Chtěl bych se ještě jednou obecněji vrátit k výsledkům výběrového řízení na provozovatele pražského divadla Komedie. Po vyhlášení vítěze, Divadla Company.cz ze Strašnic, strhli zbylí finalisté určitý povyk. Přidala se k nim část kritické obce a na stránkách Divadelních novin propukla diskusní vřava, se kterou se seznam každý, kdo chceš znát, kdo je kdo v českém divadle, jak se projevuje, jak argumentuje, koho má rád, koho ne, kolik času který kritik a kterému divadlu věnuje, prostě jací jsou za svými texty, když se osmělí.

Finalisté se rozhodli, aby dokázali, že měli vyhrát oni, zveřejnit své projekty. Bylo jich pět: nakonec vítězné Divadlo Company.cz, společnost Masopust Štěpána Pácla, skupina Young Talents Martina Pošty s projektem Jiřího Havelky ad., Letí a Seagull s projektem režiséra Daniela Špinara (pokud vím, nezveřejněno). Stávající ředitel divadla Komedie Dušan Pařízek s ohledem na vření svolal na minulé pondělí do suterénu budovy na rohu Lazarské a Jungmannovy ulice veřejné setkání finalistů se členy výběrové komise. Přišel také dnes již vlastně bývalý radní pro kulturu Lukáš Kaucký, který komisi předsedal. Někteří finalisté vydali ještě před setkáním společné prohlášení, v němž se táží, zda „vítězný projekt odpovídá prestiži, jež se k divadlu pojí“ a zda „řízení probíhalo na tak vysoké úrovni a tak promyšleně, jak by si jedna z nejprestižnějších divadelních scén zasluhovala“.

Vedle kritiky průběhu ukončeného řízení — a mezi ní zejména obecnosti zadání a krátkosti časové lhůty - dávají ve svém prohlášení magistrátu pro příště několik dosti užitečných rad, jak na další postupovat lépe: především je to nová povinnost vítěze zveřejnit svůj projekt a také plánovat takový časový harmonogram, který umožní komisi ověřovat údaje v projektech. Místy si ale výhrady protiřečí. Namítají-li totiž autoři prohlášení, že bylo zadání příliš obecné, aby poté v doporučeních označili podmínku soutěže, že účastník musí mít nejméně pět let zkušenost s řízením divadla, za nadmíru omezující, je to právě příklad konkrétnějšího zadání. V tom je vždycky problém: když je zadání příliš obecné, padá mnoho odpovědnosti na komisi, když je naopak podrobné, hrozí, že jen málo zájemců splní všechny podmínky a soutěž se může jevit jako dopředu rozhodnutá v něčí prospěch. Magistrát v tomto případě ani výrazně neupřesnil, jaký typ divadla si pro prostory Komedie představuje a množina možností byla tedy omezena především pověstí stávajícího provozovatele a budoucími finančními prostředky. Považuji obecnější zadání za lepší řešení, než řízení dokonale padnoucí jen některým.

Ještě jedna výhrada autorů prohlášení byla významná a protichůdná: chtěli pro příště nezaujatou komisi v podtextu s poukazem na fakt, že ředitelka vítězného projektu Eva Bergerová byla v minulosti žačkou člena komise Vladimíra Justa na FF UK, zároveň s tím, že by měli rozhodovat většinově odborníci. V komisi bylo pět úředníků nebo politiků a čtyři divadelníci nebo kritici. Když se ovšem podíváme do projektů, zjistíme, že například mezi zamýšlenými spolupracovníky divadla Letí figuroval i Jan Vedral, rovněž člen komise. Tím nechci oplátkou za zpochybňování nestrannosti Justa zpochybnit Vedrala, naopak: v této zemi nejde ustavit komisi, která bude zároveň především odborná a nezaujatá. Všichni se se všemi znají a mají svá měřítka, své obliby a zášti. Nejlépe to dokládá právě ona diskuse na stránkách Divadelních novin. A pak: mají mít opravdu odborníci, kteří prokazují trvale (a je to tak dobře), že se ve svých hodnoceních kvalit jednotlivých představení i celých divadel odborně liší, ve výběrových řízeních na nové provozovatele většinu? Marná sláva, politickou odpovědnost za výběr nese nakonec magistrát a volení zástupci. V demokraciích nemají rozhodovat především odborníci a jiní, aby jim do toho mluvili jen velmi potichu. To nás naučili ekonomové, kteří prý jediní rozumí ekonomice a tím vlastně všemu. Jsem pro to, se to fofrem odnaučovat a do věcí odborníkům mluvit.

Sumasumárum myslím takto: magistrát pod nátlakem konal výběrové řízení do Komedie na místní poměry nadprůměrně seriozně, ač zůstal ještě hluboko pod cílovou podobou. Svůj postup ale neuměl zrovna přesvědčivě obhájit. Jednak proto, že se radní Kaucký v divadelních hledištích i kuloárech pohybuje příliš krátce a zřídka, jednak ale i proto, že divadelní obec diskutuje sice sofistikovaně o odborné problematice — ač se ani zde neshodne — ale v otázkách kulturní politiky, které je, chceme-li čerpat prostředky z veřejných zdrojů, prostě potřeba, tápe neméně než Kaucký v divadle. Kritici vědí každý jinak, jaké divadlo chtějí, ale nevědí téměř, jaký systém a jak pro to nastavit. A každá pře se v divadlech stává dramatem. Za všechny přítomné, jak předeslala, to revolučním hlasem v závěru debaty shrnula Eva Salzmannová z Národního divadla: „Máme prostě akorát pocit, že komise nevybrala toho nejlepšího.“ Nesnadno vládnout divadelníkům.