Cestou přes náměstí do divadla pozoruju účastníky končícího Jiráskova Hronova a přemýšlím o společnosti, v níž žiju. To, co v Praze během roku pociťuju jako neurčitý tlak a jakýsi permanentní hluk, jeví se mi na festivalu amatérského divadla náhle zřetelněji.

Cítím generační rozpor — jedni by chtěli v hodnocení viděného trvat na zavedených systémech, jiní už ty systémy nevnímají. Třetí je ani neznají. Čtvrtí.... a pátí a další. Chápu — věci mají mít řád a máme mít přinejmenším pojmovou oporu pro to, abychom o nich mohli hovořit a hodnotit je. Jiní ovšem, možná i proto, že byli za mlada větší lajdáci a neučili se tak dobře, vnímají věci jinak, méně racionálně, a i když je hodnotí, jdou na to odjinud a míří jinam. A další už jsou na úplně jiných výchozích pozicích a úsilí těch, kteří se snaží něco vystihnout, ani nerozumějí. To vše je velmi zajímavé.

Patřím k těm, kteří se učili spíš dobře a taky pro mě není úplně jednoduché přiznat si, že možná z toho úsilí dnes neplyne žádný platný a ověřitelný závěr. Neznamená to, že celé to úsilí bylo k ničemu, jen se prostě nedá jako mustr přiložit k dílům, která máme před sebou. Kdo se má vyznat v těch nesmyslných hrách, kdy námětem a příběhem je většinou úplná blbost jako například to, jak někdo ztratí mobil, a pak se to rozvíjí v dialozích, kde nezazní jediná věta, která by sama o sobě sdělovala nějaký význam? Hrajeme o světě, ve kterém se nevyznáme, a jsme kvůli tomu na sebe naštvaní. Chtěli bychom vidět něco, co by nám svět zpřehlednilo, a ono ne, ono ho to jenom ukazuje jako zmatek. Drama, v němž by člověk svým jednáním přivodil zkázu nebo spásu, se nehraje.

Během festivalu Jiráskův Hronov probíhá také několik dílen, zaměřených na různé aspekty divadelního konání, od řemeslných dovedností ( jako je třeba žonglování) přes hereckou výchovu a improvizaci až ke kritickému a rozborovému klubu. Kolegové lektoři jsou překvapeni, jak se v seminářích s lidmi dobře pracuje a jak rychle jde dílo dopředu. Ti, kteří během roku učí na uměleckých školách, říkají, že se studenty to všechno jde mnohem obtížněji, jako by měli slabší motivaci. To je absurdní, budoucí profesionálové přece musejí mít maximální motivaci k tomu naučit se co nejvíc. V čem to tedy vězí? Snad že mezi amatéry se tolik neprosazuje ego, že tu tak nepanuje pocit konkurence a soutěž. Že v pozadí práce je vždycky to, že společenství a práce sama je už hodnota. Že je škoda marnit vyměřený čas vedlejšími úmysly.

Také se sešla odborná rada pro amatérské činoherní a hudební divadlo, aby se poradila, jak se vypořádat s tím, že státní příspěvek má být snížen (zatím se neví, o kolik). Abyste tomu rozuměli — jasně, že když chtějí lidé společně dělat divadlo, dají to dohromady za své, pravděpodobně je mezi nimi i někdo trochu zámožnější, kdo může dát na výpravu a jiné nezbytné věcné vybavení. Ale mají-li se soubory setkat, vzdělávat, rozvíjet, musí to někdo dělat pro všechny, dokonce i pro ty, které ani nezná — a na to už je asi nějaké státní podpory třeba.

O divadle je třeba také hovořit a psát, a to i v případě, že to třeba nezajímá samotné tvůrce. Má se to dělat kvůli divákům. Uvažujíce o představeních, která jsou někdy možná nicotná, bavíme se o světě, přes umění se vyjevuje to vše, po čem šlapeme, co vyhlížíme, co nám schází a kam se to s námi veze. Takových příležitostí, kde by bylo možno diskutovat o světě, kultuře a umění, mnoho není, a sem, do Hronova, se sjíždějí lidé ze všech, i nejzapadlejších končin země.

Hrálo se o životní bezradnosti a nedospělosti, o stáří, o démonu zla i o démonech opuštěného kraje, stále častěji se objevuje jako téma žena a její současná situace, nejrůznějšími způsoby se pro divadlo zpracovává literatura.

Někdy tak člověk sedí v hronovské hospodě a poslouchá, co si povídají lidi u vedlejšího stolu. V laciném podniku jsou slyšet někdy naivní, ale usilovné rozbory každého detailu inscenace a jeho funkce v celku. Největší vada těchto sympaticky zaujatých diskusí je v nedostatku nadhledu a vlastního úsudku, v příliš usilovné snaze aplikovat teorii, kterou mluvčí pouze slyšel, ale neovládl. Současně s tím jde hyperkritičnost, která vyvěrá z mylného přesvědčení, že podstatou kritiky je pojmenovat, co je na věci špatně. Když si to převedeme na vnímání společenského dění, vidíme, že přístup tohoto druhu je sice stereotypní, ale konec konců neškodí.

Mnohem víc zastoupený je ovšem přístup druhý, který se v diskusi v hospodě projevuje tím, že mluvčí si notují v tom, jak je současné divadlo blbé, nesrozumitelné, nenormální, pesimistické a depresivní, že se mu nedá rozumět a nejlepší je na jakékoli porozumění rezignovat.  A zhruba tak nějak to máme v tom veřejném životě se vším.