Cesta Duchcovem mrtvých duchů

Po přestupu na vlak v Ústí nad Labem, kam jsem přijel pozdě kvůli zpoždění rychlíku, jsem pokračoval dál směrem na Duchcov. Ačkoli do Duchcova jsem jel sám, nebyl jsem sám, kdo tam jel kvůli demonstraci neonacistů, kteří podle Vandase v naší „krásné bílé vlasti“ neexistují. Kromě mě jely ve vagonu ještě skupinky mladíků, z nichž jsem už odpoledne cítil alkohol na kuráž a kteří podle všeho pocházeli z dělnických poměrů, tedy ti „neúspěšní“. A asi z menších měst či vesnic, protože zjevně nesledovali módní trendy neonacistické scény, v níž jsou pseudoskinheadské lesklé lebky dávno out a symbolem nižšího sociálního postavení a vzdělání. Byli to agronáckové, nebo trpím předsudky?

S těmito ne strach, ale soucit vzbuzujícími losery, které společnost vyvrhla stejně tak jako chudé Romy, jsem pak vystoupil na nádraží obklopeném těžkooděnci, v jejichž blízkosti stála bílá fabie BIS. Na doporučení od kamaráda-aktivisty jsem neváhal a zeptal se tajných policistů na cestu, dál už jsem ale musel bohužel po svých. Cesty moje a mých spolucestujících se tady rozdělily a každý jsme se vydali tou svou na jiné akce, pořádané dvěma znesvářenými stranami. Oni pochodovat a vyslechnout projev svého vůdce, já na kulturní akci Čikhatar het/Z bahna ven, Vandasovými slovy „cikánský candrbál“.

Než jsem ale místo konání akce našel, viděl jsem během putování v duchcovských ulicích prázdné, zchátralé staré domy a bývalé hospody po lidech, kteří odešli i s průmyslem a pracovními příležitostmi. Ve větru občas polétávaly odpadky. Za jiných okolností by snad mohly z prázdných domů vzniknout squaty, pomyslel jsem si. Mezi místními „přizpůsobivými“ ale asi není dost lidí, kteří by si uměli představit bydlet jinak než „přizpůsobivě“, tj. za nájem nebo ve vlastním soukromém bytě či domě. Když jsem se bavil s těmito místními, nebo je slyšel bavit se mezi sebou, neslyšel jsem ten den nic než žlučovitou nenávist. Ale ne vůči vládě či bohatým. Při hledání cesty u mapy v centru města jsem potkal dva mladé, celkem sympaticky vypadající lidi, kterých jsem se tedy zeptal, jestli jdou taky na Z bahna ven. Bez uzardění a pocitu zhnusení při vyslovení jména Dělnické strany (SS) ale odpověděli, že jdou na její akci. Opravdu jsem měl pocit, že jsem na candrbál přijel do města mrtvých duchů.

Dela Negra a Black Style — přirození nigga intelektuálové

Česká republika je chudá, zaostalá země, ale paradoxně právě proto má zaostalý systém chudoby. Na rozdíl od Afroameričanů, segregovaných v ghettech amerických velkoměst, tvoří čeští Romové jen velmi malou část populace, a jejich chudoba a sociální vyloučení nejsou na takovém stupni jako v USA. Proto asi čeští Romové nemají potenciál vyprofilovat ze svých řad radikální hnutí typu Černých panterů nebo vlastní velkoměstskou subkulturu jako hip hop, což jsou možné způsoby, jak vyjadřovat své zájmy a bojovat za ně. To však Romům nebrání, aby se ve svém boji inspirovali právě zde. A co se týče o hip hopu, také to dělají.

Jako třeba romská hiphopová skupina Dela Negra a Black Style ze severočeské Krupky, která vystoupila na Z bahna ven. Prostřednictvím rapu vyjadřují zájmy své komunity, ke které mluví jejím vlastním jazykem, a ta, ale nejen ta, je jim ochotna naslouchat. Takto hrají rappeři úlohu přirozených, organických intelektuálů romské komunity. Podobně, jako hrál tuto roli afroamerický rapper Tupac Shakur v době, kdy byl hip hop v USA avantgardní, sociálně a politicky podvratnou subkulturou. I bez dosaženého formálního vysokoškolského vzdělání, které ostatně není kritériem intelektuála, se tak mladým rapperům daří to, co si mnozí z nás, včetně aktivistických akademiků, mohou spíš přát. Oslovit masy jejich jazykem a přesvědčit je, aby naslouchaly.

Přestože Romů, kterým se podařilo vystudovat nebo vykonávat typická středostavovská povolání, je málo, tvorba rapperů jako Dela Negra je důkazem toho, že to jde i bez formálních struktur kapitalistické společnosti a dodržování jejích pravidel.