Další debata institutu CESTA se věnovala tématu kultury pod názvem Přežije česká kultura vládní reformy? Předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Kateřina Kalistová na úvod představila graf, podle něhož peníze vydávané na kulturu dlouhodobě klesají. Zároveň se pozastavila nad tím, že stát stále nemá zákon o kultuře, přestože jiné oblasti — třeba sport — jsou zákonem definovány.

Kalistová zároveň ocenila, že vznikla alespoň státní kulturní politika, která se snaží definovat cíle země v kulturní oblasti do roku 2015. Kritizovala však fakt, že je argumentace v ní postavena na dovolávání se ekonomických aspektů a konkurenceschopnosti země. Takový přístup ke kultuře je podle jejího názoru nedůstojný, ale pro pragmatiky u moci prý jiná argumentace není dost dobře možná.

Podle publicisty Jana Šterna je třeba si především položit otázku, co všechno je kultura. Není možné ji omezovat jen na to, co dotuje stát. Například média nejsou přece průmyslem nebo spotřebním zbožím, a také patří do kultury. Štern uvedl příklad ministerstva školství, které se také nestará jen o dotace, ale o vzdělávání jako celek, o školský systém jako takový. „Fascinuje mě, jak se přišlo na to, že kultura je jen jakási nadstavba a ministr kultury podprůměrný člen vlády,“ dodal Štern.

Jan Štern zároveň nadnesl otázku reklamy. „Jak je možné, že jsou kulturní díla přerušovány reklamou, a jsou tak ničena a degradována. Když se vám uprostřed dramatické scény objeví reklama na prací prášek, tak je to čirý cynismus, devastace lidského vědomí,“ uvedl Štern. Je to možné pouze proto, že jsme přistoupili na tvrzení, že reklama do kultury nepatří, a není možné se tak proti tomu systémově bránit.

Za absurdní označil rovněž fakt, že soukromé televize, které na vysílání filmů do značné míry stojí a ještě je ničí reklamou, nijak nepřispívají na rozvoj filmu. Kateřina Kalistová v této souvislosti doplnila, že tento návrh, jenž by tuto povinnost komerčním televizím uložil, podala sociálnědemokratická vláda v roce 2006. Návrh prošel, byl ale vetován prezidentem. V době těsně před volbami pak již politici, zjevně v obavě před reakcí soukromých televizí, odvahu k podpoření této změny nenašli.

Nakladatel Martin Vopěnka, jenž se angažuje v iniciativě za zachování snížené DPH u knih, připomněl tradici duchovní kultury, která je podle něj nyní v troskách. Za příklad uvedl monumentální Braunova sousoší v Kuksu. „Zápasy ducha byly vždy chápány jako to největší, čeho lze dosáhnout. Co ale zanecháváme v krajině — i krajině ducha — po sobě my?“ tázal se Vopěnka.

Tato vláda podle něj současný stav vnímání kultury nezpůsobila, ale nesnaží se jej nijak překonat. Konzervativní politika by přitom podle Vopěnky měla vést k udržování duchovních hodnot, k přirozenému lidskému soucitu a péči o bližní. Tato vláda však takové pojmy vůbec nechápe, zná jen konkurenceschopnost, mandatorní výdaje atd.

Yvona Kreuzmannová z Divadla Ponec podpořila snahu Jana Sterna o rozšíření pojmu kultura. Kulturou je přece i design, užité umění, architektura, ale třeba i reklama či internetové hry. To všechno ovšem vyžaduje kreativního jedince, kterého je třeba ovšem systémově podpořit.

Pokles financí do kultury je podle Kreuzmannové tristní, a je třeba revitalizovat státní fond kultury. Přes všechny tyto snahy by podle Kreuzmannové měla zůstat kultura apolitická a neměla by se navazovat na politické strany.

Herec a moderátor Jan Kraus se jako jediný nebál zacílit kritiku do vlastních řad. Dlouho již pozoruje, že většina umělců ničím nepohrdá tak jako penězi a komercí, ale s o to větší vervou se pak o peníze pere, protože kdyby je dostali zrovna oni, jednalo by se konečně o to pravé umění. „Já se pohybuji hodně mezi herci. Je fascinující, že všichni volí pravici, a všichni jsou přitom na dotacích,“ nebral si servítky Kraus.

Kraus rovněž připomněl své angažmá v Českém filmovém a televizním svazu (FITES). Ten jako jediný protestoval proti rozdělení peněz fondem pro kinematografii, když si členové komise rozdělili peníze mezi sebou na své vlastní projekty.

„Kultura nezačíná u státu a ve státním rozpočtu, ale u jedince. Jakou máme my sami kulturu, od toho se pak odvíjí kultura státu,“ dodal v této souvislosti Kraus. Podle něj je krásné mluvit o vizích kultury, ale ve státě, kde se krade sto miliard ročně, kde se nedodržují zákony a kde nyní budeme okrádáni na důchodech, je to poněkud marné.

„Přestaňme se tvářit, že nahoře jsou hrozní a my skvělí čistí lidé nemáme šanci. To jsou jen líbezné žvásty. To všechno se děje, protože to umožňujeme my,“ uzavřel Kraus.

Galerie (8)