Často se v souvislosti se současnou vládou ozývá slovo „údržbářská“. Zní to trochu pejorativně, ale mně se zdá, že mnoho našich veřejných institucí je v havarijním stavu, jejich údržba byla hrubě zanedbána, pokud se rozvíjely, tak systémem různých vnějších přilepenců, a že je nejvyšší čas s tím něco udělat.

Vzpomínám si, jak v šedesátých letech, kdy jsem byla rozum beroucí dítě, se podobně mluvilo také, symbolem nutné změny byly i padající římsy ve Vodičkově ulici v Praze a vinou let budování staveb socialismu zanedbaná údržba prostoru k životu. A to bylo právě tolik let po válce, kolik let už trvá náš nový postkomunistický režim.

Posledních patnáct let stále něco optimalizujeme a vždycky to znamená redukci. Školství se optimalizuje od poloviny 90. let a výsledek je vždy rušení škol a tříd s menším počtem žáků, integrování učilišť a zavírání škol v odlehlejších místech. Proces výuky se tak odpoutává od procesu výchovy a odehrává se jakoby nezávisle na ostatních procesech ve veřejném dění.

Tak se možná sloučením několika učilišť do jednoho integrovaného v okresním městě prospěje organizaci toho učiliště, ale velice to uškodí místu, kde zůstane prázdná budova a autobusová zastávka s lidmi dojíždějícími ještě dál a složitěji. Není důvod, aby se tam dítě po skončení své studijní dráhy vracelo, když tam nezbylo nic, co činí život příjemným a družným.