Kultura a kulturní politika státu není v předčasných volbách do PS ČR hlavním tématem. Z minulosti ovšem máme zkušenost, že obsazení ministerstva kultury se stalo vypovídajícím sdělením o věrohodnosti nebo věrolomnosti stranických programů, o tom, jakou autoritu vůbec přiznává ministru kultury mezi svými politiky.

Pokud jde o ODS, ta o ministerstvo kultury nikdy nestála, nepovažujíc je za sféru svého zájmu, nanejvýš se zajímá o památkovou péči jako problematiku vlastnictví a pole pro uskutečňování stavebního podnikání.

Tomu odpovídá i kulturní kapitola ve volebním programu této strany pro očekávané volby — není skoro žádná, oblastí umění se nezabývá vůbec, jen lehce se dotkne problematiky památkové péče (čtu za tím starost o to, aby soukromí majitelé památek byli rovnoprávní se státem a obcemi).

Do oblasti kultury zahrnují politické strany i média, ODS se stará o agenturu ČTK a hodlá změnit zákon o ní. Chce sloučit Radu České televize a Českého rozhlasu, za čímž můžeme vyčíst i snahu po sloučení těchto dvou médií vůbec.

Pokud jde TOP 09, člověk by nevěřil, že tato strana vyslala na ministerstvo kultury ministry Bessera a Hanákovou. Podle volebního programu je tato strana plná kulturních expertů, kteří vyprojektovali docela přijatelný program. Klade se v něm důraz na regionální kulturní iniciativy, i když spíše na místní „muzea“ (ty uvozovky jsou ve volebním programu), než na živou místní kulturu. Zmínka je i o knihovnách.

S ČSSD se TOP 09 shoduje v potřebě transformace národních kulturních institucí na veřejnoprávní, řízené radami, jež jmenují ředitele. Pokud jde o regionální kulturu, chce TOP 09 definovat odbornost a kompetence státní správy a samospráv. TOP 09 chce také zhodnotit a nově definovat roli a odpovědnost médií veřejné služby — neříká ale už nic o tom, zda hodlá také vytvořit podmínky k podpoře jejich kulturní funkce.

V programu TOP 09 nestojí nic o podpoře neprofesionální kultury ani o dostupnosti kultury všem vrstvám obyvatelstva. Inu, je to strana, podporovaná do značné míry kulturními konzumenty z velkých měst, kteří pro sebe potřebují „jen to nejlepší“ a mohou si to dovolit.

K těm se strana obrací ještě několika větami o výchově k mravnosti a odpovědnosti za národní kulturní poklad, což jsou fráze, které by si mohla odpustit.

KSČM ve zkráceném volebním programu pro předčasné volby nepíše nic. V programu na léta 2010 — 2014 stojí, že jí jde o finanční dostupnost kulturních a sportovních akcí, že chce podporovat původní českou tvorbu všech forem, stimulovat k tomu daněmi i sponzory. Výslovně mluví o podpoře neprofesionální kultury a tvorby mladé generace. Otázku médií KSČM s kulturní politikou nespojuje.

KDU ČSL podle očekávání akcentuje zákon o památkové péči (vždyť kvůli tomu byli ve vládě jejich četní ministři, kteří však se zákonem hnout nedokázali).

V programu této strany se mluví o digitalizaci knihovních a archivních fondů, což je důležitá, byť nenápadná, a poměrně nákladná záležitost, jež by ovšem měla být doprovázena srozumitelnou komunikací s veřejností, v níž by se dostatečně vysvětlilo, jak je to důležité a k čemu všemu to otevírá cesty (například mezinárodní dostupnost studijních materiálů). Na programu KDU ČSL je sympatické vyslovení spolupráce s dalšími evropskými zeměmi.

Pokud jde o média, je tato kapitola v programu zastoupena floskulí, jež chce uložit médiím zveřejňovat srozumitelné charakteristiky jejich pořadů, aby rodiče mohli kvalifikovaně posoudit jejich vhodnost pro děti.

