Doslova všude se píše, že na protiromské demonstraci v Duchově zaútočili na policisty radikálové. Žádný radikál tam však k vidění nebyl. Radikál je člověk, který jde na podstatu (na kořen) věci, zatímco o lidech, kteří v sobotu demonstrovali proti Romům, lze říci jen opak: o věcech nepřemýšlejí, nýbrž si pěstují své stereotypy, výmysly a lži, svou nenávističku. Nedobírají se kořene věci, nýbrž jsou povrchní. Je proto zřejmé, že na protiromské straně v Duchově stáli antiradikálové.

Paradox

Část demonstrantů lze zařadit mezi extremisty, některé z nich rovnou mezi neonacisty. A druhou část (určitě mnohem početnější), tvořili místní lidé, kteří byli s extremisty ochotni pochodovat a pořvávat hloupá hesla.

Výraz extremista nikomu nevnucuji, podstatu věci však vystihuje mnohem lépe než výraz radikál. Paradox, ukrytý v předchozí větě, ať nám připomíná, že logika není vždy přímočará a má svá zajímavá zákoutí — i proto je dobré věci kriticky rozebírat (myslím tím: přistupovat k věcem s kritickým rozumem). Nikdo jiný to za nás totiž neudělá.

Husarský kousek

Občanské společnosti, jejím představitelům, se tentokrát povedl husarský kousek. Soukmenovci z Dělnické strany SS a neonacistických iniciativ chtěli spáchat na Romech pogrom, a pokud se jim to nepovede přímo, tak jim alespoň pořádně nahnat strach — s tím úmyslem tam nepochybně přijeli. Jedno z hesel, které skandovali, znělo „pusťte nás na ně!“. A policie proti nim zasáhla ve chvíli, kdy čelo pochodu uhnulo z ohlášené trasy směrem k Romům.

Díky policii se jim nepovedl pogrom. A díky organizátorům akce Čhikatar het/Z bahna ven - Mírovi Brožovi ze sdružení Konexe a Ivance Maripose Čonkové z iniciativy Otrokem rasy - se jim nepovedlo nahnat Romům strach. Ti se totiž v tu chvíli dobře bavili, hráli, zpívali, tancovali… i děti měly svůj program a byly spokojené.

Romové neprovokovali

V internetových diskusích zaznívá názor, že kdyby se Romové nebavili — rozuměj, kdyby neprovokovali tím, že během demonstrace zpívají a tancují, tak by vše proběhlo hladce a k policejnímu zásahu by nemuselo dojít. To je ovšem omyl.

Náckové nepřijeli do Duchova proto, aby spořádaně pochodovali ulicemi, ale aby „si bouchli“. A to do kohokoli, protože vyznávají kolektivní vinu těch, které si sami vybrali za své nepřátele. To, že se jich druzí lidé tentokrát nebáli, nebo mnohem méně, v nich samozřejmě vyvolávalo frustraci, to ale neznamená, že jinak by chtěli Romy hladit po hlavičce.

Musíme si uvědomit, že jde většinou o ryzí primitivy, kterým dělá potěšení napadat druhé. Tito lidé bez své nenávisti již nedovedou žít. A nenávist je vede, jak víme i z historie, přímou cestou k násilí na druhých. To, že se Romové bavili, nebyla provokace, ale nástroj proti strachu, který je jindy deptá. A k tomu měli možnost pocítit důležitou věc, a sice, že v tom nejsou sami - vedle aktivistů z neziskovek a iniciativ je přijelo podpořit i hodně Romů odjinud, například z Ústí nad Labem, z Krupky, Nového Boru, z Teplic či Prahy.

Legitimní záminka

Extremisté měli tentokrát k demonstraci záminku, která ji navenek legitimizovala. Zřejmě i proto je podpořilo tolik místních lidí. Napadení „bílých“ manželů pěti Romy, především údery do bezmocné, na zemi ležící ženy, a skákání na ní, bylo činem naprosto neomluvitelným (jak jsem již jednou psal). Zaslechl jsem od jednoho „bílého“ názor (sice ojedinělý, ale zazněl), že se to moc dramatizuje, protože té napadené ženě se nakonec nic nestalo - myslel tím to, že nemá žádné fyzické zranění. Nesmíme však zapomínat, že psychicky je raněna hluboce - a že psychické zranění není o nic menší než to fyzické. Mnohdy je naopak horší, dlouhodobější.

Na shromáždění Čhikatar het jsem hovořil i na toto téma:

„Romové, v poslední době někteří z vás hovoří o tom, že chtějí z této země odejít. Tím byste však vyhověli extremistům, jejich plánům a úmyslům. Všechno, co dělají, dělají proto, aby vás odtud vyhnali. Podle mě je třeba zůstat, zvednout sebevědomě hlavu a bojovat. Nikoli však násilím. Násilí nepřináší nic dobrého. A nedávné napadení manželů v Duchově bylo hanebné. Doufám, že nic takového se příště nebude opakovat, i proto, že to škodí vzájemnému soužití. Je tu lepší cesta. Všude, kde žije více Romů pohromadě, máte šanci zvolit do zastupitelstva své lidi. K tomu je ovšem třeba, abyste šli volit. Je to sice cesta zdlouhavější, ale poklidná.“

(Mluvil jsem z hlavy, takže něco jsem možná řekl trochu jinak, nebo jsem chtěl něco dodat, ale nedodal, což činím nyní.)

Kamarád „našich Cikánů“

Seděl jsem po akci v místní hospodě, kam běžně chodí černí i bílí a pijí pospolu. V Duchcově je (či do napadení manželů bylo) v tomto ohledu soužití lepší než ve Šluknovském výběžku. Bavil jsem se tam se dvěma místními Romy a jedním „bílým“, kteří spolu seděli u stolu. Probírali jsme politiku, koho volit, jak se nám jeví Zeman jako prezident… Po chvíli přišel další „bílý“ muž a sedl si k nám. Všichni si tykali a přátelsky rozprávěli. Dozvěděl jsem se od nich, že do té hospody chodí společně popíjet velmi často. Příchozí muž, a musím říci, že byl dost sympatický, nám potom začal vyprávět, jaké to bylo na (protiromské) demonstraci, odkud právě přišel.

Zeptal jsem se ho, proč tam šel, když demonstraci vedli extremisté a když kamarádí s Romy. Odpověděl, že chtěl, aby tam bylo co nejvíce lidí, aby se zviditelnily problémy, které v soužití jsou a začaly se řešit. „Takhle to už dál nejde,“ dodal a přihnul si.

„A co tím máte na mysli?“ zeptal jsem se.

Muž začal opakovat různé stereotypy a předsudky, jak je má naučené i vůdce Vandas a další demagogii přizpůsobiví, například pohádku o tom, jak se Romům měří lepším metrem.

Jeho romští kamarádi mu oponovali a vznikla z toho zajímavá debata, kterou muž ukončil tímto vyznáním:

„My svoje Cikány známe, s nimi nejsou problémy. Ale ta přistěhovalecká šepleť by měla táhnout.“

Napil se, podal si s kamarády ruku, zdvořile jsme se pozdravili, a šel domů.

My jsme dopili, podali jsme si s kamarády ruku, a jeli jsme domů.