Pravidelně touto dobou píšu o mezidruhové přehlídce amatérského divadla Jiráskův Hronov, nemohu vynechat ani tu letošní, od založení v roce v roce 1930 už 81.

Jezdím na Hronov, abych sledovala, jak lidé, kteří nejsou zatíženi provozními nároky profesionálů, reflektují ve svém divadelním tvoření společnost a vůbec svět. Čím jsou posedlí, co je baví, ale třeba i na čem lpějí, čeho se nechtějí vzdát. A také pochopitelně sleduji klišé a předsudky a zaběhnuté stereotypy.

Letos se dostalo vedle sebe téma globalizace i téma regionu. Zatímco inscenace souboru Děti Veselé ( z názvů souborů nechť si laskavý čtenář nic nedělá, bývají velmi bizarní, často infantilní a rozumí jim často jen členové souboru sami) zpracovávala novelu Michala Hvoreckého Brand Party neprůrazným, „holčičím“ způsobem ( herečky byly ve věku studentů střední školy), soubor V.A.D. z Kladna přistoupil ke své Kladenské feérii způsobem, který oslovil publikum všech skupin. Jednotliví členové divadla V.A.D. se ovšem již řadu let podílejí na vydávání časopisu Kladno Záporno, účastnili se bienále Industriální stopy jako svérázní průvodci zbytky průmyslového Kladna, pořádali happeningy a mnoho dalších akcí alternativní kultury v Kladně. Jejich poznání problematiky je hluboce zažité a mají za sebou řadu etud a prstových cvičení. Jejich poetika je záměrně antilyrická a zemitá, což ovšem nevylučuje přítomnost poezie. Chrání se kýče všemi způsoby. Žádný folklór, žádná parodie. Pracují s avantgardní zkratkou, jejich inscenace je složena ze dvou příběhových linií a celá hra je v nejlepším slova smyslu lidová, chytře a poctivě udělaná. Jednu linku vedou tři dělníci ( tak trochu Tři mušketýři) v ocelárně, kolem nichž se rozehrává současný život v Kladně ( včetně propouštění, povýšení, absurdních praktik personálního managementu apod.) Druhou linií jsou historická okénka, která zprostředkovává čtvrtý dělník, mladík ( tak trochu d´Artagnan), který je fanouškem kladenské historie. Vidíme rodinu Wittgensteinovu i Antonína Zápotockého, plánované socialistické hospodářství i stehlíkovskou privatizaci, hokej, dělnické bouře…ale, opakuji, bez parodie. Kladenská feérie se ke globalizaci vztahuje skrze lokální téma, na němž se ukazuje zánik starých průmyslových kultur i naše bezradnost z toho, co by mělo přijít ne jejich místo.

Soubor Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu se systematicky zabývá oživováním dědictví barokních her a scénářů. Tentokrát si vybrali starší hru významného jezuity Edmunda Kampiána. Hra zpracovává život a skutky církevního učitele svatého Ambrože, jenž byl ve 4. století nejen milánským biskupem, reformátorem liturgie a jejího zpěvu, ale též přísným a nesmlouvavým protihráčem posledního císaře římského impéria Theodosia, jehož přinutil k pokání po strašlivém masakru 7 000 obyvatel Soluně, který císař nařídil poté, co byl zabit římský velitel.

Inscenace je pojednána jako výstava, kde se návštěvníkovi dostane jak výkladu, tak zážitku. Hraje se v kostele, kde u postranních oltářů, v lavicích, na kůru i v portálu herci různými způsoby sdělují jistou pasáž hry: vidíme scénu sehranou se svíčkami jako s loutkami, exaltované kázání, chrámový zpěv i vyprávění doprovázené tancem. Dokonce hromadné vyhánění pohanů je zpracováno jako akrobatický výstup a nakonec je návštěvník přinucen k pokání, propuštěn, obejmut a obdarován medem. Chrámový prostor hraje nezastupitelnou roli. Ambrózia je divadlo zážitků pro všechny smysly, což z hlediska čiré divadelnosti nakonec i stačí. Věc má ale i silné téma. Jezuita Edmund Kampián napsal hru o tom, jak se představitel duchovní instituce, ve 4. století ještě zdaleka neprosazené křesťanské církve, postaví představiteli světské moci, nepustí ho do chrámu a donutí ho k pokání a změně postoje i jednání. V premiéře byla uvedena u příležitosti korunovace Rudolfa II. — co tím chtěl asi jezuita císaři říci? To nevíme, ale pro nás může být příběh povzbuzením k tomu, aby i ti, za nimiž nestojí impérium, moc a celý její aparát, našli v přesvědčení o své mravní pravdě sílu i odvahu postavit se moci, i když to vypadá, že vládne veškerým myslitelným světem.