No, jenom nevím, jak dokážou politicky zabránit dětem, aby přes den poslouchaly lascivní moderátory, mluvící špatnou češtinou s naprosto nesprávnými intonacemi a zatěžující rodinné rozpočty účty za telefon, který děti potřebují k účasti na stovkách soutěží o tisíce nesmyslů na desítkách soukromých rádií, například. Moralizující fráze ke křesťanské straně jaksi patří, naplnění těchto bodů programu je v liberální společnosti nemožné.

Strana Zelených má ve svém volebním programu kapitolu Kultura pojednanou s dostatečnou péčí a věcně. Hodlá aktualizovat dokument nazvaný Státní kulturní politika a dohlížet na jeho naplnění. Chce vytvořit příznivé prostředí pro kulturní organizace a posílit jejich stabilitu pomocí čtyřletých grantů.

Pokud jde o památkovou péči, chce SZ posílit pravomoci památkových ústavů (doposud mají pouze funkci poradní a doporučující). Jde jí o posílení a naplnění role i pokladny Státního fondu kultury a o navýšení koncesionářských poplatků za rozhlas a televizi (nyní je to čtyřicet pět a sto padesát korun měsíčně). A čím se SZ liší od všech ostatních — chce prosadit povinnost věnovat dvě procenta z rozpočtu každé veřejné stavby na její doplnění uměleckými díly, vzešlými z veřejné soutěže.

Vzhledem k tomu, že třeba takové banky nebo pojišťovny jsou stavby sice určené veřejnosti, ale financované nikoli ze státního rozpočtu, jako (naopak) například nádraží nebo nemocnice, je to docela zábavná představa, jejíž naplnění bych si přála, ale - už slyším ty argumenty odporu ministerstva zdravotnictví nebo Českých drah.

Pro úplnost — nová politická strana ANO 2011, jakkoli má mezi svými tvářemi herce a někdejšího divadelního ředitele a koneckonců i ministra kultury jedné z minulých vlád Martina Stropnického, ve svém programu kulturní kapitolu vůbec nemá. A nemá ji tam ani politické hnutí Změna, jakkoli jeho tváří je Táňa Fischerová.

Na závěr kulturní kapitola programu ČSSD. Protože tato strana má reálnou naději, ba jistotu, že se do Parlamentu dostane, zašla jsem do Lidového domu na besedu se stínovým ministrem kultury Ivanem Krejčím. Představím ho: Ivan Krejčí je divadelní režisér, dnes umělecký šéf Komorní scény Aréna v Ostravě. Současně je členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Pochází z Ostravska, kde dnes také žije a působí a kde se v 80. letech vyučil důlním elektromontérem a maturoval na stavební průmyslovce.

Na počátku 90. let vystudoval režii na pražské DAMU a od té doby pracuje v různých divadlech jako režisér — já si ho pamatuji z Karlových Varů z doby, kdy divadelní soubor tam byl samozřejmou součástí kultury města, ale reprezentativní budova se opravovala a hrálo se v jednom z lázeňských domů v dost hrozných podmínkách. Když se slavné karlovarské divadlo otevřelo, Ivan Krejčí už byl v Ostravě.

Samozřejmě nemůžu vědět, jak se tento eventuelní ministr kultury osvědčí v úřadě, ale při nejmenším je nutno říci, že pro výběr osobnosti se podařilo ČSSD splnit podstatná kritéria: ten člověk je z regionu, kde se daří živému umění, má zkušenosti i odjinud. Ovládá prakticky dva obory — divadlo a média — s dalšími je jako aktivní tvůrce v kontaktu.

Je ročník 1966, má tedy dosti sil na prosazování koncepcí, a jako režisér je úspěšný, není tedy závislý na politické kariéře. Ve své příslušnosti k ČSSD je věrohodný. Jen je s podivem, že s ním ČSSD nepočítá jako se zákonodárcem, což je podobné případu Vladimíra Špidly jako stínového ministra životního prostředí — tito dva nejsou na kandidátce, je těžko pochopitelné, proč.

