Národní divadlo v Praze slaví 130 let od svého definitivního otevření. Tehdy to byla velkolepá událost, řečnil F. L. Rieger a další politické veličiny, slavnostně zazněla Smetanova Libuše.

Od té doby jsou dějiny Národního divadla spojeny s dějinami národa a dodnes inscenace na jevišti Národního divadla vzbuzují vášně a funkce i osoba jeho ředitele je na veřejnosti projednávána s větším politickým podtextem než vedoucí pozice ve veřejnoprávních médiích nebo na univerzitách.

Je to dáno tím, že Národní divadlo je institucí státní, je financováno přímo ze státního rozpočtu, nerozhoduje o něm samosprávný orgán a je tím jaksi za svoji činnost odpovědno celé veřejnosti. Na druhou stranu si s ním zrovna vládnoucí politická garnitura může dělat co chce.

Sami ovšem cítíme, že celá veřejnost je množinou o tolika různých prvcích, že se tu průnik najde jenom velmi omezený, většina veřejnosti se o divadlo, ať už Národní nebo jiné, ve skutečnosti nezajímá a zná tak nanejvýš historickou budovu zvenčí. Což ovšem neznamená, že jím není ve své kulturní paměti ovlivněna.

V ranní Mozaice Českého rozhlasu Vltava se odehrál rozhovor se současným ředitelem Janem Burianem, kolem jehož jmenování a následujícím odvolání ministrem v demisi Balvínem a opětovném jmenování na zákrok předsedy vlády se strhl v létě jeden z konfliktů naší nejsoučasnější současnosti. 

K dalším počítám profesuru Martina C. Putny, neúčast rektorů některých univerzit na Hradě 28. října, nečekanou žádost ministra Peciny o vyjmutí objektů na Pražském hradě z restitucí, padesát profesorských jmenování, ležících na stole ministra školství, jenž neví, co s nimi, a jiné kousky, které se v projevu mocenské zvůle dotkly našich posvátných symbolů.