti, dosud neobjevených a nevyužitých možností a zejména paměti míst. A mimo jiné uchovává také řemeslnou kreativitu a vyžaduje kvalifikaci.

Nemusíme se pořád tolik rozpínat, neškodilo by budovatelské úsilí opravdu obrátit do údržby a začít spravovat zemi s větším smyslem pro detail, víc dovnitř společnosti, zkusit harmonizovat alespoň pokud možno potřeby oboru s potřebami regionu (tam máme asi největší dluhy) a obrátit pozornost od vnějších dluhů, na které nás svými složenkami kdysi mistrně upozornil Miroslav Kalousek, k vnitřnímu dluhu společnosti. Slovo údržbář je trochu směšné, ale obsahuje důstojnost člověka devatera řemesel se smyslem pro pořádek.