Co tedy uvádí ČSSD ve svém programu v bodě kultura? Chce prosadit zákon, jímž bude kultura definována jako veřejná služba. Služba veřejná kulturní ovšem už definována je u nás v zákoně č. 203/2006 Sb., § 2. Není tedy jasné a není vysvětleno, co je třeba udělat, kromě revize dokumentu nazvaného Státní kulturní politika, který existuje, jen ho ta reálná politika státu vůči kultuře vesměs nedbá.

Asi nejdůležitějším bodem programu je přeměna příspěvkových organizací státu na instituce veřejnoprávní. To se týká národních institucí jako je Národní divadlo, Národní galerie, Česká filharmonie, Národní knihovna, Národní muzeum (i technické), Národní památkový ústav a Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, což je instituce, pečující o kulturu neprofesionální.

ČSSD také hodlá snížit DPH na knihy a tiskoviny, popřípadě ji zrušit. Hodlá také prosadit nový zákon o médiích, který by vzal na vědomí nové technologie v oblasti vysílání a podpořit v něm nekomerční média.

Spolu se Stranou Zelených se ČSSD zasazuje o komunitní média (zejména rádia), což je fenomén, o němž se u nás mnoho neví, ale v DR na to téma vyšlo několik článků, například tento Podpořte ustavení komunitních médií v České republice 24. 7. 2012.

ČSSD (v tom je shoda s KSČM) má ve svém programu dostupnost kulturních služeb nejširší veřejnosti například tím, že se vrátí den s volným vstupným, který byl třeba v Národní galerii zrušen až za ředitele Knížáka. A pokud se volič ptá, kde na to stát vezme, odpovídá stínový ministr kultury, že ČSSD chce kulturu financovat částečně z výtěžku loterií a také lépe využívat spolupráce s Evropskou unií, včetně jejích dotací, pochopitelně.

Kritik tohoto programu by mohl namítnout, že se v něm nic nepíše o podpoře knihoven, které jsou kulturní službou par excellence, nezpochybnitelnou a nutnou, která je podfinancována na hranici udržitelnosti.

Také by právem padla kritická námitka, že by spíš než obecný zákon o kultuře, který koneckonců máme, bylo třeba konečně prosadit zákon o památkové péči, který je zastaralý ještě z dob předlistopadových (1987) a nevyhovující v naprosto základních bodech. Tudy asi tak zhruba vede hranice mezi pravicovými a levicovými stranami (i když ani pravicové strany na knihovny celkem nedbají).

A proč by voliče měla kulturní kapitola volebního programu politických stran zajímat? Kultura prostupuje celým životem společnosti, ať už si jí všímáme nebo ne, ať je to kulturní byznys nebo nekomerční aktivity. Má veliký význam reprezentační, i chudá země, jako bylo Polsko 70. a 80. let, může být ve světě obdivována pro svůj kulturní výkon.

Kultura je součástí životního prostředí, tvoří podobu měst a koneckonců i otevřené krajiny, patří do ní kvalita a udržovanost staveb i parků a veřejného prostoru. Na tom se asi víceméně shodneme všichni, konzervativci i alternativci. Kultura ovšem také tvoří dynamickou složku našich životů, činí svět veselejším, zajímavějším, udržuje tradice i reflektuje současnost.

Je to nejenom vysoké umění, ale i součást spolkového života a tisíců drobných nezávislých a málo nákladných projevů, tvořících opozici ke konzumnímu životnímu stylu, který tak ničí kvalitu občanské společnosti.

Kultura je to, co po nás zbude, je tedy důležité nejen kulturní dědictví uchovávat, ale také mít na zřeteli, že nějaké potomkům zanecháváme. Kulturní kapitál, spočívající v kreativitě, vzdělanosti a vnímavosti obyvatel je ve skutečnosti větší hodnota než pomyslný kapitál finanční.