Už dlouho myslím na to, že by se nějaká veřejně populární osobnost měla veřejně zastat Romů, že to jinak nepůjde, že je třeba gesta s dramatickým účinkem. Dělají to na celém světě velké filmové hvězdy, rockeři, spisovatelé, sportovci. Vytipovala jsem si k tomu mezi sportovci nadčlověka Romana Šebrleho a mezi hvězdami showbyznysu Lucii Bílou. Vždyť má sama romské kořeny. Experimentátoři, lidé z undergroundu a alternativci to nevytrhnou, musí to být někdo, komu rozumějí všichni. Kdyby tak žil Waldemar Matuška!

Situace se po dvaceti letech zhoršila tak, že se bude dalších dvacet let napravovat, a to jen za předpokladu, že bude vůle a schopnost ji napravit. A jedna z věcí, které k tomu je zapotřebí dát do pořádku, je veřejné mínění.

Vzpomínám si, jak jsem sama zažila pocit vyloučení, a ačkoliv byl zcela neoprávněný, nedalo se s ním nic dělat. Bylo to v 80. letech, kdy můj pozdější manžel byl kastelánem na renesančním zámku Kaceřov u Plzně. Ve služebním bytě vedle bydlela historička památkové péče, která ho neměla ráda, mělo to osobní důvody a souviselo to s jeho tehdejším manželským rozchodem a rozvodem.

Slečna historička byla protekční osoba, pro běžné lidi nedostupné studium dějin umění jí bylo umožněno bez nejmenších problémů, ale obor ji nijak nevzrušoval. Bylo jí tehdy asi třicet, nejraději o víkendech se opalovala před jižním křídlem, kde bylo závětří a už v dubnu tam člověk mohl chytat bronz jako v soláriu.

Můj muž, výtvarník, leč nikoli vysokoškolsky vzdělaný kunsthistorik, naopak pro dějiny umění hořel a trvalo rok, než si uvědomil, že kolegyně jeho nadšené zprávy o venkovských kostelech v okolí poslouchá víc než lhostejně.