Cestou přes náměstí do divadla pozoruju účastníky končícího Jiráskova Hronova a přemýšlím o společnosti, v níž žiju. To, co v Praze během roku pociťuju jako neurčitý tlak a jakýsi permanentní hluk, jeví se mi na festivalu amatérského divadla náhle zřetelněji.

Cítím generační rozpor — jedni by chtěli v hodnocení viděného trvat na zavedených systémech, jiní už ty systémy nevnímají. Třetí je ani neznají. Čtvrtí.... a pátí a další. Chápu — věci mají mít řád a máme mít přinejmenším pojmovou oporu pro to, abychom o nich mohli hovořit a hodnotit je. Jiní ovšem, možná i proto, že byli za mlada větší lajdáci a neučili se tak dobře, vnímají věci jinak, méně racionálně, a i když je hodnotí, jdou na to odjinud a míří jinam. A další už jsou na úplně jiných výchozích pozicích a úsilí těch, kteří se snaží něco vystihnout, ani nerozumějí. To vše je velmi zajímavé.