Už ani ten konformismus není, co býval

Roman Sikora

Ředitel Národního divadla Ondřej Černý byl vůči politické moci jaksepatří úslužný, a stejně mu to nebylo nic platné. S ostatními divadelníky a s jejich dalším osudem to není o moc lepší.

Bouřlivé události kolem odvolání ředitele pražského Národního divadla Ondřeje Černého v mediální krajině hladce překryla dlouhá řada otrav nejchudších občanů této velkolepé demokratické země. Není se čemu divit. Koho, kromě divadelníků samých a nepočetného zástupu snobů, by to vlastně mělo zajímat?

Jako první jsme použili termín „obchod s chudobou“. Podpořte nás, abychom mohli dál otevírat témata, která v hlavních zprávách chybí.
×

Je to skoro příznačné. Divadelníci sami nevěnují těm dole pozornost téměř žádnou. Když už začnou v poměrech, které naše divadelní nomenklatura většinově podporuje a reprezentuje, umírat ti nejslabší a nejutlačovanější, nezaslouží si odvolaný ředitel jednoho z vyhlášených českých divadelních ghett nic jiného než zapomnění.

Přesto celé dění kolem ředitele Národního neustalo a sem tam nějaká ta zpráva probleskne. Kauza připomínající kabaret s několika vrcholnými čísly tedy zvesela pokračuje.

Jeden z nejpovedenějších špílců předvedla v televizi sama Ministryně kultury Hanáková, když nebyla schopna v živém vstupu vysvětlit, proč Černého z funkce odvolala a pomateně jako kolovrátek drmolila cosi o „řídících procesech“, o nichž nejspíš nemá nejmenší ponětí. O čem vůbec ministryně alespoň nějaké ponětí má, je těžké říci. Vzhledem k úrovni současné vlády by se dalo předpokládat, že o ničem, což je pro ministerskou funkci tou nejlepší kvalifikací. Skutečný šéf její strany, Kalousek, české ekonomice každoročně také předvídá ekonomický růst a ona se mu vždy jako naschvál propadne zhruba o tolik procent, o kolik si měla údajně povyskočit. Je tedy možné, že Hanáková je ve vládě, aby podobné věci nebyly tak vidět, protože schopnostmi nikdo nevyčnívá.

Dalším skvělým číslem v celé kauze je, že do života Národního divadla tak rázně zasáhla zástupkyně politické strany dobromyslného a laskavého knížete Karla, kterého divadelníci houfně zbožňují. Tomu ovšem celá kauza nestála za komentář, takže buď někde spí, anebo mu může být celé Národní ukradené.

Podobně s humorem je možné vnímat i skutečnost, že se členové souborů Národního divadla stali rázem lůzou, ne-li dokonce levičáky. Vyhlásili totiž na obranu svého ředitele a proti razantnímu zásahu paní ministryně stávkovou pohotovost. Což je v této zemi jasným příznakem příslušnosti k těmto dvěma skupinám. Lehce pikantní je v této souvislosti fakt, že v průběhu loňské masivní stávky odborů sám ředitel Černý vyvěsil na web Národního divadla servilní oznámení, že i když se někteří zaměstnanci ND ke stávce připojili, divadlo bude přesto hrát.

Vůbec nejgrotesknější je ovšem skutečnost, že se divadelníci a tzv. kulturní veřejnost dokáží ozvat obvykle jen tehdy, když jim někdo šáhne na práva jejich gheta „velkých uměleckých výkonů“. Kromě sféry kultury je totiž nezajímá téměř nic. A nedosti na tom, dokonce si komicky připadají jako součást společenské elity; ve skutečnosti jsou jen podlézaví a konformní. A zbabělí. Kritickým postojům se vyhýbají jako čert kříži. Disponují myšlením, které jim umožňuje nevšímat si těch nejkřiklavějších rozporů a nespravedlností současnosti. Ochotně spolupracují s gangstery, když z toho něco kápne pro „kulturu“. Že by povinností umělce měl být hloubkový kritický vhled, jim nic neříká. Anebo ještě hůř: oni si dokonce myslí, že ho mají. Není tedy divu, že se jim ministerský zásah do vedení ND musí tradičně nutně jevit jako příznak „současné morální krize společnosti“.

