Mám takový utkvělý zážitek z dětství. Vychovával mě muž, který byl o generaci starším partnerem mé matky, byl to bytostný pedagog a člověk oddaný své práci. V roce 1968 využil volnějších poměrů a z místa vedoucího odboru školství a kultury v našem pohraničním městě odešel na místo ředitele dětského domova. Vrátil se tak od úřadování zpátky ke svému pedagogickému působení a s dětským domovem měl různé reformní úmysly. Do toho ovšem přišla sovětská invaze a on, osoba v celém městě vážená, sice nebyl přímo vyloučen z KSČ jako pravicový oportunista, na to si přece jenom normalizátoři netroufali vzhledem k jeho letům působení ve vylidněném pohraničí na jednotřídních školách, kde skutečnou učitelskou kvalifikaci měl dlouho snad jenom on, ale dostal se do sledovaného houfce podezřelých.

Kontroly mu chodily neohlášené, a tak se jednou stalo, že přišli kontroloři z odboru školství (jeho bývalí podřízení) přesně den po svatém Mikuláši. Našli na schodech pár slupek od buráků, shledali vážné závady v řízení instituce a ředitele dětského domova postihli nějakým kárným opatřením. Dosáhli svého, dostal infarkt, šel do penze a zanedlouho zemřel.

Tento muž, rovněž režisér ochotnického divadla a výmluvný kantor, předtím odmítl účinkovat v pořadu A léta běží, vážení, právě přejmenovaném na pouhé A léta běží, protože se po něm chtělo, aby mluvil podle poučení z krizového vývoje. V řadě „zasloužilých“ soudruhů on, opravdu zasloužilý, stát nechtěl.