Inscenace Divadla DNO Kdopak by se boha Bar je komediantské vystoupení Jiřího Jelínka a jeho dvou spoluhráčů, hrané výlučně v hospodě. Komediant vstoupí mezi hosty s vyprávěním o chlapíkovi, který měl sen, že přijde konec světa, sedl na kolo a rozjel se s naléhavou potřebou říci to všem ( nabudeme podezření, že ten chlapík je on sám). A potom rozehraje představení o duši, k němuž použije duše z bicyklu, loutek vyrobených z ostřižků té duše, s harmonikou, která dýchá, a s pivními basami, lahvemi a frťany, z nichž vane spiritus. Věc má hospodského ducha i v tom, jak se ve hře zachází s dívkou, komediantovou družkou, Evou, Dalilou, vůči níž se v jednom momentě Bůh i komediant spřáhnou a zlomyslně ji nepustí do Noemovy archy a ještě ji sprostě jako ženu urazí, přičemž celá hospoda vybuchne smíchy ( nikdo nezavolá Fuj!). I tím je inscenace výborná, protože tak to chodí — holka si to nechá líbit, okolí se směje, to je přece ta naše univerzální hospoda, v níž žijeme. Tahle drsná, neodolatelně vtipná, energií sršící inscenace strhává publikum i tím, že komediant se nad publikum vůbec nepovyšuje, on ty své biblické příběhy ani pořádně nezná, četl jen bibli pro děti a to ještě ne celou, ale je posedlý otázkou, jestli přece jenom bůh (kterého píše s malým b na rozdíl od Baru s velkým), není? Hledá ho v hospodě, protože tam jsou lidi.

Třetím významným tématem, vneseným do amatérské divadelní tvorby, bylo stáří. Bílé divadlo z Ostravy hraje hru o stáří mužů, inscenaci otevírá bezdomovec, který vypráví o tom, jak přišel o svoji postel a jak je pro člověka nezbytné, aby se vyspal. Pak širokou bránou vjede do hracího prostoru pět bílých postelí, s nimiž pět mužů odehraje — každý po svém — momenty ze života „napjatého na struně mezi kolébkou a rakví“. Inscenace je doslovena jako bezdomovcův sen, ale to není podstatné, mohla by být i jeho poslední myšlenkou před smrtí. Někteří diváci říkali, že na ně působila až chorobně, neboť stáří a umírání v ní nemělo jinou alternativu než opuštěnost a bezmoc. To je pravda, ale na druhé straně máme ve spotřební dramatice tolik her o zábavně protivných dědcích a o moudrém stáří, které najde životní radost i v pošetilosti! Bílé divadlo diváka nekonejší, že z bídy stáří lze uniknout, když se člověk snaží. Ukazuje prostě bídu stáří, o níž víme a s níž si nevíme rady.

Na Jiráskově Hronově bylo k vidění 32 inscenací ( některé ovšem zcela miniaturní) všech možných divadelních způsobů, od tanečního a pohybového přes loutky, divadlo zážitku a site specific, divadlo hraničící s performancí, dětské divadlo i divadlo pro děti, až po různé podoby činohry. Při svém hledání jsem opět našla témata a způsoby a formy jejich zpracování, jaké v profesionálním divadle nevidím, sdělení, jakého jsou schopni jen amatéři (mezi nimiž je řada profesionálně školených lidí, kteří prostě některé své umělecké aktivity provozují v amatérských podmínkách) díky své nezávislosti, provozní svobodě a také životní zkušenosti z nejrůznějších oborů a osobních životů.