Leckoho by určitě velmi překvapilo, kdyby žádné slovo o morálce ve sporu nepadlo. Slovo „morálka“ má totiž mnoho výhod. Je to spolehlivá mantra a tudíž se o ní nemusí moc přemýšlet. A proto může snadno zaniknout, že součástí oné „morální krize“ jsou také čeští divadelníci a že dokonce patří k jejím čelním protagonistům.

Exředitel Ondřej Černý je perfektním představitelem podobného přístupu českého divadelního světa k realitě. Hlavně se s nikým nedostat do konfliktu. Hlavně nenápadně, aby si nás nikdo nahoře moc nevšímal. Hlavně to s ničím moc nepřehánět a s nějakými postoji už vůbec ne. Děláme přece umění a to je tak nějak ušlechtilé samo o sobě.

S tímto přístupem procestoval již řadu funkcí a ochota, s jakou se ujal slučování Národního divadla a Státní opery zorganizovaného bývalým ministrem kultury Besserem, byla až trapná. Komické pak je, že se právě tento agilní čin stal jedním ze smyšlených důvodů pro jeho odvolání. Skoro by se chtělo říct: dobře mu tak.

Ondřej Černý se nyní nejspíš nestačí divit, co vše si za svou vstřícnost od vládní galerky vysloužil. Místopředseda TOP 09 ho v obraně blábolící paní ministryně označil za téměř zločince. Je mu předhazován rozklad Národního divadla, špatné řízení, nepřehledné financování a to, že mu z divadla odcházejí významní umělci. To poslední už zas ale nově pověřený ředitel ND Sankot, který „byl v divadle třikrát“, mezitím popřel.

Komedií je zejména skutečnost, že ani jeden ze zveřejněných důvodů odvolání Černého zjevně není pravdivý. A postupně také odpadají. Pravdou však nejspíš bude to, že v Mafiastánu jde i v Národním divadle jenom o prachy. Protože v divadelnických kuloárech se už proslýchá, že za odvoláním Černého je získání opravdu velkých peněz pro Národní divadlo z Evropské unie. A že si Černý dovolil získat je na vlastní triko a s nikým se o ně nešábnout. A to se v Mafiastánu neodpouští. Neodpouští se taky to, když nějaký divadelní funkcionář uvěří, že to vláda s bojem s korupcí a s rozpočtovou odpovědností myslí vážně. Ale to tak nějak odpovídá duševním horizontům českého divadla jako celku.

Bývalo kdysi tradicí režimů odměňovat konformní občany alespoň jakýmisi privilegii. Na to už dneska nejspíš není úplně spoleh. Lup se totiž ztenčuje a fronta servilů je moc dlouhá. V časech, kdy je z toho, co ještě zbývá, nutno ukrást co nejvíc, někdo holt musí z kola ven. Byť, alespoň předstíraný, příznivec či patolízal. Nebude tak dlouho trvat a půjdou z něho i divadelníci. Ti ovšem po zásluze. Za tupost. Považte, většina z nich volí pravici, podle čehož jejich umění taky vypadá, a přitom si žijí v podstatě v socialistickém dotačním systému. Není to legrační?

Případ Ondřeje Černého je tak jenom dalším předběžným ukazatelem nastoupené cesty do totalitního volně tržního ráje, pro něhož je bohatá česká síť dotovaných divadel jen další potenciální kořistí. A není třeba se obávat, že by to samotným divadelníkům došlo dřív, než budou jejich zbytečně nákladné chrámy umění postupně a rozpočtově odpovědně rozebrány.

    Diskuse