Mám takový utkvělý zážitek z dětství. Vychovával mě muž, který byl o generaci starším partnerem mé matky, byl to bytostný pedagog a člověk oddaný své práci. V roce 1968 využil volnějších poměrů a z místa vedoucího odboru školství a kultury v našem pohraničním městě odešel na místo ředitele dětského domova. Vrátil se tak od úřadování zpátky ke svému pedagogickému působení a s dětským domovem měl různé reformní úmysly. Do toho ovšem přišla sovětská invaze a on, osoba v celém městě vážená, sice nebyl přímo vyloučen z KSČ jako pravicový oportunista, na to si přece jenom normalizátoři netroufali vzhledem k jeho letům působení ve vylidněném pohraničí na jednotřídních školách, kde skutečnou učitelskou kvalifikaci měl dlouho snad jenom on, ale dostal se do sledovaného houfce podezřelých.

Kontroly mu chodily neohlášené, a tak se jednou stalo, že přišli kontroloři z odboru školství (jeho bývalí podřízení) přesně den po svatém Mikuláši. Našli na schodech pár slupek od buráků, shledali vážné závady v řízení instituce a ředitele dětského domova postihli nějakým kárným opatřením. Dosáhli svého, dostal infarkt, šel do penze a zanedlouho zemřel.

Tento muž, rovněž režisér ochotnického divadla a výmluvný kantor, předtím odmítl účinkovat v pořadu A léta běží, vážení, právě přejmenovaném na pouhé A léta běží, protože se po něm chtělo, aby mluvil podle poučení z krizového vývoje. V řadě „zasloužilých“ soudruhů on, opravdu zasloužilý, stát nechtěl.

Podobnou situaci jsem zažila v chebském divadle, kdy v době probíhající přehlídky divadla jednoho herce, v září, na počátku sezóny, odvolal chebský magistrát ředitele divadla pro údajnou rozpočtovou nekázeň, která představovala pouhý schodek 300 000 korun, které byly ostatně nutným vydáním na zákonem nařízené zvýšení platů. Důvod to byl samozřejmě zástupný, ředitel, který byl příliš komediant a málo takzvaný manažer, jim šel na nervy, nerozuměli si s ním, nebyl zárukou poslušnosti (ačkoliv ve skutečnosti byl zcela loajální, byla devadesátá léta a on byl jednou z hlavních postav Občanského fóra), smál se na nevhodných místech a zdálo se, že jeho inscenace nejsou dost dobré.

Dosadili na jeho místo člověka bez vzdělání, neschopného od prvního pohledu, a ten pak v divadle vydržel skoro až do dneška. O nic se nesnažil, ale páni na magistrátu mu všechno rádi dali, oni to divadlo chtěli, jen ho vlastně chtěli řídit sami — nebo alespoň mít tu iluzi. Vyhozený ředitel se soudil, soud vyhrál, nový ředitel mu musel vyplatit všechny ušlé platy, čímž udělal v rozpočtu sekyru větší než těch zástupných tři sta tisíc na platy, ale to už nevadilo.

Takových odvolání jsem zažila pak ještě několik — kolegu Ondřeje takhle odvolal programový ředitel rozhlasu z místa šéfredaktora v Plzni na základě jednostranných informací psychopatického ředitele, který se s ním nemohl srovnat, například. V té souvislosti si také vzpomínám na odvolání Vladimíra Špidly z místa předsedy vlády. Ve všech těchto případech byl odvolaný nahrazen člověkem mnohem horších kvalit a kompetencí, ale žádný odpor zaměstnanců ani publika nikdy nepomohl k tomu, aby bylo rozhodnutí zvráceno. Ve všech těchto případech na místa lidí chybujících, jistě, ale své věci oddaných, schopných sebereflexe a nezměrně pracovitých, nastoupili jiní, mnohem méně talentovaní, vzdělaní i schopní, lidé oddaní zejména vlastnímu prospěchu, kvůli němuž jsou ochotni poslouchat, neodporovat a vykonávat cokoli se od nich chce, bez ohledu na to, jestli to jimi řízené instituci prospívá.

A teď tady máme navou aféru s odvoláním ředitele Národního divadla, kterému stejně za chvíli skončí funkční období, v němž je šance ho nahradit člověkem zvítězivším ve výběrovém řízení. Které ministerstvo kultury už jednou vypsalo a zase stáhlo pro nedostatky v přípravě, pro nejasně definované podmínky a požadavky na budoucího ředitele.

Z celé věci vyplývá — od normalizace počátku sedmdesátých let 20. století až dosud — že nekompetentní politikové nejrůznějšího, ale vždy malého formátu, můžou dělat celkem bez obav jednu chybu za druhou; jejich rozhodnutí odnášejí lidé, kteří s veškerou odbornou výbavou dělají svou práci tak, jak v danou chvíli dokáží nejlépe.

Zažila jsem mezi rodiči a jejich přáteli, že každý, kdo něco uměl, koho jsme měli rádi a přátelili se s ním, byl z KSČ vyloučen a pokud ne, tak jenom nějakou divnou náhodou a o to těžší to pak s těmi normalizátory měl. Dnes mi připadá, že být odvolán z funkce je podobnou známkou kvality jako to tehdejší vyloučení z KSČ. Tehdy byl k němu při stranických prověrkách důvod v nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968. Dnes to může být nesouhlas se škrty v rozpočtu tam, kde už jsou pro instituci likvidační. Nebo — a to je ještě byzantštější — pouhá osobní antipatie ministra nebo jeho náměstků.

Pamatuji si také na názor, že ministerstvo kultury by nemuselo být, o prostředcích na kulturu by mohl rozhodovat odbor ministerstva financí a k ničemu jinému přece ministerstvo nepotřebujeme. Tenkrát to neprošlo (ne, že by si ministerstva kultury někdo tak vážil, ale přece jenom bylo třeba zachovat pozice pro zasloužilé členy té které koaliční strany), ale dnes už to de facto tak máme. Čím méně kompetentní jsou jednotliví členové vlády, tím absolutističtěji vládne ministr financí a celé ty občanům neznámé struktury, kterým je kultura nebo školství či životní prostředí v lepším případě lhostejné, v horším slouží ještě k dalšímu vykořisťování lidí prostřednictvím hodnot, kterých si jaksi nekomerčně považují.

Době, kdy se vraždí diplomatičtí představitelé cizího státu kvůli filmu, s nímž nemá oficiální politika toho státu nic společného, kdy se světová veřejnost pozastavuje nad procesem s holkami, které zpívají v postsovětské katedrále, se kultura začíná prosazovat jako důležitá. Její projevy mají schopnost vymknout se z oficiálního výkladu té které společnosti a strhnout na svou stranu přízeň i nenávist.

V zemi, jako je naše, by na místech, kde se o kultuře rozhoduje, měli být lidé, kteří vědí, co činí a proč. Kteří rozumějí světu. Příslušníkům české inteligence bych chtěla připomenout, že stranu TOP 09, která ministrem kultury jmenovala Jiřího Bessera a po něm Alenu Hanákovou, zvolili dobrovolně proti svým zájmům. Ve skutečnosti je pozice ministra kultury v zemi jako je Česká republika důležitější než pozice ministra obrany. Je nejvyšší čas, aby nám to konečně došlo.